Leden 2019

Čachtický hrad a Čachtice

26. ledna 2019 v 21:26 Moje cesty
Tak jsem zalogovala svou první virtuální kešku. Jupí! Včera jsme přijeli do Čachtic a bydlíme v Palatíně. Až odpoledne jsme se rozhodli vyrazit ven a prozkoumat Čachtice. Doprovázely nás po celou dobu sněhové vločky a husté sněžení.

U cesty směrem k hradu kousíček od našeho ubytování stojí dřevěná socha Alžběty Báthoryové a jedné z jejích obětí.


Všimli jsme si krásných maleb na zdi u restaurace Alžbetka.


Kostel sv. Ladislava byl bohužel zavřený.. až večer se v něm konala bohoslužba a křtiny.


Úkolem keše bylo vyfotit se v tom otvoru u vstupní zdi. Jsem tam bohužel hodně malinká.


My dva a jinak nikde nikdo.


Obloha byla mléčně bílá. Vzpomněla jsem si na jeden brněnský zimní výlet k rozhledně. Taky padal sníh a taky jsme šplhali po kamenech.

Měli jsme štěstí. Zrovna se střídala ochranka, která hrad střeží. Pán má obrovské dva psy. Říkal, že je mu líto, když tam přijdou lidi a hrad je zavřený. Byl moc milý a pustil nás na chvíli dovnitř.


Mohli jsme tak hrad aspoň zčásti prošmejdit. S těmi vločkami a předvečerní oblohou to mělo tajuplnou atmosféru.


Na krajinu se snášela mlha..


A společnost nám dělala jen fenka Larissa. Chtěla, abychom jí házeli kámen. Uměla krásně aportovat. Šokovalo mě, jak těžký kámen dokáže vzít do tlamy.


Na hradě musí být krásně i v létě.. na brontosauří akce, hudební koncerty apod. je jako dělaný.


Alžbětu Báthoryovou jsme bohužel.. nebo bohudík nepotkali. Prý tu dřív strašila, ale její duch byl vymícen.
Pan strážný nám říkal, že na hradě přespává. Otevřel kvůli nám krámek, takže jsme si odnesli magnetku i pohlednice.
Dolů do vesnice jsme klouzali jedna báseň. Pán se šel se psy projít a Larissa mezi námi pořád běhala. Hrála se mnou takovou hru. Chtěla aportovat, ale zároveň když jsem se sehnula pro kámen/šišku, hned k tomu běžela a schramstla to. Asi zkoušela, kdo je z nás rychlejší.


Na závěr jsme zašli do restaurace Alžbetka na výbornou palačinku s medvědím česnekem. Snědli jsme to i s maceškou, violkou trojbarevnou, která je jedlá.


A ještě jsme si dali napůl čokoládový dezert. Mňam.


Lázeňská piešťanská číča

24. ledna 2019 v 21:04 Kočka na každý den

Předtím než půjdu na noční plavání sem dám lázeňkou kočičku. Vím, ta fotka není nic moc, ten kanál je odpornej, ale není nic krásnějšího než když při lovu kešky narazíte na chlupatou číču. A tato kočka měla velký důvod sedět právě na tomto kanálu. Všude kolem totiž vyvěrají teplé prameny, z velké nádrže se kouří, a tak je pro kočičku moc příjemné posedávat na vyhřátém kanálu. Kešku jsme nakonec nenašli, ale měli jsme radost z našeho zvířecího setkání. Kočičce bylo možná teplo, ale nám mrzly nosy a nohy a vůbec celé tělo. Napili jsme se sice horkého pramene, který měl 60 stupňů, ale zima nám byla pořád. To tato kočička má zahřívání zvenku i zevnitř. Nakonec před námi utekla.. hádejte kam? Rovnou k nádrži s horkou vodou. Světe, div se, viděli jsme ji, jak se nahybá nad hladinou a pije. Asi na ni přeci jen ta voda tak horká není.


Vzácná chvíle klidu aneb mrazy nad Váhom

21. ledna 2019 v 18:44 Moje cesty
Zbožňuju dny, kdy mou největší starostí je to, co si mám vybrat k obědu a k večeři. Kdy se můžu procházet, plavat v bazénu a hledat kešky. Po víc než půl roce jsem opět našla dva poklady. A je jich tu v Piešťanech víc. Nejen těch kačerských. ;)


Cestovatelský Stand Up: Jižní Korea

18. ledna 2019 v 22:19 Co mě kdy zaujalo
Ačkoliv se to může na první pohled zdát, cestovat jsem stále nepřestala. 25 dní dovolené za rok mi sice dost svázalo ruce, ale když zrovna nemůžu nikdam vyrazit, snažím se o cestování aspoň číst. Jako studentka jsem chodila skoro každý týden na cestovatelské přednášky do různých spolků, ale jak jsem skončila se studiem, vzaly za své i tyto přednášky. Navíc v Praze jsem témeř žádné kluby neznala..teda kromě Klubu cestovatelů. A najednou mi přilétne na skypu pozvánka od kolegyně z práce, že se tuto středu koná přednáška o Jižní Koreji. Spontánně se rozhodnu, že půjdu s ní. Sál v Cross clubu v Holešovicích je zaplněn do posledního místa. Těším se, co uslyším.

Ze všeho nejvíc mě překvapí, že Peter Chalupianský není vůbec žádný cestovatel. Během svých studií dostal prostě nápad podívat se co nejdál a vybral si Erasmus právě v Koreji. Takový Erasmus už prožil kde kdo. I já. O to mi přišla přednáška bližší. Některé zážitky mi připadaly povědomé. Nacházela jsem i jisté podobnosti ve švédské a korejské mentalitě. Například to, že je těžké sblížit se s někým místním. V Koreji nikdo nemluví anglicky. Oni vlastně anglicky umí, ale jen číst a psát. Konverzaci prý ve škole vůbec nemají. Bojí se dělat chyby. Někdy ani nebyl Peter obsloužen korejskými prodavači. Schovali se před ním. Ve Švédsku je zas těžký přiblížit se k někomu z místních proto, že většina z nich je součástí nějaké uzavřené skupinky, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Na druhou stranu Švédové umí anglicky velmi dobře a většinou se nechtějí bavit v jiném jazyce než právě angličtině.

Peter nám přiblížil i krutý život na kolejích, o tom, jak jsou koleje rozdělené na holčičí a klučičí sekce. Dozvěděli jsme se také, jaké tresty studenta postihnou, pokud poruší přísný kolejní řád. Stejně tak je hodně zvláštní systém přístupu na koleje. Každý si musí zapamatovat svoje devítimístné číslo a u dveří přiloží svoje zápěstí do takového čidla, které studenta rozpozná podle žil.

Peter strávil v Koreji 4 měsíce a za tu dobu zjistil, že Korejci jsou velmi pilní a mají na sebe hodně vysoké nároky. Dokonce i rodiče chtějí po dětech někdy až příliš. No uznejte, kdo by chtěl chodit od 7:00 do 17:00 hodin do normální školy, od 17:00 do 22:00 na přípravku na střední, nebo na vysokou školu a od 22:00 do 2:00 do rána nutí ještě spousta rodičů své ratolesti, aby se učily doma. Ti lidé musí být super-roboti. Jinak tomu nerozumím. Já jsem zralá jít spát po 9 hodinách v práci, jak jen to dávají korejské děti? Bohužel i pro tento vysoký tlak, který se na ně klade, spousta z nich raději ukončí svůj život.

Na druhé straně v Koreji je hodně bezpečno. V pátek a o víkendech je právě po náročném pracovním týdnu vidět všude na ulicích spousta válejících se lidí. Oni ale jen spí. Klidně ještě v oblecích. A nikdo si jich nevšímá. Probudí se a mají všechno, nikdo je neokradl a nezmlátil jako by se stalo s nějvětší pravděpodobností u nás. Když jsem už psala o tom vzdělání, tak buď si Korejci vyberou obor a složí na ně přijímačky, nehledě na to, v jakém budou studovat městě. Pokud chtějí zůstat v jednom konkrétním městě, studijní obor jim bude přidělen školou. Taky neobvyklé, že? Když se Peter zeptal svého kamaráda Kima, co je jeho nejoblíbenější koníček, tak řekl, že spaní. "A to nechodíš někdy do hospody, na fotbal apod.?" Realita je taková, že by prý i Kim šel do hospody a sportovat, ale bohužel všichni jeho kamarádi se učí, takže on musí taky. Jeho rodiče mu říkají: uč se, abys byl lepší než tví vrstevníci..

Když už se Peter s někým v Koreji seznámí, tak to stojí za to. Chodí do restaurací, kde je normální objednat si jídlo minimálně pro 2 lidi. Pro jednoho skoro nikde jídlo nenajdete. Jídlo je totiž společenská událost, při které se všichni potkávají. Dokonce si Peter najde jeden fotkbalový klub, kam chodí. Korejci hodně znají Prahu. Jednak prý hodně kvůli jednomu korejskému filmu, druhak kvůli fotbalu. Mají Česko rádi. Peter s nimi dokonce natočí videoklip, který mu pak poslouží jako upoutávka na vlastní projekt tady v Česku.

Okrajově se přednáška týká i Filipín a Japonska, kam zavítal Peter na výlet. Velký šok má ve Filipínách, které jsou úplným opakem Koreje. V Manile je nebezpečno, všude ochranka, není dobré nechávat věci bez dozoru, na ulici spousta bezdomovců..Japonsko je hodně upravené, tradiční čtvrti nenarušené billboardy..to v Koreji zas billbordy vládnou všemu.

Další zajímavostí je to, že se v Koreji mladší člověk klaní staršímu. Dokonce i před sportovním zápasem se soupeři navzájem někdy klaní. Pech nastává, když je někdo narozen 31.12. a někdo 1.1.. V Koreji se totiž počítá věk jinak. Po každém začátku nového roku se přidává lidem 1 rok. Takže když jsou dva kamarádi, kteří jsou od sebe narozením jen o den, jeden je 31.12. a druhý o den později, musí se ten narozený 1.1. klanit staršímu. Chudáci. Další zajímavostí v Koreji třeba je to, že milý může políbit svou dívku až po 6 měsících chození. Dřív je to ve společnosti nepřijatelné.

Přednáška byla velmi poutavá.. plná samých pikantností. Na závěr nám Peter představil svůj projekt s pohlednicemi a Klub Srdcařů, který založil. Pomáhá postiženým dětem a celý výtěžek i z této středeční akce šel jednomu hendikepovanému chlapečkovi.

Úplně na závěr nám dal Peter hádanku. Zkuste spojit těchto 9 teček čtyřmi rovnámi čarami tak, aby konec jedné čáry navazoval na začátek té druhé.



devet_tecek
Pro někoho brnkačka, pro někoho trošku oříšek.
Výsledek lze najít snadno na internetu.


Nevinnost sama

10. ledna 2019 v 21:49 Kočka na každý den
Připadám si jak v básni od Villona.
Venku mrzne a sněží a já sním o parném létu.
Právě čtu knihu o chůzi a můj milý sní o jízdě vlakem.
Ještě bych toho chtěla dneska tolik stihnout, ale oči se mi klíží.
Myslím na naši dovolenou v lázních a na to, až si dosyta odpočinu, přitom mě ještě čeká nejméně šest dní velké dávky stresu.
Piju víno, ale vlastně mi nechutná, jen nechci, aby se nezkazilo, když ho máme tak dlouhou dobu otevřené.
Chtěla bych umýt smradlavé nádobí ve dřezu, ale zároveň mu říkám "trhni si, v tomhle bytě mě už vůbec nic nezajímá".
Chtěla bych vynadat Rozáře při pohled na hnusnou skvrnu po blitinci, kterou mam nově v pokoji, ale když se mi kočku podaří odchytit, začnu ji hladit a pusinkovat, protože kočičí vrn je mocnější.

Inu kdo by se zlobil na tak roztomilé zvíře. :-)


Moje četba za rok 2018

2. ledna 2019 v 22:56 Dóóóst dobrý knížky
Rok se s rokem sešel a přichází nová čtenářská sezóna. Předloni jsem se snažila splnit čtenářskou výzvu a podařilo se. V roce 2018 jsem se výzvy nezúčastnila a asi je to znát. Přečetla jsem totiž pouhých 40 knih. Oproti 53 knížkám v roce 2017 je to slabota. Asi za to může ta čtenářská výzva, že jsem se snažila vybírat tehdá co nejvíc knih a ne tak tlusté, abych to stihla do konce roku přečíst. V minulém roce jsem četla především knížky, které mi padly v knihovně do ruky, pár jsem jich dostala také darem. Hned v lednu 2018 jsem si založila nový čtenářský deník, protože ten původní byl již zaplněný. Bohužel má ten nový ne moc kvalitní vazbu a stránky vypadávají. Musím ho nějak svázat.

Zjistila jsem, že jsem za rok 2018 přečetla jen 2 knihy v cizím jazyce, Tödliche Bedrohung- kniha , kterou jsem si přivezla před pár lety z Magdeburgu a sebrané spisy Heinricha Bölla, které jsem bohužel nedočetla- některé spisy byly prostě strašně nudné. Nejlepší knížky, které se mi loni opravdu líbily, byly: Odinovo dítě od Siri Pettersenové, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii od Ladislava Zibury, Cukrářova dcera od Laury Madeleine a Století Miroslava Zikmunda od čtyř autorů Vladimír Kroc, Miroslav Zikmund, Miroslav Náplava, Petr Horký. Tato poslední kniha vznikla až po natočení stejnojmenného filmu. Jsem ráda, že jsem si nejdřív přečetla knihu a film si dala jako bonbónek na konec. Kniha je velmi inspirující a líbilo se mi i to, že v ní je tolik fotek. Stejně tak Miroslav Zibura nás inspiroval. I díky jeho knize jsme se rozhodli strávit loňskou dovolenou v Gruzii. Z kočičích knih se mi nejvíc líbila kniha Felix z nástupiště č. 1 od Kate Moore, kterou jsem darovala i jednomu blízkému pod stromeček. To bylo docela umění tu knihu při čtení schovávat, aby ji nikdo nespatřil. :-)

Nejtlustší loni přečtená kniha byla Bídníci od Victora Huga s celkem 699 stranami. Za Bídníky následuje hned kniha Hlava XXII od Josepha Hellera, která má přes 500 stran. Právě tato kniha je jednou z těch, které jsem měla už pár let na seznamu. Jedna ubyla a dalších 10 jich na ten seznam přibylo.. Knihy, které by se mi vyloženě nelíbily, jsem loni snad ani nečetla. Jsou asi jen 2 knihy, které bych označila za podivné, Ďábel a slečna Chantal od Paula Coelha a dílo Ve skutečnosti od Hanne Ørstavikové.

A co že za knížky bych ráda tento rok přečetla? Jen namátkou sem napíšu třeba 40 dní pěšky do Jeruzaléma, Pěšky mezi buddhisty a komunisty (obě knihy napsal Ladislav Zibura), Faja od Petry Stehlíkové, Mengeleho děvče od Violy Stern Fischerové a Veroniky Homolové Tóthové, Hur ska det gå för od Pelle Svanslös a mnoho dalších.