Prosinec 2018

Silvestrovský den

31. prosince 2018 v 23:38 Kočka na každý den
Poslední fotka a článek letošního roku. Hopsalka se neukázala, a tak nemohu přidat fotku s ní. Snad je v pořádku. Jaký krásný pocit to dnes byl, když jsem si sedla venku s čajem na zahradu na lavičku a opalovala se. Tato fotka je z odpolední procházky. Všichni jsme se vyrazili projít i teď večer. Dívali jsme se do oken, kolik uvidíme vánočních stromečků a kdo všechno teď právě slaví.

Tak na zdraví a do víru (nejen) vínového opojení!


Posíláme poštu - konečně!

27. prosince 2018 v 22:12 Verschiedene Sachen
Ták, konečně jsme se společně dokopali k tomu, abychom zabalili víno a napsali dopis pro naše gruzínské přátele. Je to víc než půl roku, co jsme se s nimi potkali a co nám poskytli na našich cestách přístřeší. Dali nám na ochutnávku plástve medu a domácí víno. Nechali nás spát ve svých postelích. Ukázali nám svoje včely. My jsme jim při loučení slíbili, že jim napíšeme dopis a pošleme jim dárek. Toho odkládání bylo moc a teď hodina há právě nastala. Na Vánoce jsme to teda už nestihli, ale říkáme si, že by balíček mohl dorazit v lednu jako uvítání do nového roku. Teď se musíme modlit, že balík najde toho správného adresáta. Dali jsme si totiž detektivní práci při hledání adresy a jména Mananiného manžela netu. Bohužel jsme nic nenašli. A tak nezbývá než jen doufat, že internet není všemocný, že všechny ulice nejsou na mapě a že adresa, kterou nám tehdy uvedli, je správná. :-)


Kočičí Vánoce

21. prosince 2018 v 18:50 Kočka na každý den
Tak štastné a radostné, naše milá Rozárko! Užij si svůj kočičí vánoční strom i dárečky. Budeš nám těch pár dní na Stránce chybět, ale tvůj hlídač už se na tebe moc těší. Hurá pryč z Prahy hned teď!


Národní muzeum

18. prosince 2018 v 9:00 Verschiedene Sachen
Minulou neděli jsme strávili hodinu ve frontě ve větru a mrazu, ale po prohlídce muzea jsme si řekli, že to fakt stálo za to. I za to menší nachlazení, které si můj milý odnesl. Po dlouhé době bylo muzeum otevřeno veřejnosti- u příležitosti 100 let od vzniku republiky. V muzeu je do konce prosince vstup zdarma, a proto nám přišlo celkem plné. Na druhou stranu vchodu počet lidí regulovali, takže kolik lidí z muzea vyšlo, tolik jich zhruba po 15 minutách pouštěli.
V přízemí je k vidění obsáhlá Česko-slovenská/Slovensko-česká výstava. K vidění jsou různé předměty spojené s naší společnou historií, významné dokumenty, ale třeba i předměty denní potřeby. Ne málo z nich dosud doma máme a používáme. V prvním patře jsme si prohlédli krásné reprezentační prosotry a veliký sál s klavírem. Moc se nám líbily světelné podhledy, které nám jsou velkou inspirací. V prvním patře jsou k vidění i malby známých českých hradů a busty českých historických osobností. Po prohlídce muzea si říkáme, že ta rekonstrukce vlastně tak dlouho netrvala..necelé čtyři roky. Když vidíme ty úžasně propracované detaily..jak si s tím dokonale ti stavitelé pohráli. Všechna čest. Těšíme se, až budou zpříštupněny i další části budovy.










Benátky

14. prosince 2018 v 22:18 Moje cesty
Úplně poprvé jsem se podívala letos do Benátek. Připadá mi, že je to už věčnost, přitom jsme tam přesně před dvěma týdny letěly. Vlastně to byl nápad Míši. Spojily jsme to i s návštěvou Milána, ale o tom někdy jindy. Vytáhly jsme i Míšinu mamku, která moc necestuje. Pro ni to byl nezapomenutelný zážitek. A vlastně i pro mě. Podobné město na vodě jsem ještě dosud nenavštívila a Venice, které je v Kalifornii, je oproti těmto Benátkám velké nic.
Překvapilo mě, že je tam všude čisto. Moc se mi líbla lodní doprava a městké emhádéčko- vaporeta. Vaporety bych klidně mohla jezdit donekonečna. Hlavně když jste venku a můžete pozorovat okolí, tak je to velký zážitek. Teď v zimě nám sice někdy bylo na palubě krušno, ale výhled zevnitř lodi a zvenku se nedá porovnávat. Ani holubů jsem tolik neviděla.. jen na Náměstí Svatého Marka. Překvapilo mě, že vstup do Baziliky Svatého Marka je zdarma. To již dnes moc nebývá. Užívala jsem si procházku uličkami s malými mosty a vodou takřka na dosah. Hlavně jak šplíchala mořská voda na schody na ostrově San Giorgio Maggiore.. z toho jsem byla unešená. Jediné, co nás zarazilo, byli místní Italové. Jeden pán, co nabízel projíždky gondolami, když jsme se ho zeptaly na cenu, odešel a vůbec se s námi nebavil. Večer jsme šly zas do vinárny koupit víno a když jsme si konečně po deseti minutách vybraly, řekla nám prodavačka, že je zavřeno. Zvláštní.. asi tu moc turisty nemají v lásce..
Mrzí mě, že jsem si nešahla na moře.. aspoň prst jsem měla smočit. Věřím, že když sem člověk zajede v létě, tak si moře užije dosytosti. Vždyť jsme bydlely v Lidu, pár metrů od pláže.. Jenže pláž byla oddělená plotem a my jsme se vždycky dostaly na ubytování až večer, takže jsme nic z pláže neviděly.
Určitě se sem podívám ještě, vždyť je to ještě míň času než z Prahy do Brna... letadlem tedy.. asi hodinu a 20 minut. A letenka za 500 Kč rozhodně taky předražená není. A moře má člověk na dosah!


Bazilika Svatého Marka





San Giorgio Maggiore




Svíčka

11. prosince 2018 v 23:04 Moje cesty
Nikdy jsem předtím na hřbitov potmě nejezdila. Ale když jsem celý den v práci, kdy jindy si najít čas než večer? Kupodivu jsme s bráchou oba zjistili, že to má mnohem větší smysl. Jet pryč za Prahu, nemít kolem sebe zbytečně moc lidí. Být za volantem a postupovat tmou na Mořinu. V klidu vystoupit a pobýt si v tichu. Tentokrát jsme měli s sebou jen jednu svíčku. Nějak jsme se nedomluvili na tom, kdo jich kolik ještě má v zásobě. Když jsme vylezli z auta, tak mžilo. U vchodu před kostelem jsme spatřili stromeček. Zářil jasně, pouze dva druhy světýlek, bez ozdob. Kostel byl sice osvětlený, ale v druhé- novější části hřbitova byla úplná tma. Tak přeci mají taky stromeček.. sice se nebudou moci radovat společně s námi z toho stromku, co budeme mít asi my doma, ale přeci jen jim tu nějaká dobrá duše ozdobila strom. Třeba nás tu vnímají..ví, že tu jsme s nimi, že jsme je přišli navštívit. Vážně si tu připadám někdy jak na návštěvě. Tentokrát tu ale všechno nějak dává dohromady hlubší smysl. Říkáme si, že na hřbitov budeme jezdit v noci častěji.
Dnes, 11. prosince je to přesně 13 let, co jsme si přinesli domů Rozárku.
12. prosince se narodila moje máma.
10. prosince jsem se narodila já.
5. prosince před dvěma lety zemřel můj děda.
Nevím, zda mám slavit, či zda mám brečet.