Mňau po arabsku (jordánsku)

14. listopadu 2018 v 22:40 |  Moje cesty
Tak jsem doma. Ještě mírně mimo, nezvyklá na český režim, ale žel již fyzicky úplně v naší zemi. Hlavně tři dny v poušti mě hodně poznamenaly. Západ slunce v 16:30, tma v 17:00, večeře v 18:00, pak večerní posezení u ohně a šíši. Vím, že to je strašně otřepaná fráze, ale strašně rychle to uteklo. Na druhou stranu mi připadá, že ten týden se nafoukl tak minimálně do tří neděl. Tolik zážitků a tak intenzivní program jsem už dlouho neměla. Ještě včera jsem se koupala v Mrtvém moři a dnes už musím řešit problémy se softwary a féhlermeldungy. Nemohu se soustředit na práci. Snad to brzy pomine. I když Jordánsko bych si chtěla nechat ve vzpomínkách napořád.

Nebýt mé bývalé práce a mých bláznivých již bývalých kolegů, asi by mě nenapadlo jet do Jordánska. Jenže jeden z nás je do této zemi nadšenec a má tam známého mezi místními. Stačilo trošku nalákat ostatní a z našeho DE týmu se stali Účastníci zájezdu. :-)
Muslimskou zemi jsem navštívila úplně poprvé. Spousta lidí mě varovala. Ale nedala jsem se. Mezi námi byla zkušená osoba, která má Jordánsko procestované křížem krážem a ráda se tam vrací, takže to mě uklidnilo. Jordánsko, na jednu stranu země nehostinné pouště a pusté krajiny plné štěrku a písku, bohužel až příliš často pokrytá odpadky.. na druhou stranu země s úžasně přátelskými a vstřícnými lidmi, výtečnou kuchyní, dvěma moři, tisíci mešit, nekonečnou hvězdnou oblohou a 98 procent bezalkoholových míst. Ne, že bych tu někdy chtěla žít, místní život mi tu připadá hodně specifický a asi bych se něčemu takovému nedokázala nikdy přizpůsobit. Na druhou stranu chápu, že pro lidi, kteří se tu narodili, jsou věci, nad kterými jsme se my podivovali, úplně běžné.

Asi bych nechtěla být jordánskou řidičkou, protože řízení je tu spíš bráno jako sport- silnější vyhrává.
Asi bych nechtěla být jordánskou ženou, skrytou hidžábem, nebo nikábem. Nemůže ukázat svůj účes, šperky, ozdoby a svoji krásu na veřejnosti. Na druhou stranu chápu i jistý smysl ochrany, který to ženám přináší.
Asi bych nechtěla vést kemp ve Wádí Rum, starat se každý den o chod celého zařízení, pečovat o hosty a stát na nohou od brzkého rána až do pozdního večera.
Možná bych i chtěla být v Jordánsku turistickým průvodcem, provádět třeba v poušti, nebo po Petře.. ale spíš v té poušti, protože přeci jen tam si člověk najde mnohem snadněji místo, kde být sám.
Asi bych nechtěla být v Jordánsku rostlinou, protože bych s největší pravděpodobností byla nějakým zakrslým šedým keříkem, na který by pařilo celý den slunce. Když už, tak bych si přála být borovicí s jemnými bodlinami na hoře Nebo.
Možná bych chtěla být v Jordánsku kočkou, protože jsem zjistila, že Jordánci mají docela rádi kočky. Ano, najdou se tu i chudinky kočky hubené bezdomovkyně u popelnic, ale na druhé straně jsou místa, kde jsou kočky vyloženě hýčkány. Např. opět na hoře Nebo. :-)



Tento kocourek je ale z Petry. :-)
Snad stihnul včas utéci před povodněmi jako my.

Další pokračování a více informací bude v mém cestovním deníčku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama