Srpen 2018

Šišky!

27. srpna 2018 v 21:26 Co mě kdy zaujalo

Naddimenzované šišky na naší zahradě. Jak ty já miluju! Takové jinde najít, to je oříšek. Určitě mají přes 23 centimetrů.




Narozeniny

26. srpna 2018 v 22:35 Kočka na každý den
Dneska máš narozeniny. Dnes je Ti 13 let. Vždycky to datum zapomenu, nevím proč. Vím, že jsme si Tě přinesli domů 11. prosince. Přesně mezi mýma a mamčinýma narozkama. Takže pro mě ses vlastně tak trochu narodila až toho 11. prosince. Ale vím, že jsi už byla trošku větší koťátko. Méďulka, tak Ti říkali. Bohužel už teď nemůžu skočit nikam, abych Ti koupila speciální mlsku, a tak Ti dám aspoň nášup do misky a podrbu na krku. :-) Tak všechno nejlepší a hlavně abys ještě dlouho byla s námi, Rozárko!


21.srpen

21. srpna 2018 v 22:08 Kočka na každý den
Jako by se všechno proti mně dnes spiklo. I můj notebook přestal pracovat a pořád se zapíná v jakémsi provizorním režimu. Loni jsem ani žádný článek tento den nepsala, ale dnes mi připadá, že funguju v podobném nouzovém režimu jako můj notebook od probuzení. Nemyslím si, že to bude jen tou bolestí břicha, která už mě několik dní bohužel trápí. Přesto, že to jsou už dva roky, jako bych ten nejhorší den ve svém životě stále znovu prožívala. Co na tom, že to tehdá bylo v úplně jiném prostředí, když jsem začínala svou běžnou obíhačku hotelů na Krétě. Co na tom, že tehdá měla tak trochu štěstí v neštěstí, protože mi zrovna přijel bratranec na návštěvu, takže jsem nebyla úplně sama.

Ačkoliv se to na první pohled může zdát, vůbec nic se od toho dne nezměnilo. Díra po Tobě se ve mně se nezmenšila a ani nezalepila, ba naopak. Možná jsem otupěla a nad některými věcmi už raději nepřemejšlím. V duchu s Tebou vedu v hlavě rozhovory. Hlavně když jsem sama, což je celkem často. Taky na Tebe každý den myslím, když si zkouším naušnice z Tvé šperkovnice, nebo když si oblékám šaty, které patřily Tobě. Během dne mě napadne tisíc situací, které bych Ti chtěla osvětlit. Pokaždé se zamyslím nad tím, jaký bys měla na věci asi názor. Co by se Ti líbilo a co ne. Tisíckrát si říkám, škoda, že tu nejsi. A pak si zas řeknu, že tu vlastně jsi, ale jen neodpovídáš. Víš, moc mi to neusnadňuješ, když mlčíš. Nikdy si na to mlčení nezvyknu... A tak se snažím mluvit s Tvou kočičí rozárkovoskou duší, která mi většinou odpoví svoje mňáááu.
Nevím, kam ses doopravdy ztratila. Zda nás posloucháš, zda nás vidíš, zda taky v noci spíš jako já. Chybí mi Tvoje rady, protože často nevím, jak dál, či zda má smysl vůbec jít dál. Ačkoliv je kolem mě spousta lidí se spoustou užitečných rad a slov útěchy, pořád zůstanu ve svém smutku úplně sama. Každý z nás zůstává na to nejtěžší sám. Jediné, co snad trochu pomáhá je to, když se banda stejných zoufalců sejde někde doma, nebo v hospodě a začne ten svůj žal zapíjet. To si pak pomyslím, škoda, že tu nejsi, určitě by sis s náma taky přiťukla.


Já a běhání

15. srpna 2018 v 17:56 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Právě jsem dostala nápad napsat článek o sportu, kterému vůbec neholduju- totiž o běhání.
Již na základce byla pro mě tato disciplína při tělocviku noční můrou, protože nejenom že jsem byla na tabulce výsledků vždycky poslední, ale hlavně proto, že mě běh nepřinášel vůbec žádnou radost. Ba naopak, vždycky jsem proklínala píchání v břiše, pocit dušení, nemluvě o příšerně těžkých nohou, které jsem vláčela za sebou.

Nebýt toho, že můj milý běh miluje a pravidelně se účastní půlmaratonů a loni dokonce uběhl maraton, asi bych zůstala tímto sportem nepolíbena. Jenže pak jsem jednou slíbila svému milému, že s ním půjdu běhat. Poprvé jsem to zkoušela na pásu, ale dopadlo to téměř katastrofálně. Málem jsem se svalila držkou na pás, to když můj milý zrychlil na přístroji tempo z 1 km/hod na 5 km/h. Ne a ne si pořád na ten divný pocit, že pode mnou ujíždí podlaha, zvyknout. Vždycky jsem zpanikařila a zatahla za červenou nouzovou šňůrku. Naštěstí to vždy fungovalo, pás se zastavil. Od té doby jsem slíbila svému milému, že s ním běhat klidně půjdu, ale mám jednu pdomínku: musí to bý venku.

Někdy na jaře, když ještě nepanovala ta úmorná vedra jako teď, jsme se k večeru vydali na náš úplně první společný běh. Vyrazili jsme nejdřív mezi paneláky do Prokopského údolí. Když se na to dívám zpětně, můžu říct, že to nebylo tak špatné, jako za mých časů na základce. Když nepočítam to, že jsem následující tři dny měla namožené všechny svaly na nohách, které existují..Inu ploužila jsem se jak šnek a sebemenší pohyb nohama mě bolel. Bohužel jsem z běhu neměla ani žádný hezký vizuelní požitek.. vše se kolem mě třáslo a obrazy jsem viděla rozmazaně- brýle jsem z bezpečnostních důvodů raději nechaal doma. Z kopečka se běží dobře, ale problém nastal, když jsem měla vyběhnout nahoru na skálu. Sklon skoro 90 stupňů a já pořád za sebou slyším "běžíme, běžíme". Nezmůžu se na nic jiného než na sápání se nahoru. Nahoře se to už zase běží snáz. Ale jsem pomalá. Zjistila jsem, že když běžím pomaleji, tak vydržím běžet na delší vzdálenost. Pomaleji znamená hodně pomalu, nebo-li můj milý zjistil, že když jde a já běžím, jsme oba dva tak na stejné rovině. :-) Nehledě na to, že když běžíme oba dva a můj milý se mi začíná ztrácet v dálce, rozhodne se otočit a běžím zpátky, takže si dá část té trasy víckrát. Pak mi hlásí:" Vždyť jsme uběhli jen 4,5 kilometru..Tak dělej!"

Jenže to nejhorší, nebo vlastně to nejlepší mě čekalo při naší první běžecké akcičce až úplně nakonec. Když se běží z kopce dolů, je jasné, že se později musí běžet i nahoru. Tentokrát dostal můj milý nápad, že si to zkrátíme přes mez a přes louku. Jenže ta mez nebyla úplně rovná, spíš se jednalo o horolezecký výkon podobný výstupu na Kriváň. Konečně se vysápeme nahoru. Překonala jsem závratě a jsem zas na rovné zemi. Jenže to zas za sebou slyším ono " běžíme, běžíme" a cítím, jak mě nějaká ruka plácá po zadku. Konečně už vidím v dálce naše známé králíkárny. Jenže doběhnout musíme až k támhleté lampě. Ještě kousek, ještě kousek.. říkám si, zda ještě běžím, či se už vznáším.. Když doběhneme, můj lump mi přednáší výsledky. Já se zděšením zjišťuju, že mi celou dobu lhal. Schválně mi říkal, že jsme uběhli míň kilometrů než ve skutečnosti, aby mě donutil k větší vytrvalosti. Uběhli jsme ten den 10 kilometrů. Ale jak už jsem psala, ty další tři dny jsem byla pohybově úplně nepoužitelná.

Včera jsme si dali další běžecké cvičení. Měla jsem spoustu energie a vím, že běhání člověka na 100 procent unaví. Opět jsme běželi do Prokopáku, opět jsem zažívala píchání v boku, nevolnost a bolest nohou. Ke konci jsem se už jen ploužila a musím přiznat, že občas jsem prostě musela pár metrů chodit a ne běhat. Paradox je, že jamile člověk uběhne pár set metrů, jeho nohy jako by přešly do běžeckého režimu a už ne ane se přepnout do toho chodeckého.Takový přechod pak po pořádné dávce několika kilometrů dost bolí.
Dnes nejsem tak zničená jako poprvé, ale taky cítím svaly. Asi jsem to včera víc flákala než minule. Prý jsme uběhli taky 10 kilometrů, ale já určitě méně, neb můj milý, jak už jsem se zmínila, praktikuje styl tam a zpět, když se vzájemně ztratíme z dohledu. Možná jsem za to ráda, že jsem se tak nezřídila, aspoň můžu jít ještě dnes na swing. :-)




Hopsy skoky hop!

12. srpna 2018 v 20:34 Kočka na každý den
Mňauky Mňauuu. Swing už jsem nestihla, protože jsme přijeli před necelou hodinou a bohužel je cesta do Radotína daleká. Tak snad příští týden. :)
Jako by nás chtěla Praha hned na úvod naštvat nefunkčním výtahem v naší králíkárně. Lezení so sedmýho patra se sekačkou jsem vzdala, a tak je prozatím ve sklepě.
Prožili jsme pěkný víkend s naší vůbec první návštěvou u nás doma. Mám na mysli dvounohou návštěvou, protože ta čtyřnohá už je u nás ne nánvštěvě, ale spíš už skoro jako doma. Jó, Hopsalka je u nás pečená vařená. Někdy odběhne a pár hodin ji nevidíme, ale ráno a večer nás vždycky přijde navštívit. Hopsy, skoky, hops.
Tento rok se nebude nést jen ve znamení první republiky, ale i ve znamení piva.
O tom ale už zase třeba v jiném článku. :-)



Swing a první republika

9. srpna 2018 v 17:59 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Ouu máj got, lindy hop se vrací! On tu teda byl vždy a pořád, jen já jsem se k němu posledních pár let stavěla zády. Protože čas a protože špatná pracovní doba. Ale teď, co mám novou práci, ve které mám normální pracovní dobu jako většina smrtelníků, můžu večer strávit na tančírnách. Koukám a divím se, jak se swingová skupina rozrostla.. že už není jen jedna taneční škola swingu.. a že známých tváří ubylo a já po těch.. no vlastně 10 letech skoro nikoho neznám. Taky za můj návrat ke swingu může můj bratránek, kterému jsem před rokem tento tanec ukázala a on si ho tak oblíbil, že se přihlásil na kurzy. Aspoň mám jistotu, že přinejmenším s ním si na tančírně vždycky zatančím.
Zatím jen tančírny, ale někdy bych se chtěla přihlásit i na vícedenní workshop, kurz, nebo tábor. To je mnohem intenzivnější.
Śkoda jen, že můj milý swing ne a ne dostat pod kůži. Přitom teď by se to náramně hodilo.. Ke všemu! Poslední měsíce se totiž točí všechno ve stylu 1. republiky...

I tyto městké lázně ve Mšeně jsou tak trochu prvorepulikové..


Prý ve stylu art deco..





To nás pobavilo.. ženy záchod mají, ale muži čůrají z terasy. :-D


Další dobový nápis...


A takto vypadaly lázně před necelými 100 lety.


Ať žiie první republika! Ostatně i náš dům byl postaven za první republiky. Ale tyto lázně jsou ještě o malinko starší.

P.S. Chystáme nový blog. Zatím je vše ale jen v našich hlavách. :)

Ostružiny jsou tady

6. srpna 2018 v 22:58 Verschiedene Sachen
Už rostou. A nemám na mysli houby. Cestou na koupaliště jsme objevili úžasná zákoutí s ostružinami. A tak jsem se včera odpoledne vydala na procházku vybavena nádobami na lesní poklady. Asi bych si měla někde sehnat bandasku, protože v hrnci a měkké plastové krabici se to nese špatně. Nejdřív jsem se koncentrovala na malé ostružiny a až úplně na závěr jsem objevila z druhé strany stezky ty největší a nejsladší plody. Práce to byla fakt na dlouho, připadala jsem si jako Šípková Růženka, ale uklidňovalo mě to.


A co teď se sklizní? Inu zpracování bylo kupodivu rychlejší než samotná sklizeň. Udělala jsem ostružinovobanánový koktejl, ostužinovou zmrzlinu, puding s ostružinami a můj milý mě přemluvil, abych ještě část nechala jen tak na uždibování v ledničce.


Část jsem také nechala na plechu a plody suším u nás v domečku. Mám totiž v plánu udělat domácí čaj ze sušeného ovoce. Jsem zvědavá, jestli se povede. :-)


Netradiční keš

2. srpna 2018 v 17:56 Co mě kdy zaujalo
Zajímavá keš. V takovéto podobě jsem ji ještě nikdy neviděla. Taková fejkovní šiška. V lese k nerozpoznání. Nalezli jsme ji minulý týden při našem cyklistickém výletu. Nápověda je, že je od Lipnice, co by kamenem dohodil. A není to Humpolec. ,-)
Mimochodem dnes se mi podařilo ulovit taky jednu keš. Během obědové pauzy v nové práci. Ale foto bohužel nemám, protože hrozilo odhalení mudly, tak jsem musela být rychlá.


Tak sbohem!

1. srpna 2018 v 0:41 Kočka na každý den
Kočičí sbírka se mi rozrostla o nové přírůstky. Na rozloučenou od svých bývalých kolegů z práce jsem dostala na naší malé oslavě v parku kočičí dárky. Tuto pletenou kočku, kočičí tašku na nákupy, lepítka a krásné kočičí přání. Jó, byla jsem v našem týmu známá jako velká fanynka koček. Jedna kolegyně byla zas blázen do psů, tak jsme se vzájemně doplňovaly. Včera jsem dokončila poslední směnu a je konec. Po práci se mi rozhodně stýskat nebude, to fakt ne. Ale po kolektivu ano. Atmosféra v našem týmu byla prima. Líbilo se mi to, že jsme si spolu hodně povídali. Škoda jen, že jsme pohromadě vydrželi tak krátce. Inu vyšší instance rozhodly o změnách, které nás postupně dotlačily dát výpověď. Ale vídat se doufám budeme na pivku stále. Navíc nás čeká v listopadu velký výlet. Díky moc za úžasné dárky!

Dnešní přestupní den jsem prožila v autoservisu, uvítáním Jakuba na Florenci, chozením po rozpálené Praze a doplazením do cukrárny. Tam jsme se odměnili dorty a chvílí v chladu. Následovalo opětovné procházení po Praze, ale ne.. nedá se to. Napodruhé jsme skončili v jedné karlínské vinotéce, kde jsme zakotvili nakonec na 4 hodiny. Není nic lepšího než se svlažit dvěma deci bílého a studenou vodou. Tak se nám tam zalíbilo, že jsme odmítli vyjít ven. Vzácná návštěva, s kterou jsem se viděla naposledy před třemi lety, měla ten den přednost. Zašla jsem pak ještě na skok do své práce říct sbohem, a pak hurá do bazénu. Hurá bych ovšem řekla, pokud by byl bazén minimálně poloprázdný. Ale tentokrát jsem si připadala jak na čínské plovárně. Nakonec jsem se smířila s tím, že se ve vodě jen svlažím. Plavat nešlo. Říkám si, že tyto dny se dá jít do Podolí jen brzy ráno, či pozdě večer. Jinak na to fakt nemám žaludek. Hnusní, sprostí a neohleduplí lidé tam jsou na každém kroku. Už v šatnách jsem byla svědkem incidentu, který mě otrávil na celou zbývající hodinu a půl. Teď mi stejně Multisportka končí. A zítra... nedokážu si představit, že se vrhnu opět do pracovního víru... tentokrát úplně jiném odvětví, jehož taje mi zatím jsou jen minmálně známy.