Nevzdáme se! Nikdy! Výročí boje parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje

19. června 2018 v 21:48 |  Co mě kdy zaujalo
Navazuji na poslední článek, na pozvánku, kterou jsem sem naposledy přidávala. Jako zázrakem se mi splnilo přání zúčastnit se jak nedělního programu, tak i pondělního večera s promítáním.

Dosud jsem nikdy na žádné vzpomínkové akci podobného typu nebyla, a tak to pro mě byl nový zážitek. V neděli jsme odpoledne s Petrem zašli na představení, které probíhalo u chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Je nám trochu záhadou, co to bylo za herce, zda se jednalo pouze o nějakou amatérskou skupinu. Jedna paní z řad účinkujících následující den uváděla i večerní program. Nejspíš se jednalo o lidi z Národního památníku hrdinů heydrichiády. Představení mělo několik částí a program se každou hodinu opakoval. Šlo o to lidem přiblížit poslední dny hrdinů před tím, než byli všichni dopadeni.

Působilo to na mě hodně autenticky a depresivně. Četly se úryvky z dopisů, rozsudků smrti a výslechů. Herci měli na sobě krásné dobové oblečení. Přesunuli jsme se z terasy do kostela, kde probíhala rozmluva Gabčíka, Kubiše a Opálky. Jejich návrh jít se dobrovolně přiznat Adolf Opálka razantně zamítnul. Měla jsem trochu strach, že začne přestřelka, protože si parašutisti pořád hrálu v rukách s pistolemi.. Naštěstí ale nikdo nevystřelil. Nakonec jsme se přesunuli do krypty, kde jsme vyslechli při svíčkách rozhovor parašutistů, kteří se dozvěděli, že příští den budou odvezeni v rakvích pryč. Jenže tento moment ve skutečnosti nikdy nenastal..

Jediné, co nám trošku na představeních vadilo bylo to, že jsme nikdy netušili, kdy je konec. Herci někam vždycky zalezli, nebo zhasli a my jsme čekali, co přijde dál.

Pondělí pro mě bylo ve znamení nejen atentátu, ale i kamarádčiny inženýrské promoce. Připomněla jsem si tak i s svá studenstká léta. Promoce na Zemědělské univerzitě probíhala jinak než u nás na MU, mohla jsem tak hodně věcí srovnávat. Zároveň jsem si uvědomila, jak je to strašně dávno, kdy mě předali vysokoškolský diplom a co se všechno za tu dobu stalo. Právě na konci gymplu a na začátku studia na vysoké škole jsem byla nejvíc zažraná do tématu Heydrich a atentát. To se ale tolik akcí k výročí snad ani tehdá nepořádalo. V pondělí večer jsme šli do kina na promítání filmu Atentát z roku 1964. Po filmu následovala diskuse s paní z Národního památníku hrdinů heydrichiády. Dozvěděla jsem se několik nových informací.. např o zbrani, kterou Gabčík chtěl vystřelit na Heydricha.. o tom, že správně by se měla nabíjet jen 27 náboji a ne 29, protože pak se první náboj většinou zasekne. Bohužel tuto informaci už nestihli předat z Anglie parašutistům do Protektorátu. Taky mě napadlo se zeptat, proc řidič Klein začal pronásledovat atentátníka a nestaral se raději o raněného Heydricha.. Je spousta teorií a pravd, některé jsou pravděpodobnější, jiné zas tolik ne.

Po diskusi jsme šli k chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v tichosti jsme vstoupili do krypty a zapalili svíčku na místě, kde parašutisté zemřeli. Je to úplně jiný pocit, když tam jdete pár minut poté, co jste zhlédli film, ve kterém přesně před 76 lety ve stejném kostele bojovalo 7 mužů o život. Když je tma a vy vyjdete ven a před vámi se rozsvítí les svíček a věnců.. ležící u okénka, kterým se snažili Němci muže vytopit.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama