Červen 2018

Dnes je to marný

28. června 2018 v 15:57 Kočka na každý den

Pracovat devět dní v jednom kuse za sebou je k zbláznění. Už mi ani nepřipadá, že existují i jiné dny než ty strávené v práci.

Těším se, až dneska zabouchnu dveře a 3 dny se neobjevím v oblasti Karlína. Až se nebudu muset chvíli vracet domů ve 23:00.

Počítám dny jako vždycky, ale tentokrát počítam i dny do konce července. Už se nemůžu dočkat té změny. Kolegyně z Německa mi říkala, že jen u nás v ČR je dlouhá dvouměsíční výpovědní doba. V zahraničí je to jiné.

Těším se na zítřejší oslavu, pro bráchu chystám překvapení, tak snad to vyjde. J I na sobotní oslavu se těším. Sobota bude důležitý den.

Včera jsem byla poprvé ve Válci. Konečně jsem přišla na to, co je ten záhadný Válec, o kterým jsem rok a půl v našem týmu slýchávala. Doufám, že jsem tam nebyla naposledy.

Snad od srpna budu stíhat i swing.. dnes je to marný.



Gruzie a jiné vzpomínky z cest

21. června 2018 v 22:55 Kočka na každý den
Dala jsem si za úkol roztřídit pořádně fotky z Gruzie, což je hrozná piplačka, když jsme fotili dvěma foťáky. Ke všemu se mi každou chvíli vypíná počítač, takže to jde fakt pomalu..pořád všechno znovu otevírat a zas odpojovat a zapojovat.
Nakonec mažu jen fotky, které se pořídily ve více kopiích, případně ty, které jsou rozmazané. Jinak ještě udělám někdy finální výběr do alba, které nechám vyvolat. Tentokrát asi vyvoláme jednotlivé fotografie, protože jsme slíbili pár lidem, které jsme v Gruzii potkali, že jim fotky pošleme poštou. Ne každý tam totiž ví, co je e-mail.
Dále jsem si dala za cíl sepsat z Gruzie deníček, aspoň stručný.. abych nezapomněla, co se každý den událo. Bude to těžké, protože to už budu psát zpětně.. během cesty na to žel nebyl čas. Jsem teď u prvního dne.. :/
A aby těch cest nebylo málo, rozhodla jsem se archivovat svůj blog z Magdeburgu. Chtěla bych ho postupně zálohovat, udělat korektury a nechat vytisknout.. Deadline? Raději nechci říkat..snad do konce tohoto roku. A nebo do konce letních prázdnin? Budiž mi inspirací Miroslav Zikmund, o němž teď čtu knížku, kterou jsem dostala k Vánocům.

Tuto kočičku jsme potkali v Tbilisi první noc v našem ubytování. Měla tři malá koťátka a kolem pobíhal i jejich tatínek. Pavlač byla prostě jejich ráj. :-)


Nevzdáme se! Nikdy! Výročí boje parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje

19. června 2018 v 21:48 Co mě kdy zaujalo
Navazuji na poslední článek, na pozvánku, kterou jsem sem naposledy přidávala. Jako zázrakem se mi splnilo přání zúčastnit se jak nedělního programu, tak i pondělního večera s promítáním.

Dosud jsem nikdy na žádné vzpomínkové akci podobného typu nebyla, a tak to pro mě byl nový zážitek. V neděli jsme odpoledne s Petrem zašli na představení, které probíhalo u chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Je nám trochu záhadou, co to bylo za herce, zda se jednalo pouze o nějakou amatérskou skupinu. Jedna paní z řad účinkujících následující den uváděla i večerní program. Nejspíš se jednalo o lidi z Národního památníku hrdinů heydrichiády. Představení mělo několik částí a program se každou hodinu opakoval. Šlo o to lidem přiblížit poslední dny hrdinů před tím, než byli všichni dopadeni.

Působilo to na mě hodně autenticky a depresivně. Četly se úryvky z dopisů, rozsudků smrti a výslechů. Herci měli na sobě krásné dobové oblečení. Přesunuli jsme se z terasy do kostela, kde probíhala rozmluva Gabčíka, Kubiše a Opálky. Jejich návrh jít se dobrovolně přiznat Adolf Opálka razantně zamítnul. Měla jsem trochu strach, že začne přestřelka, protože si parašutisti pořád hrálu v rukách s pistolemi.. Naštěstí ale nikdo nevystřelil. Nakonec jsme se přesunuli do krypty, kde jsme vyslechli při svíčkách rozhovor parašutistů, kteří se dozvěděli, že příští den budou odvezeni v rakvích pryč. Jenže tento moment ve skutečnosti nikdy nenastal..

Jediné, co nám trošku na představeních vadilo bylo to, že jsme nikdy netušili, kdy je konec. Herci někam vždycky zalezli, nebo zhasli a my jsme čekali, co přijde dál.

Pondělí pro mě bylo ve znamení nejen atentátu, ale i kamarádčiny inženýrské promoce. Připomněla jsem si tak i s svá studenstká léta. Promoce na Zemědělské univerzitě probíhala jinak než u nás na MU, mohla jsem tak hodně věcí srovnávat. Zároveň jsem si uvědomila, jak je to strašně dávno, kdy mě předali vysokoškolský diplom a co se všechno za tu dobu stalo. Právě na konci gymplu a na začátku studia na vysoké škole jsem byla nejvíc zažraná do tématu Heydrich a atentát. To se ale tolik akcí k výročí snad ani tehdá nepořádalo. V pondělí večer jsme šli do kina na promítání filmu Atentát z roku 1964. Po filmu následovala diskuse s paní z Národního památníku hrdinů heydrichiády. Dozvěděla jsem se několik nových informací.. např o zbrani, kterou Gabčík chtěl vystřelit na Heydricha.. o tom, že správně by se měla nabíjet jen 27 náboji a ne 29, protože pak se první náboj většinou zasekne. Bohužel tuto informaci už nestihli předat z Anglie parašutistům do Protektorátu. Taky mě napadlo se zeptat, proc řidič Klein začal pronásledovat atentátníka a nestaral se raději o raněného Heydricha.. Je spousta teorií a pravd, některé jsou pravděpodobnější, jiné zas tolik ne.

Po diskusi jsme šli k chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v tichosti jsme vstoupili do krypty a zapalili svíčku na místě, kde parašutisté zemřeli. Je to úplně jiný pocit, když tam jdete pár minut poté, co jste zhlédli film, ve kterém přesně před 76 lety ve stejném kostele bojovalo 7 mužů o život. Když je tma a vy vyjdete ven a před vámi se rozsvítí les svíček a věnců.. ležící u okénka, kterým se snažili Němci muže vytopit.






Nevzdáme se! Nikdy!

9. června 2018 v 22:34 Co mě kdy zaujalo
Náhodou jsem narazila na facebooku na akci k 76. výročí boje v kostele Cyrila a Metoděje. Akci pořádá Národní památník hrdinů Heydrichiády v Praze a MAT. Začátek je příští sobotu 16.6. a konec vyvrcholí 18.6. večer promítáním filmu Atentát a návštěvou krypty při svíčkách. Během víkendu proběhne maraton filmů s tématikou atentátu. Celý program je umístěn na facebooku zde. Chtěla bych aspoň v neděli zajít na nějaký film. Snad se mi poštěstí. Moc ráda bych se taky zúčastnila pondělního promítání a návštěvy krypty, ale to mi s největší pravděpodobností nevyjde.
Každopádně každý, kdo se zajímá o atentát a heydrichiádu, by si neměl nechat tuto příležitost ujít. Dřív jsme se tímto tématem strašně zabývala, ale v poslední době jsem už o něm dlouho nečetla a ani nic neviděla. Konečně si tyto dny opět připomenu a zavzpomínám na své mládí, když jsem chodila s dědou po Žižkově a hledala byty, ve kterých se schovávali lidé, kteří ukrývali parašutisty..

Film Trespassing Bergman

7. června 2018 v 22:35 Co mě kdy zaujalo
Neočekávaně jsem byla včera v kině se svojí lektorkou švédštiny. Hodinu předtím jsme si daly v kurzu úvod k Bergmanovi, a pak následoval v kině Atlas film Trespassning Bergman. Tento snímek byl uveden včera v České republice úplně poprvé. Zajímavé je, že se na něm podílel česko-švédský režisér Hynek Pallas.
Jedná se o dokument, který zachycuje nejdůležitější filmy z Bergmanovy tvorby, nahlíží do zákulisí Bergmanova života, co zrovna prožíval, když vymýšlel který film, z čeho se inspiroval atd. Režiséři tohoto dokumentu pozvali herce i další známé režiséry, které Bergman nějak ovlivnil. Jejich jména vybrali z videotéky, kterou měl Bergman u sebe doma. Napsali každému režisérovi e-mail s tím, že jeho film má Bergman doma v poličce.. Odepsalo jich hodně. Přesto bylo velmi těžké domluvit si schůzky, když někdo byl pracovně vytížený a k tomu ještě bydlel na druhé straně zeměkoule.
Bergman mě zaujal už jako samotná osobnost. Fascinuje mě to, že si nechal vybudovat dům na opuštěném ostrově Fårö, kde strávil víc než 40 let svého života. Je skvělé, že se režisérům dokumentu podařilo dostat do Bergmanova domu, že tam měli možnost pozvat i další režiséry a natáčeli tak rozhovory přímo v centru všeho dřívějšího dění.
Na jednu stranu to muselo být na Fårö úžasně inspirující. Čítárna s výhledem na moře, kuchyň s výhledem do lesa.. jen mě děsí trochu to, že tam Bergman asi pobýval sám. Na ostrově i natáčel filmy. Doteď tam můžeme najít pozůstatky po kulisách a různých pomůckách. Některé místnosti Bergmanova domu se na kameře neobjevily a je tomu tak dobře. Ne vše se musí ukázat. Je dobře ponechat kolem této osoby trochu tajemna. Už to, že ukázali jeho záznamy z nočních můr, které si psal na noční stolek, nebo tajné znaky, které měl na ledničce, případně na lesklé tabuli, je velký zásah do soukromí.
Je dobře i špatně, že jeho dům je veřejnosti skrytý. Paní, která se o dům stará, nechala vše v původním stavu, tak jak to tam zanechal Bergman v roce 2007, kdy zemřel. Co s ním bude? Není tam žádné muzeum. Jen výjimečně se dostanou vybraní jedinci- většinou vědci a odborníci na film do Bergmanova domu. Jsem ráda, že jsem aspoň prostřednictvím tohoto filmu do toho domu nahlédla.
Inspirovalo mě to hodně k tomu, abych si stahla vícero Bergmanových filmů. Bohužel to není tak lehké je někde sehnat. Dosud jsem viděla s kamarádkou jen Scény z manželského života, ale ráda bych se podívala i na Fanny a Alexander a Léto s Monikou. Léto s Monikou byl v tehdejší době velký odvaz.
Líbí se mi, že Bergman není zaujatý jen jedním odvětvím, že tvoří veselé i smutné příběhy. Zabývá se vážnými tématy jako je Bůh, filozofie, život, ale i přitom v jeho filmech vládne i vtip a humor. Jeden z režisérů v dokumentu řekl, že Bergman tak trochu ve svých filmech komunikuje sám se sebou. Ano, důležité je to, aby to diváky bavilo a chodili na něj, ale ve skutečnosti tak zobrazuje hlavně sám sebe, svoje názory a pocity, svůj život.




Dědovy růže

3. června 2018 v 11:34 Verschiedene Sachen

Nikdo se o ně teď nestará a přesto krásně vykvetly. Poslední fotky.. kdo ví, jestli tam zůstanou a co s nimi bude.
Přála bych si, aby tam rostly pořád a nikdo je neničil.