Leden 2018

Ani jednu

23. ledna 2018 v 21:58 Co mě kdy zaujalo
A kterou z lodí teď vyšleš zpět? A koho přivést má?
Však Feanor dí hned:
Ani jednu, žádna škoda, těch co nechám za sebou,
zbytná přítěž na cestách, ať mě klidně proklejou, ať mě klidně proklejou....................

Si zpívám ráno, dopoledne i večer. Určitě to každý zná, zalíbí se vám písnička a zpívate si ji všude, kudy chodíte.
Tak jako mě padla do ucha zrovna jedna z představení Falešného Společenstva.
Škoda, že si ji nemůžu dát přímo na blog. Najít se dá jen zde: http://pisnestredozeme.cz/songs
Bylo to skoro poprvé, co jsem se účastnila nějakého conu, když nepočítám pár hodin na loňském Tolkienconu. Nutno dodat, že mě tam nalákal zejména program věnovaný tancování. Dozvěděli jsme se spoustu nových věcích o středověcích tancích i o Balfolku. Přála bych si někdy zajít na tančírny, o kterých se skoro nikde nepíše. Podle mě musí člověk jít na podobnou akci jako je con, aby podobné skupiny nadšenců odhalil. Ačkoliv se moc nepočítam mezi fantazáky, musím uznat, že tato akce měla svoje kouzlo. Nejen proto, že za dveřmi školy začínal úplně jiný svět, ale i v různorodosti skupin lidí, které jste tam potkali. Strašně se mi líbí, že každý si přijde na své, ať se jedná o pětileté dítě, či postarší babičku. Každý je na programu vítaný. Všechny sbližuje podobný zájem, hodně lidí přichází v kostýmu, ale někdo prostě dorazí s chutí si jen tak popovídat. A proto si říkám, že bych klidně v budoucnu zas šla na nějaký larp či con pod podmínkou že na programu bude aspoň jedno tancování.

Kočičí tlupa z (pod) kostela

21. ledna 2018 v 19:46 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Cestou na con jsme si udělali s E. malou procházku. Ano, když si člověk odmyslí paneláky a domy, je to v parku docela hezké. Chtěla jsem ukázat E. dřevěný kostel, ale málem jsme ho nenašli. Museli jsme se podívat do mapy.
Když jsem tu byla naposledy, to je tak tři roky, tak jsme tu zahlédli s O. v trámech kočičku. Mňoukala a koukala na nás z výšky. Tajně jsem doufala, že ji tu třeba zas potkám.
Nejdřív jako by nikde nikdo, všude ticho a pusto. Oběšli jsme kostel a v zadní části najednou na nás vybafla kočička. Ano, byla to přesně ta, kterou jsem viděla posledně! Kráčela si to po rozbahněné půdě rovnou k misce. A nebyla tu sama. Hned jsme spatřili i druhou menší mourovatou kočku, která se taky vrhla směrem miska. Jenže plastovou misku měly kočičky prázdnou. Kromě koček tu byla ještě jedna starší paní, která se rozčilovala, jak je zapomnětlivá, že pro kočičky měla nachystanou šunku a že ji nechala doma v lednici. My jsme s sebou bohužel nic neměli, ale napadlo nás pořádně prozkoumat trámy zvenku kostela. Nejen že tam byl položený svetr(původně jsme si mysleli, že si to tu nechal nějaký bezdomovec..), ale dokonce tam byla i krabice s kapsičkama pro kočky. Hurá! Otevřeli jsme kapsičku a kočky mě ani nenechaly do misky její obsah vysypat. Tak byly hladové. Maso zmizelo asi za pět vteřin. A ještě se málem popraly o to, aby se na každou trochu dostalo.
Jenže tím příběh nekončí. Jakmile kočičky dopapaly, začaly se olizovat. Pak se najednou odnikud přiřítila velká černá koule...aneb další kocour. Ale bylo pozdě. Miska byla bezdnadějně prázdná. A tak jsme mu aspoň dali vylízat obal od kapsičky zevnitř. Pak přiběhl do čtveřice ještě jeden mourovatý kocourek, tentokrát bez bílých ponožek. Poznali jsme, že se jedná nejspíš o parádní kočičí rodinku. Černý kocour a kočička, kterou jsem znala z dřívějška, jsou asi maminka a taínek a mourovatí kocourci jsou jejich děti. Pěkná banda tu žije. A nejspíš se tu o ně někdo stará. Nevypadají moc vyhuble. Lidí se ani nebojí, nechali se od nás hladit a drbat. Jakmile se ale objevil nablízku hafan, kočky vzaly zpátečku a ostupně skákaly na trámy pod střechou kostela. Tam, se cítily v bezpečí. Možná je pod střechou i víc teplo.
Říkám si, až tudy někdy zas půjdu, vezmu jim granule, kterých máme doma hodně a které naší Róze tolik nechutnají. Věřím, že nejsme s paní jediní, komu spříjemňují kočičky zimní procházku.









Mořinský židovský hřbitov

14. ledna 2018 v 18:45 Moje cesty
Jako vždycky, když jsem doma dlouho sama, vyrážím na Mořinu na hřbitov. Dnešní počasí bylo vskutku odporné, ale má touha po kousku přírody a zapálení svíčky byla ještě větší než kosa, která venku panovala. A tak jsem vzala svoje modré autíčko a vyrazila letos poprvé. Tentokrát jsem nezůstala jen na našem hřbitově u kostela sv. Stanislava, ale udělala jsem si procházku k židovskému hřbitovu, který se nachází na kopci na kraji vesnice. Je to ostuda, protože jsem tam ještě nikdy nebyla, ačkoliv tu máme hned za humny chalupu.
Židovský hřbitov byl založený v roce 1735-36. Pohřbívalo se tu až do roku 1930. Je vidět, že se někdo snažil bývalou márnici opravit. Vandalové ji nicméně zevnitř poškodili. Dvířka i okno jsou rozbité. Nicméně nápisy v hebrejštině zepředu jsou původní. Úplně náhodou mě jedna z cestiček zavedla až k schovávačce, kde byla uložena keška s pokladem. To bylo ale jednoduché. Pak jsem si prohlídla celý hřbitov. Vzpomínala jsem na to, jak jsme byli ke konci loňského roku v noci na hřbitově s E. . Jaké tam bylo neuvěřitelné ticho, spousta svíček, které jsme viděli už zdálky a mysleli jsme si, že to jsou odrazky nějakého auta. A taky měsíc, který nad námi svítil. Na tomto hřbitově to nebylo zdaleka tak vzrušující, protože bylo světlo.. nebo spíš šedivo, ale na druhou stranu měl taky svoje kouzlo. Západní část hřbitova byla starší a východní novější, tam se daly i rozpoznat nápisy na náhrobních deskách.
Nevím proč, ale vzpomněla jsem si tu na hřbitov, který jsem navštívila v Honesdale v Americe, jmenoval se Schoonover cemetery. Vím, že jsem tam byla, když svítilo sluníčko, které prosvítalo skrz stromy. Taky jsem tam lovila kešku. Bylo to 5. sprna 2015. Taky jsem tam byla úplně sama. I když ten hřbitov v Honesdale je věnován válečným veteránům a ne Židům, připadá mi, že mají něco společného, že se podobají. Jen nevím přesně v čem. Musím někde vyštrachat fotky z Ameriky, abych si ten honesdalský hřbitov pořádně připomněla.












Čtenářská výzva 2017: vyhodnocení

4. ledna 2018 v 10:09 Dóóóst dobrý knížky
Čtenářskou výzvu se mi podařilo letos splnit na celých 100%. Nebylo to jednoduché, ba naopak.. až v říjnu jsem si usmyslela, že bych ji chtěla dotahnout až do konce, a tak jsem přehodnotila knížky, které jsem si chtěla v ten moment přečíst. Občas jsem gůglovala a hledala knihy, které by odpovídaly danému tématu. Těšilo mě přidat si vždycky knihu do Čtenářské výzvy a sledovat, jak se seznam tenčí. Konečně jsem dosahla v prosinci 100%, ale vlastně mě žádná odměna nečekala. Byla jsem z toho trochu zkalamaná. Vím, že to člověk dělá pro sebe, ale na druhou stranu by čtenáře určitě potěšilo, kdyby si na konci mohli třeba zasoutěžit o nějakou knihu apod.
Čtenářské výzvy na příští rok se účastnit nejspíš nebudu a budu se plně věnovat knihám, které si chci primárně přečíst. Za loňský rok jsem přečetla celkem 53 knih. Když si tak prolistuju čtenářským deníkem, jedny z nejhezčích knih byly Anna a Vlašťovčí muž, Plochozemě, Babka Ťapka na kraji světa, Naslouchač, Hledání modré a Cukrářova dcera. Nejhorší kniha byla určitě Velký sešit.
Čtenářský deník je téměř plný, ale žádný strach, mám tu připravený nový.

A teď k Čtenářské výzvě:

1. kniha, která je starší než čtenář

Neználkovy příhody

Neználkovy příhody