Září 2017

Proč nenávidím život v Praze

19. září 2017 v 21:47 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Každý den, kdy se tu probudím a musím se zvednout z postele a přemluvit se k tomu, abych vyšla ven, v duchu doufám, že se dožiju okamžiku, kdy řeknu Praze sbohem. Praha je pro mě vězení, ze kterého není teď úniku. Aspoň si tu připadám jak lapená kuna v kleci, která čeká na dědu, až ráno přijde a hodí ji do pytle a odveze někam hóóódně daleko.
Jenže kdy nastane to ráno, kdy mě přijde děda vysvobodit? Vím, že existuje daleko víc podobných měst a podobných mentalit, ale pořád si říkám, že v takovémhle místě jako je Praha je prokletí skončit. Že si to nepřeju. Jenže kdo má ohledy na to, co si přeju? Nikdo. Když se sama nerozhodnu, když nevezmu, věci do vlastních rukou, nikdo mi nic už dnes nesplní. Marně tu hledám klid, pohodu, uvolnění, snažím se aspoň zavrtat se do své postele pod peřinu, zavřít oči a pevně věřit, že sem na mě nikdo nemůže. Jenže pak se jednoho rána člověk probudí a zjistí, že mu za okny jeho milovaného domova postavili tohle:



Kam se poděl lidský rozum, to nevím. Jediné, co vím, je to, že musím pryč z téhle klece. Co nejdřív. Tak jako kočka domácí, která touží zoufale ulovit opravdovou živou myš. Uteče svým páníčkům do přírody, učí se se zpožděním lovit a přežít. Většinou nemá dlouhý život, ale může umřít s vědomím, že zemřela jako šelma. Ne jako kanárek v kleci.

Stačí krok a ...

9. září 2017 v 20:22 Moje cesty
Ten sen se mi zdál už několikrát. Poprvé to bylo tu noc, kdy jsem vylezla na Trolltungu.
Pokaždé to začíná trochu jinak. Sedím na špičce jazyka, dívám se dolů a krajina za mnou mi připadá tak nereálná. Chci si na ni šáhnout. Zjistit, jestli je to realita. A tak se nakloním a přepadnu dolů a letím. Padám dolů, krev mi v těle šokem mrzne, a pak je konec. Nebo trochu jiný scénář. Jdu blíž a blíž, blížím se k okraji, pořád mám pocit, že jsem dost daleko, až najednou udělám krok do vzduchu a přepadnu. Chvíli se převracím v letu ve vzduchu, až se najednou roztříštím o skály. Nebo jiný případ. Ležím na okraji jazyka na břiše, ruce se dotýkají okraje skály. Hlavu mám pořád nízko na skále, ale pořád se sunu blíž, abych viděla dolů. Přitáhnu se rukama a dívám se dolů do té propasti. Ne, to není pravda, jsem přeci v bezpečí, vše vypadá jako namalované, chci se přesvědčit, a tak se plazím dál a dál, až břichem přepadnu dolů a letím. Představím si, že cítím nehorázný mráz a děs pár vteřin před smrtí, než moje tělo dopadne a roztříští se dole. Stačí krok a můžete se dostat do náruče smrti - stačí si vybrat.