Červen 2017

Jediná důvěrnice

Včera v 13:38 Kočka na každý den
Jen jediný tvor mi nenadává, že zlobím, nevyčítá mi nic, neříká, že mám debilní přání, sny a nápady.
Dokáže mě vyslechnout a neargumentuje hned proti. Je potichu a přitom pořád vedle mě. Vnímá mě. Vrní mi do ucha a je při mě, když se probudím. Poslední týden sis prožila tři traumata a přesto ke mně chodíš. Řekla bych že i víc než kdy dřív. Mám tě ráda, Rozárko.


Poslední samuraj

Pátek v 17:21 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Připadám si jak poslední samuraj. A to téměř každý den.
Brácha to řekl dobře, jsme dva poslední samurajové, co tu zbyli.
A tak mě napadlo zajet dnes do supermarketu a koupit úplně všechno, na co mám chuť. Všechno, co mě praští do očí a po čem zatoužím. K čemu se pořád peskovat a kupovat nejlevnější věci, když po vás stejně vesměs všechno schramstne stát. I Rozárce jsem dopřála a koupila jí třikrát balení kapsiček po dvanácti s nejrůznějšími příchutěmi, různé kočičí mňamky a paštiky. Zaslouží si to, chudinka. Včera podstoupila návštěvu veterináře a myslím, že na ni dlouho nezapomene. A tak jí ten stres musím vykompenzovat. Sobě jsem si koupila několik druhů džusů, ledových čajů, Lambrusco, mléko, kefír, šlehačku, lovečák, spoustu druhů zeleniny, chléb, celozrné rohlíky a mnoho dalšího.
Úplně nakonec jsem zajela na myčku. Ještě nikdy jsem nebyla na myčce, kde auto čistí kartáče a kde člověk vůbec nevylejzá z auta. A tak jsem nejdřív se zmrzkou v ruce sledovala, jak do ní auta vjíždí a vyjíždí. A jdeme na to, Fábinko. Pánovi na začátku myčky jsem řekla, že jsem ještě nikdy na takovéto myčce nebyla. Všechno mi pořádně vysvětlil a Fábinka vyjela ven pěkně nablýskaná. Určitě má radost, že jsme ji dali po dlouhé době do pucu a že se o ni staráme.


Vi ses svenska!

21. června 2017 v 23:27 Mein Tagebuch
Det var sista lektion av svenska idag. Tyvärr. Efter 160 minuter den här veckan känner mig bättre och sökare än på början. Min älskade svenska. Jag känner det skulle vara perfekt när jag kunde prata varige dag. Det är mycket svart och stränande att koncentrera sig. Det gör ont när jag glömmer ett ord som jag inre känner. Men det gör mig glad när jag förstår och när jag kan svara på fråga. Jag vill bara läsa svenska böcker, prata med människor, lyssna på radio, titta på filmer... det alt vil jag göra på svenska varige dag. Men här pratar nästan ingen svenska. Sverige är ett fördömd land som vilken jag kan gå in. Bara kika i det landet. Jag hoppas att se dig snart. Hoppas att lukta dig snart. Hoppas att prata svenska snart. Jag hoppas också att träffa mina svenska kompisar en dag. Jag måste skriva dem. Ha det bra svenska. Jag är tacksam att jag kunde öva dig lite. Till nu. Framtiden är ösäker. Men jag njutar av dig just nu.

Vážka

14. června 2017 v 23:25 Verschiedene Sachen
Aspoň že ten hmyz se směje. Asi má radost přistávat na lidech. A je doma ve svém, hezky u rybníka. To my lidé jsme narušiteli jejich klidu, když nás napadne svlažit své tělo v jejich obýváku.
Tak mě napadá, jak dlouho vlastně žije vážka?




Jsem v Narnii?

7. června 2017 v 22:57 Verschiedene Sachen
Svět fantazie. Někdy si myslím, že to, co prožívám, je jen výmysl. Někoho sen. Povídka, kterou někdo napsal. A já jsem jedna věta uprostřed jedné stránky obrovské tlusté knihy. Když jdu, představuju si, co by se stalo kdyby... Jedna nejmenovaná jeskyně v centru Prahy mi připomíná Temný hvozd z Lord of The Rings. Všechno je takové tiché, snové, zelené a hnědé a trošku umělé. Z temných koutů může vylézt cokoliv. Když přivřu oči, skoro jako bych cítila, že mě někdo pozoruje zpoza toho stromu.
Stejně tak tahle lucerna na netradičním místě. Uprostřed louky, kde se pasou krávy. Při cestě ke kostelu, v kraji velkých hor.. Vůbec mi tam nesedí do tohoto prostředí a přeci je kouzelná. Viděla jsem ji svítit v noci, když jsem šla z kostela. Na obloze se objevily první hvězdy a ta lucerna zářila takovým zvláštním tichým, ale hřejivým světlem. Za dne vypadala ta lucerna docela mrtvě, stejně tak jako lucerna v Narnii. Až když se trochu setmí, lucerna ožije. Ano, připomínala mi Narnii a pomyslnou hranici mezi světem obyčejným a světem, kterému říká většina lidí nadpřirozený. Ten den jsem se do žádného Lesa mezi světy bohužel nedostala, asi moc pražilo slunce.
Když jsem šla tou cestou večer zpátky, podél cesty svítila pěkná řádka luceren. Tahle lucerna tam nestála sama. Svítily a připomínaly mi tou hřejivou září Vánoce. Slunce už zapadlo a malé i větší hvězdy se pomalu klubaly na obloze. Sedla jsem si na plachtu před stanem a pozorovala, jak se koberec nade mnou rozsvěcuje. Pár metrů za mými zady šplíchala voda v jezeře a narážela na molo u břehu.