Březen 2016

Exotika

31. března 2016 v 19:31 Kočka na každý den
Notebook mám pořád v "rekonstrukci", takže další koláže přibudou až zítra večer, pokud zbyde čas. Naštěstí mohu využít doma ten máminý. Je to výhoda i nevýhoda se o něj s někým dělit. Na jednu stranu se můj pobyt na netu zmenší na minimum, na druhou stranu když nutně potřebuji na net, ne vždy je notebook volný. Už se ale těším na ten svůj. Je to stejné jako s fotoaparátem. Když se vám rozbije, nebo když si ho zapomenete. Sice si můžete půjčit foťák od někoho jiného, ale už to není ono.

Spadl mi balvan ze srdce. Všechno mám už na svou cestu připravené. Zbývá jen jediná věc, kterou se mi nepodařilo nikde najít- ponožky ťapky. Ať hledám, jak hledám, nikde jsem na ně nenarazila.
Pak ještě opravit kolečka na kufru, ale to nechám na odborníkovi. :-)

Zítra jedeme k sestřenici, a tak jsem se vydala koupit nějaký dárek. Nakonec jsem se rozhodla pro ovoce, které se snad vždycky sní. Hraček totiž už má Kačka určitě hodně a s nějakou další věcí nevím, jestli bych se strefila. Koupila jsem i ovoce nashi. Chutná podobně jako hruška, má neuvěřitelné množství vody. V Portugalsku jsme zase jedli oranžové ovoce jménem nisperos. Vzala jsem si semínka s tím, že je tu někdy v Čechách zasadím. To by bylo překvapení, kdyby mi z toho něco vyrostlo! Risknu to ale až přijedu domů.

Pak si taky užívám studený zelený čaj, který jsem pila, už ani nepamatuji. Našla jsem doma voňavé malinové svíčky, které mi tu zpříjemňují výrobu mého překvapení i čtení Analfabetky, která uměla počítat.

Jednu fotku z Portugalska se mi podařilo najít na svých albech na gůglu. Tuhle kočandu jsem viděla kolem našeho hotelu běhat často. Vypadá spokojeně. :)


Skoky

29. března 2016 v 20:47 Kočka na každý den
Fuj, hnus, nesnáším Prahu. Zacpaná, naštavná, uspěchaná, obrovská a tak dále a tak dále. Už na základce jsem se zařekla, že tu rozhodně v budoucnu, až budu dospělá, žít nechci. Na gymplu jsem měla chvíle, kdy se mi tu celkem líbilo(rozuměj na naší škole na Žižkově), ale byly i chvíle, kdy jsem chtěla vypadnout na druhý konec ČR. Pak jsem poznala Brno a na první pohled jsem se do něj zamilovala. Hned mi bylo jasné, že udělám všechno možné pro to, abych se dostala na školu, která je v jiném městě. To se mi splnilo.
Studium skončilo a já opět trávím posledních pár měsíců nejvíc času v Praze. Bylo toho akorát tak dost. Unavuje mě neustálé pachtění se tady v Praze, jednak obíhání všemožných úřadů, vyřizování maličkostí, za kterými není vidět žádná komplexní práce. Tohle město mě finančně a hlavně psychicky vysává. Návrat do Prahy beru vždy pozitivně proto, že se potkám se svými nejbližšími, na které se tolik těším. Samotné město je mi vlastně šumák, spíš se snažím o co nepomalejší vstup do onoho pachtění se(za něčím?). Nevím, co byse muselo stát, abych změnila názor. Neříkám, že je to definitivní, protože nikdy neříkej nikdy, ale asi bych se nechala snáz přemluvit k trvalému bydlení v Dolních Kotěhůlkách než tady. Když se mě někdo zeptá, kde bych chtěla žít, většinou odpovím, že je mi to vcelku jedno, kdekoliv kromě Prahy. Samozřejmě bych taky ráda bydlela někde, kde je bezpečno. To jsou asi dvě nejdůležitější kritéria. Přála bych si bydlet v rodinném domku se zahradou, ale možná bych i ustoupila a bydlela v bytě, jen kdyby to nebylo v Praze. Naštěstí tohle ještě nemusím minimálně dalšího půl roku řešit, ale vězte, že mi Praha chybět nebude. Jen vybraní lidé v ní. :-)
Svět se mění, i u nás se každým dnem všechno mění. Občas mám pěkné šoky. Vlastně jsem i trochu ráda, že to tu na chvíli bude bez mé účasti. Těší mě však, že jsme prožili všichni společně Velikonoce. Dokonce jsme se dočkali i aprílového deštíku. A byli jsme všichni vyšleháni. I Rozárka. :-) Její vrn si snad nahraju na mobil, abych si ho mohla pouštět, až budu tam daleko.


z deviantart.com od Sophibelle

Jaro, pojď k nám.

27. března 2016 v 19:10 Kočka na každý den
Že by první jarní den v Česku? Nechce se mi věřit.
Od rána jsem se nezastavila. Je fakt, že jsem spala až do půl desáté, protože jsem pořád naladěna na portugalský čas a jsem o dvě hodiny pozadu. Barvili jsme vajíčka, vařili, uklízeli. Čekám svého milého, ale on pořád nikde. Skoro mě jednu chvíli napadlo ozvat se někomu jinému. ;-) Jó, mam takový zajímavý zážitek. Byla jsem se projít sama po okolí a odlovila jsem jednu kešku. Nalezla jsem ji v pohodě, kolem jezera bylo dost lidí, ale dalo se. Kromě logbooku byl v krabičce papírek. Vzkaz pro slečnu. Byl od jednoho kluka, který se tu krátce představil a napsal, že by rád poznal nějakou holčinu, která má ráda přírodu, procházky, hory a tak. Zajímavý nápad na seznámení. Proč chodit na klasické seznamky, když můžete dát vzkaz do keše? Rozhodně mu fandím a sama, kdybych někoho hledala, tak bych ho určitě testla. :)
Přeju vám hezké Velikonoce.


Návrat z Portugalska

26. března 2016 v 10:22 Kočka na každý den
Ahoj moji milí, ahoj můj blogu,
omluvám se za svých několik dní nečinnosti. Ne, že bych neměla co psát. Naopak. Je toho tolik!!!!
Jsem opět doma, ve své posteli, se spoustou zážitků a vědomostí a vzpomínek na lidi, které jsem poznala.
Bylo to velmi intenzivní školení, od rána do večera, s tím, že i večer jsme si připravovali prezentace na další dny. Někdy jsme šli spát až v půl druhé. Díky za to, jaká jsme byla skvělá parta, jaká atmosféra mezi námi vládla. Jestli takto bude probíhat i mé nasazení, mám na mysli, jestli i na Krétě budeme takový skvělý tým, budu v sedmém nebi. Protože tak jsem se v Portugalsku opravdu cítila. Stala se z nás za těch deset dní jedna velká rodina. :-)
Tři krát jsem se koupala v moři, vždycky ráno... a hodlám v tom pokračovat i ve své destinaci. Ano, mým budoucím pracovištěm je Kréta. Jsem moc ráda za to, že ji mi přidělili. Řecko je má oblíbená země a řecké ostrovy ještě zdaleka nemám prozkoumané. Z našeho školení tam jedeme celkem čtyři, každý z jiné země. Takže jsem ráda, že tam už budu někoho znát.
Nyní mě čeká studování průvodců, chci si přeložit několik věcí z němčiny do češtiny, musím nakoupit několik nezbytností včetně bot... a taky si budu užívat poslední dny doma. :-)
Portugalsko je krásné. Určitě se do té země vrátím. Mám spoustu míst, které bych tam chtěla navštívit. I tak moc díky za tu příležitost, kterou jsem měla. Procházky v okolí našeho hotelu, po nedalekých plážích i k bílému kostelu na útesu jsem si moc užila. I jednodenní výlet byl fajn, i když bych si ho asi sama nekoupila, protože mi to trochu připadalo jako z rychlíku. Inu když člověk cestuje na vlastní pěst, je pak těžší si zvyknout na organizované prohlídky.
Chybí mi sluníčko. To, že se probudím a svítí mi do pokoje. Tady v ČR vidím z okna jen nekonečnou šeď.



Další koláže již brzy :-)

Pozdrav z jihu ,-)

18. března 2016 v 22:00 Kočka na každý den
Zdravím, tentokrát z jižního cípu Portugalska. Jsem tu na školení. Každý den je hodně náročný, chybí mi trochu pohyb. Když máte k dispozici švévdské stoly, je dost těžké se hlídat a jíst málo. Moc se mi tu líbí a vlastně i školení je fajn. Z nových informací mi občas přechází hlava, nestíhám si vše pamatovat, ale pevně doufám, že nebudeme hozeni do vody bez žádné opory, záchranného kruhu, či rukávků. :-)
Když už jsme u té vody, dneska jsem se poprvé koupala v moři. My s Lenkou, dvě Češky, jsme to testly. Ostatní nám nechtěli věřit. Ráno jsme se vydaly za podpory dou našich spolubydlících k moři. Měly jsme štěstí, protože sluníčko akorát vyšlo a osvítilo okolní skály do pískově žluta. Vrhly jsme se do vln, ale je fakt, že jsme se daleko neodvážily, protože ty vlny byly opravdu veliké. A z vody čouhalo několik útesů, takže i proto jsme dál nešly. I tak nás vlny od hlavy k patě krásně pokropily. Vlastně mi tím usnadnily osmělování. =) Po pár minutách jsem přestala cítit nohy, a tak jsem raději vylezla. Lenka mě následovala. Když jsme šly zpátky na hotel, bylo nám příjemně teplo.
Není tu úplné léto, fakt ne, ale přes den jsou tu už docela příjemné teploty na krátké tričko a kraťasy, jen večer je ještě chladno. Dnes odpoledne začalo dokonce pršet. To koupání jsme ráno vychytaly. Našla jsem obří mušle, jaké ještě nikdy v životě! Jediné, co by mi asi na této destinaci trochu vadilo je to, že tu hotely jsou fakt obří a asi tu musí být hodně rušno a pláže hodně plné v létě. Mám raději menší letoviska.
Uvidíme, co další dny přinesou a hlavně jakou destinaci dostanu. :-)

Na fotce je kočička bufeťačka, kterou jsem potkala při večerní procházce. Tak snad nedopadnu.


Kočička z lanovky

16. března 2016 v 7:23 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Ranní dávka kočiček těsně před odletem.

Tuhle kočku jsem spatřila na horní stanici lanovky v Budapešti. Bylo vidět, že tu měla svého páníčka a že to tu znala jak své boty. Prošla pod turniketem jako černá pasažérka, chvíli váhala a nakonec se vyhoupla na skleněnou rampu a packou ťukala na okno, aby jí páníček otevřel. Při prohlížení těch fotek se všichni smáli.














Přebalit kufry a jedem!

15. března 2016 v 18:43 Kočka na každý den
Už je to tak, zase jedu pryč. Připadá mi, že se chodím domů jenom vyspat a přehodit věci a přebalit. V pátek večer jsem přijela ze své řidičské cesty a v sobotu ráno v 6:50 jsem opět byla na cestě. Zpočátku jsem netušila, kam jedu. Bylo to takové překvapení. Jeli jsme dlouho, až ke konci se omylem můj milý přeřekl, ale to už bych asi stejně brzy odhadla. Jeli jsme do Luhačovic. Strávili jsme krásné tři dny v lázeňském prostředí blízko přírody. Ochutnali jsme zdejší prameny, O. na ně byl zvyklý, protože tu dřív byl na pobytu v lázních, ale mně voda z pramenů nechutnala. Až na Marii, kterou jsme objevili v neděli. Obdivovali jsme nejen lázeňské budovy, ale objevili jsme společně několik pěkných budov, které by člověk nikde v žádném průvodci nenašel. Zvláště jedna vila nám učarovala, stala se naší velkou inspirací. O ní napíšu samostatný článek. Na cestování mě baví právě to, že když se někam vydáte, tak často objevíte nejen ta místa, která znáte z průvodců, ale i zákoutí, o kterých byste jinak nikdy nevěděli. Jsou zapomenutá, upozadněná a málo navštěvovaná.

Bydleli jsme v pěkném hotelu, v zeleném pokoji. V pátek tam dokonce hrála živá hudba, takže jsme si spolu připomněli i některé tance z taneční. Měla jsem velkou radost, že si můžem zatančit. V sobotu jsme ochutnali moravské vínko a oddali se vyprávění a hudbě, v pondělí jsme zašli na balíček procedůr, který jsme si oba moc vychutnali. Zábal, masáž, koupel ve vaně. Byl to můj první lázeňský pobyt a my jsme si řekli, že se postupně podíváme na všechna místa, která má O. spojená se svými léčebnými kůrami, včetně Platamonu, kde jsem byla i já se léčit... to je už deset let zpátky.
Stihli jsme ulovit i dvě kešky a zajít si do místního bazénu i lázeňské kavárny. Myslím, že ačkoliv jsme dopředu nic moc neplánovali, vždycky nám to krásně přirozeně vyšlo.

Dneska mám takový přestupní den, ale v noci opět jedu pryč. Na letiště do Mnichova, a pak letím do Portugalska. Nevím, co si mam pořádně sbalit, ale něco už v kufru mám. Ještě bych si dala tak jeden den doma, ale nemůžu. Snažím se zbavit alergie zázvorovým čajem a Vincentkou, tak snad bude léčba úspěšná.



z deviantart.com od GothicNarcissus

Dokázala jsem to!

11. března 2016 v 19:21 Kočka na každý den
Dojela jsem domů do Prahy. Aby bylo vítání, musí být nejdřív loučení. Už se těším, až obejmu mamku, až přijde domů.
Teď mi to připadá neskutečné, že jsem opravdu něco takového zvládla. Nebyl to jenom sen? Vždyť to není ani týden, co jsem vyrazila z Prahy do středu Rumunska. Ujet takovouhle vzdálenost jsem považovala za nemožné. Myslela jsem si, že mi to bude trvat strašně dlouho a že stěží překročíme hranice. Až teď na Hlaváku, když jsme vraceli naši fábinku, mi to pomalu celé docházelo. Moje první velká řidičská cesta. Nikdy bych se neodvážila na dé jedničku a pochybuju, že by mě mamka nechala na dálnici řídit. Musel přijít někdo jiný, aby mě k tomu trochu dokopal, aby mě trochu vyprovokoval, abych se zbavila svého strachu. Neříkám, že strach teď nemám. Mám, ale je o hodně menší, než jsem měla na začátku. Tento týden jsem, načerpala tolik řidičských zkušeností! Chce to teď řídit a zdokonalovat se a zdokonalovat. A celkem i si teď přeju mít destinaci, ve které by mi přidělili auto. Mým velkým pomocníkem je GPS. Ta mi řízení o dost ulehčuje. A neskonalé díky patří především A.. Díky němu jsem se překonala a díky jeho pomoci jsem zvládla i několik ne úplně pěkných situací.
Na cestě jsem to už tak nebrala, spíš jsem si připadala, že se stále něco učím, dávám pozor, jak se co dělá, některé věci jsem se snažila zautomatizovat. Až teď, když je to všechno za mnou, jsem si uvědomila tu úžasnou věc. Vychutnávám si ten pocit, že jsem to dokázala. Díky A. jsem sebrala odvahu. Myslím, že s nikým z mé rodiny či blízkých by se mi to nepodařilo. Chápu jejich starosti, ale občas je fajn pustit se do neznáma. Zvláště když víte, že vás to může obohatit. To, kolik do toho ze sebe vložíte, už je jen na vás. ,-)


rumunská kočička, kterou jsem potkala na své cestě ve vesnici Cris

Ztrácím pojem o čase i o místě

6. března 2016 v 20:14 Kočka na každý den
Ty bláho, už dlouho se mi nestalo, že jsem se ocitla v situaci, kdy nevím, kolik je vlastně hodin. Je možný, že jsem ujela od včerejška takovou vzdálenost, že tu máme jinej čas než v Česku? Na mobilu se mi ukázalo 21 hodin, zatímco na notebooku mám 20.00. Až internet mi v tom udělal jasno. Našla jsem si časová pásma a ejhle. Opravdu tu mají už o hodinu pozdějš než u nás. Jsem v Rumunsku, těsně u hranic ve městě Oradea. Dnes jsem o tomto městě slyšela poprvé. Připadám si jak na konci světa, přitom zítra mě čeká další cesta, která může vést snad už jen do středu země. Ošklivé komunistické domy, špinavé paneláky, ale na druhou stranu krásné divadlo, starobylé budovy, pěkná restaurace a královský hotel. Pak taky otravní lidi a cikáni, děravé silnice, rovina, skládky, továrny a staré vozy. Jako by se tu zastavil čas. A to jsme prosím na začátku této země. Bolí mě celé tělo a hlava tíží, půjdu si lehnout. Včera jsem jela poprvé na dálnici, žádný štráchy. Připadám si, jako kdybych posilovala dva dny ruce v posilce. Stačí jezdit autem a budete namakaní. Zatím to jde, i mám pocit, že jsem jistější v řazení. Nesnáším náklaďáky a nesnáším zařazování do pruhu. Když zavřu oči, vidím dálnici... Chudáci kamioňáci, ti asi nic jiného nevidí, i když přijdou po x týdnech domů za rodinou. Teď s nimi soucítím.


z deviantart.com od Raneem90

Má kočičí radost

4. března 2016 v 20:02 Verschiedene Sachen
Již jsem psala o balíčku, který mi dorazil na začátku týdne. Měla jsem obrovskou radost, když jsme ho rozbalila, i když jsem věděla, co v něm bude. Už dlouho jsem čekala na to, až si tuto věc budu moci obědnat. Naušnice se mi povalovaly halabala na jedné hromadě a často mi trvalo několik minut, než jsem se probojovala k těm správným.
Teď je tomu konec. Mám je pěkně seřazené a šáhnu a mám ty, které chci!


Novej vohoz

4. března 2016 v 10:38 Kočka na každý den
Jeden z posledních volných dnů. A zítra se vydávám na dlouhou cestu. Cestu odvahy. Musím se každý den hlásit. Mám strach, ale bez něj by to ani nešlo.
Včerejšek byl moc pěkný den. Sraz s kámoškou Míšou po víc než roce a naše cestovatelské vyprávění, swingová lekce a nakonec večer tady u nás doma s překvapením. To překvapení jsem připravila pro svého milého. Byl to dort krtkovo srdce. Původně to měl být samozřejmě krtkův dort, ale mě napadlo ho udělat do formy srdce.
Pečení, jó, to mě baví, zvláště když je to pro někoho, koho máte rádi. Horší je to už z vařením. Opět se na mě sypou dotazy, co udělám dnes k obědu. Kdybych nemusela brát ohledy na masový jídelníček mého bráchy a měkkou, kašovitou stravu pro mého dědu. Všem to musí vyhovovat a já už si raději žádné podmínky nekladu, musím se přizpůsobit.
Mám nemalý problém s oblečením. Dostali jsme za úkol již do letadla se obléci tak, abychom reprezentovali společnost, pro kterou pracujeme. Styl smart business. Tento název slyším poprvé. Pochopila jsem, že se mám obléknout jako do kanceláře, nějaký kostýmek, černá sukně, halenka, nic vyzývavého, žádné tenisky apod.. Šla jsem se podívat včera do několika obchodů, sekáčů, ale bohužel jsem na nic takového nenarazila. Zato mě uchvátilo hned několik kousků, před kterými jsem raději zavřela oči. Mají tam báječné věci, ale do "pracovního stylu" se asi moc nehodí. Jo, viděla jsem jednu šedivou pytlovitou sukni, ale měla jsem k ní takový odpor, že jsem ji ani nezkoušela. Proč jsou ty kancelářské kostýmy tak odporné? Hledám nějaký kompromis. Ŕíkám si například, musí být sukně rovná a bez žádného skladu? Nebo může být i mírně rozšírená? Jaké barvy jsou ještě přípustné? Nechci vypadat jak chodící pytel. :-/


ze stránek pinterest.com