Únor 2016

Návštěva Mořského světa v Praze

29. února 2016 v 22:50 Co mě kdy zaujalo
V sobotu jsme zašli s mým milým do Mořského světa. Darovala jsem mu už dříve voucher, který byl platný do konce února, a tak jsme přišli za pět dvanáct. Tehdy jsem si myslela, že to bude úžasný dárek, protože oba jsme strávili několikrát léto u moře s Mořským koníkem. To jsme seještě vzájemně neznali. Až poté, co jsme vkročili do sálu, jsem tak trochu znejistěla, protože mi Ondra rovněž říkal, že nejí mořské plody a živočichy. Zde ale byli všichni tvorové živí, tak jsem doufala, že mu tu nebudou vadit.
Areál nebyl až tak veliký, jak jsem si představovala. Ve srovnání s jinými Mořskými světy ve světě byl celkem malý. Nakonec jsme ale zůstali v Mořském světě až do zavíračky a k několika akváriím jsme se vrátili. Hrozně rychle nám to uteklo. Věřím, že i mému milému se tu líbilo, i když prý přijít blíž k některým akváriím pro něj byla zkouška odvahy. ,-)


Nejvíc ze všeho mě zaujal tento živočich. Jako kdyby pocházel z nějakého sci-fi filmu. Je to ostrorep americký. Pozorovali jsme ho, jak se snaží vylézt po stěně, jak se překlápí a hnedka se snaží dostat zpět na nohy. Pomáhá si tím bodcem vzadu. Trochu mi připomíná oživlou vojenskou helmu nebo tank.


Ano, i hvězdice tam měli. Chtěla bych někdy vidět hvězdici jíst. Prý vyvrhnou žaludek mimo tělo a tráví mimotělně. Stejně tak musí být zajímavé pozorovat, jak se rozmnožuje. Prý stačí, když jí nějaký predátor usekne část těla. Ta sama doroste a i ze samotného paprsku hvězdice se stane nový tvor- vlastně její dvojník.



Zde vidíte dva sumýše. Jeden vypadá jako kámen a ten druhý jako modrý květináč s červeným keříkem. Netušila jsem, že toto je také zvíře!!!



Ježek, kterému svítily modře body na těle a uprostřed zářil jeden oranžově. Jako noční obloha. Klidně bych se na něj vydržela dívat hodinu, i kdyby se nehýbal.


To jsem já aneb bodlok žlutý. :-)


A to jsme my dva spolu- bodlok žlutý a bodlok pestrý. Bodlok pestrý je vlastně Dory, sklerotická ryba z Hledá se Nemo. ,-)



Mořský svět je báječná podívaná pro děti dospělé. Někteří tvorové mě překvapili svými tvary a svými barvami. Je úžasné si občas připomenout, jaké dokáže příroda dělat divy. Některé rybky mě i inspirovaly. Třeba se k nim ještě někdy vrátím, až budu psát nějaký příběh.
U vchodu jsme četli, že tu mají mít vrak nějaké lodi jménem Bounty. Ale nic takového jsme tam neviděli. Šla jsem se tedy zeptat paní na pokladně. Ta mi řekla, že ho tu měli, ale že se jim rozpadnul. A tak ho museli dát pryč.
Nakonec jsme si oba postupně vlezli do akvárka s vybouleným otvorem, skrz který jste se mohli dívat na ryby. Měli jste tak vlastně pocit, že jste sami ryba a lidi vás pozorují přes sklo. Vyfotila jsem takto svého O., ta fotka je hodně zvláštní. Sem ji dávat nebudu, to bych mu neudělala, ale určitě si ji ponechám někde na očích a v paměti mobilu.

Nekonečný víkend - zdání, nebo realita?

29. února 2016 v 22:16 Kočka na každý den
Měla bych spoustu námětů na psaní článků, ale jsem omezena počítačově. Pořád u sebe nemám noťas, takže se dostanu jen jednou, maximálně dvakrát denně na net. A vlastně jsem za to ráda. Aspoň si můžu dokázat, že se bez něj dokážu vcelku dobře obejít. Dneska je takový zlomový den. Vím, nezdá se to, ale není to jen tím, že máme 29. února, což se děje jednou za čtyři roky. Pro mě je to hlavně znamení, že se pomalu, ale jistě blíží něco nového a něco velkého. Starý měsíc končí, i když jeho začátek jsem si stěží uvědomila. Byla jsem tou dobou ve Fuessenu v Německu a každý den tam plynul tak nějak podobně. I zde v Česku už se často nevyznám, kdy je víkend a kdy všední den. Třeba dnes, kdy jsme byli úplně všichni doma. Bráchu jsem přesvědčila jít se mnou na masáž a dostala jsem za odměnu korálek. Na poště jsem vystála děsnou frontu a přeběhla ještě v tom lijáku do supermarketu. Vytahla jsem svůj žlutý deštník, který jsem naposledy měla venku asi ve druhý třídě. Koupila jsem horu ovoce, abychom zahnali útočící bacily. Uvařila jsem si šípkový čaj. A teď večer popíjím voňavou masalu. Snad po ní usnu.
Cítím, že se o mě pokouší nemoc, ale nechci být teď nemocná. Teď, když si chci co nejvíc užívat. Zítra se chystám do Nelahozevsi navštívit kamaráda. Je to hodně narychlo, o to víc se tam těším. :-) Venku to vypadá jak na začátku filmu Letopisy Narnie a přitom bych už tak ráda, aby přišlo jaro. Včera jsme byli s mým milým v kině na dokumentu Zkáza krásou. Lída Baarová zemřela v roce 2000 a ještě předtím ji paní Třeštíková stihla vyzpovídat. Moc se mi to líbilo. Prý je tento dokument lepší než hraný film. Ten si třeba někdy později stahnem a pustíme doma. Žasla jsem nad osudem této herečky a říkala si, že měla často víc štěstí než rozumu. Zároveň mně jí bylo líto, že umřela v osamění.
Chtěla bych ještě vidět výstavu Titanic a možná i film Už je tady zas, který bude od 10. března v kině. Vím, stojí to všechno děsné peníze, ale říkám si, že když tu dlouho nebudu, můžu si trochu dopřát, když mám s kým. Taky mi dnes přišla jedna úžasná věc, kterou vám určitě brzy ukážu. Vyfotím ji však až za dne, za tmy by to tak nevyniklo.


fotka je ze stránek independent.co.uk

Malý hrdina

27. února 2016 v 10:49 Kočka na každý den
Opět na mě zůstalo vaření oběda. Včera jsem vyráběla sýrovou omáčku s kuřecími nudličkami a s těstovinami, dnes asi přijdou na řadu brambory. Kdyby nebylo v kuchyni takový vedro...
Každý den je teď akční, ve čtvrtek jsem byla 12 hodin mimo domov, což jsem ani neplánovala. Inu když čekáte na kamarádku, která se o dvě a půl hodiny opozdí, překope se vám pak celý den. Naučila jsem se už všude brát si s sebou knížku a čekat. Snažím se z toho čekání vzít to pozitivní. I včera jsem několikrát čekala, ale naštěstí ne už tak dlouho.

Přišla mi pozvánka na jednu přednášku s tajemným názvem Žít dobrodružství. Byla jsem na vážkách, o čem že to vlastně je, ačkoliv webové stránky mi téma přednášky trošinku přiblížily. Pořád jsem si říkala, jestli to bude něco jako larp, či nějaká psychologická poradna... trochu jsem se bála, ale otázky na webu mě zlákaly a já se na ten seminář přihlásila. Jsem moc ráda, že jsem se odhodlala, protože za ten večer jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí. Ne, nebyl to larp, ale spíš seznámení se s metodou zvanou Cesta hrdiny. Tato metoda se dá aplikovat jak pro psaní povídek a příběhů, tak pro sebepoznání a seznámení s příběhy ostatních. Seminář měl dvě části, kdy v jedné jsme tvořili podle šesti karet, které jsme si intuitivně vybrali, vlastní příběh. Překvapilo mě, jak lehce se mi příběh tvořil. Naštěstí jsme ten příběh vyprávěli pouze ve trojici, ne před celou skupinou. Spousta lidí říkala, jak si během vyprávění uvědomila, že se s vtom příběhu našla. Já jsem to však takto vůbec nebrala. Můj příběh měl totiž dost smutný konec, který mi ale tak nějak přirozeně vyplynul. Zpětně jsem si uvědomila, že možná špetička z tohoto příběhu má se mnou něco společného, ale doufám, že tak jako taneční piškoty snad nedopadnu. Druhá část nás seznamovala se samotným hrdinou a jeho démonem. Démon se nerozumí démon, jako opak boha, ale obavy, strach, které člověku brání pustit se do neznáma. Celý proces se děje v kruhu, přičemž člověk se po určitém čase vrátí zpět do známého prostředí, ale přichází už pozměněn, obohacen o nové zkušenosti. Musí se však nejdřív se svým démonem domluvit. Jak jsme se o tomto bavili, úplně jsem se v tom našla... moje momentální situace, přesně ten bod, ve kterém se nacházím... Žasnu, jak někdo dokáže pojmenovat můj stav. Myslím, že jsem si tímto tříhodinovým seminářem utříbila myšlenky. Zároveň to pro mě bylo povzbuzení, abych se jen tak lehce nevzdávala a nenechala se přemluvit svým démonem zůstat na peci. :-)

Nevím, jestli tomu bude kdo rozumět, ale teď zas z jiného soudku. Včera jsem zašla nejdříve na masáž, pak ke svému lékaři, a pak do fitka. Už jsem tam nebyla asi dva roky. Tedy když nepočítám gym v Americe. Můj milý tam běhal na páse a dal celkem asi 20 kilometrů! Poprvé v životě jsem si zkusila běžecký pás, ale vydržela jsem to asi 10 minut. O. mi totiž přidával a přidával rychlost a já musela běžet, ale začala se mi točit hlava. A tak jsem vytrhla pojistku a pás se zastavil a já byla ráda, že jsem se na něm nerozplácla. To je moje noční můra. Pás se zrychluje, já taky musím běžet rychleji, už to nestíhám, a pak najednou zakopnu a pás mě strhne s sebou dolů. A tak jsem si nastavila pouze rychlejší chůzi, což mě ale po pár minutách přestalo bavit. Navíc jsem se musela držet, protože pocit, že pode mnou ujíždí zem a já jí nemusím stačit, je jako byste požili nějakou drogu a měli halucinanci. Raději budu chodit mezi panelákama než na páse. Nevím, kam s očima. Raději budu běhat v přírodě, než na páse. Aspoň budu mít jistotu, že když se zastavím, zem pode mnou bude taky stát a nebude se hýbat. Mám ráda pevnou půdu pod nohama. Nehledě na to potěšení z krajiny, z okolí, které máte kolem sebe, když běžíte. Stejné je to i se spinningem. Ten mě přeci jen trochu baví, ale spíše s lektorem, který udává tempo. Ano, v posilce jsem strávila nejvíc času na spinneru, kde jsem se nejvíce zapotila. Bohužel se po slezení z kola dala do mě celkem zima. I když jsem zkoušela různé posilovací stroje, už jsem se tak nezahřála. Pak jsme se vrhli na posilování s mým milým společně. A dnes jsem skoro nevstala z postele. Jako by měla zemská tíž daleko větší sílu než obvykle.
Po posilování jsme si sedli hned vedle u stánku s vínem a s výbornými mošty. Mňam. Mají tam veliký výběr za dobré ceny. Nejvíc mi chutnal jablečný mošt se zázvorem.

Tak to by byl takový menší report, dalo by se toho napsat víc, ale musím vařit. Noťas mám u O., který mi ho čistí, takže proto sem nepřibývají moc články. Ale to nevadí, blog stále žije a to je to nejdůležitější.



z deviantart.com od orestART

Ještě volná

24. února 2016 v 12:51 Kočka na každý den
Ou jé, opět v Prazé. Tentokrát jsem měla rychlý přesun díky spolujízdě. Asi ji začnu využívat častěji, protože nejen že je rychlejší než bus, ale je i daleko levnější.
V Brně jsem se měla jedna báseň. Nakonec jsem se potkala celkem s pěti lidmi, což považuji za celkem velký úspěch s ohledem na to, že většina z nich měla čas až k večeru. Když jsem ještě studovala, nebyl problém dát si sraz i během dne, ale teď jak pomalu všichni začínají chodit do práce, je pořád těžší je potkávat. Jen já, aspoň to tak vypadá, mám času nazbyt, i když zdání klame. Zanedlouho, opravdu se to již dost blíží, budu taky zatížená. A tak si teď užívám posledních dní milých povinností, dočítám knihy, které jsem si chtěla přečíst, diktuji deník z Ameriky, vyrábím dárek na rozloučenou a snažím se užít co nejvíce času se svými blízkými. Taky bych se ráda konečně začla hýbat, takže vyrazím na lekci zumby a po dlouhé době i do fitka. Jako by byly Vánoce a já se přecpala k prasknutí.
Je to k nevíře nevědět, zda se balíte jen na deset dní, či na půl roku. Co si mám vzít a co nechat doma? To bude krutý toto promyslet. Stále doufám, že se ještě pak na skok vrátím zpátky do své domoviny. I když pět dní bez práce jen tak u moře bych si klidně nechala líbit.
Sehnala jsem černý svetr, za což jsem ráda. Ten minulý byl už dost opraný a nechala jsem ho v USA napospas osudu. Konečně budu mít kus oblečení, který se mi bude hodit skoro ke všemu. A taky jsem sehnala koření na masalu. Už se těším, až ji tu doma připravím. :-)


z deviantart. com od evilmojo

Tomáš Poláček: STOP: Světové tažení ochmelky Poláčka, Z Prahy do Ohňové země

21. února 2016 v 15:21 Dóóóst dobrý knížky
Skvělá knížka, kterou jsem dostala od Ježíška. Být chlap, něco takového určitě podniknu. Jako žena na to nemám odvahu. Za tři měsíce mu zastavilo 250 řidičů. Všechny si je vyfotil a jejich seznam je na konci knihy. S báglem na zádech se vydal z Prahy až do Ohňové země do města Ushuaia. Četbu jsem si náramně užívala, jen by mi samotné asi vadilo, že bych neměla v zemích čas se víc porozhléndout. Cíl cesty byl splněn, dojel, i když asi se čtrnáctidenním zpožděním díky zdržení na salvadorských hranicích. Líbí se mi, že Tomáš vypráví i o svých stopařských začátcích a že zážitky z cest nejsou líčeny popořadě, ale že se zároveň věnuje několika úsekům cesty. Poutavé vyprávěné doplňují barevné fotografie. Jako bych byla na cestě s ním. Obdivuji Tomášovu ženu, že ho pustila a ani se jí vlastně nemusel dovolovat. Je báječné, že pro něj měla pochopení. Na své cestě potkal nepřeberné množství lidí, někdy s nimi strávil jen pár minut, někdy mu nabídli i přístřeší, něco k snědku... občas měl i strach z děsivé jízdy řidičů, či z jejich podivného chování, ale to byla jen výjimka. Nejděsivější pro něj určitě byla Cesta kostí, na které tolik aut a náklaďáků ztroskotalo.
Když budete mít příležitost, určitě si knihu přečtěte. Pokud se bojíte stopování, čtení je naprosto bezpečné. :)



Kreativní nápady

19. února 2016 v 16:37 Kočka na každý den
Uklízím si soubory ve svém počítači. Chystá se totiž kompletní přeinstalace, aby mi můj notebook ještě aspoň rok vydržel. Problém je, že mám celkem malou fashku, takže všechno přenáším na bráchův komp velmi pomalu. Prý ať si to uložím do klaudu, jenže copak já vím, kde najít nějaký spolehlivý mrak? A nevím, zda se za něj platí, či nikoliv. Jak řešíte ukládání dat vy? Zastávám názor, že fotky, které si nevyvolám, jsou neustále ohroženy smazáním. Proto každý rok dávám hromadně vyvolat fotky z různých akcí, nebo aspoň vytvořím fotoknihu. Nedavno jsem se dívala, kdy vykoukla na svět naše poslední fotokniha a zjistila jsem, že máme opět zpoždění. Většinou los padne na mě, nikdo nikdy totiž na vytváření fotoknihy nemá doma čas.
Pořád nad tím přemýšlím, protože když si projdu loňský rok, těch akcí zas tolik nebude. Třeba se mi ještě poštěstí nějakou fotoknihu vyrobit.

Nyní jsem dočetla velmi zajímavou knihu se spoustou nápadů, jak začít podnikat. Už celkem dlouho uvažuji, že bych si časem založila nějakou vlastní firmičku. Chtěla bych si o tom nějdříve něco přečíst, a pak taky dopilovat nápad. Jé, kdyby se mi poštěstilo a mohla bych zavítat do jahodového krámku Marušky, která radí lidem, jak rozjet vlastní byznys. :)
Dneska ráno mě čekalo báječné převapení. Během oběda jsem měla sraz s kamarádkou. Objevila jsem tak další novou kavárnu jménem Prádelna. Je maličká, ale velmi útulná. Včerejší den byl takový blbý, ale jsem ráda, že jsem se dokopala udělat likér a upéci bábovku. Jen si nemyslím, že jsem večer na plavání všechny ty kalorie spálila, protože jsem mlsala a ochutnávala opravdu dost.


od Alexe Goodeyho na flick.com

Tak vás zase zdravím

17. února 2016 v 19:26 Kočka na každý den
Píšu opět z české kotliny. Připadá mi, že kam přijde můj milý, tam začne padat sníh. Přijel za mnou do Nožiček a druhý den začlo chumelit. Přijeli jsme spolu do Prahy a opět se tu snáší z oblohy sníh.
Jak jsem přijela domů, zjistila jsem nemilé věci.
- Začala jsem se přecpávat. Konzumvat jídlo, které mi za ty tři týdny chybělo. Takže mám často pocit víc než plnosti.
- Nehýbu se.
- Už hodně dlouho jsem na sobě neměla sukni, šaty a celý můj šatník jaksi spí. Důvod je jasný. Nemám kam ty věci nosit. Do školy ani do práce nechodím a když přeci jen vyjdu ven, obléci si něco lepšího mi prostě za to nestojí. Viz dnešní desetivteřinová návštěva pracáku. Nebo nákup v Albertu. Vynášní odpadků. Cesta na plavání. Atd. Je jen jeden člověk, u kterého si dám ještě záležet. I když i teď na naší společné akci jsem žádnou sukni neměla, jen sportovní oblečení a kalhoty, protože do hor se v sukni přeci nechodí. Není to praktické.

Na druhou stranu jsem si dneska požitkářsky vychutnala nezdravou, ale velmi dobrou snídani u Mekáče- míchaná vajíčka s masem. Při bramborové placce jsem si vzpomněla na americké snídaně. Měli jsme přesně takové. Po třech nedělích, co jsem dennodenně měla sladkou snídani, byla míchaná vajíčka balzám na duši.
Stejně tak jsem si vychutnala návštěvu knihovny, kde jsem si půjčila pět nových knížek. Hodlám je přečíst za tu dobu, co budu ještě tady. V Německu jsem si koupila dvě knihy v němčině, pak tu mám ještě jednu knížku od Ježíška. Tyhle tři si ale schovávám na to, až budu někde jinde. Jsou to mé vlastní knihy, které nemusím odevzdávat a mohu je číst libovolnou dobu.
Práce v hostelu mě inspirovala pořádně si vyprat, vyměnit si peřinky, vyčistit plíseň z okna a vůbec. Nechce se mi moc do centra, ale asi budu muset zítra na švýcarské velvyslanectví. Prý tam mám zajít. Nechce se mi opět před někým ztrapňovat, ale na druhou stranu za poslední dva dny jsem se ve Füssenu na nádraží ztrapnila asi desetkrát, tak horší to snad být nemůže.



Když mráz čaruje

12. února 2016 v 18:22 Moje cesty
Při včerejší procházce kolem jezera Weißensee jsem narazila na křehké kouzlo přírody. Na straně, po které jsem šla, byl ještě mráz, a tak se ještě nestačil led rozpustit.









Překvapení

11. února 2016 v 19:57 Kočka na každý den
Já mluvím česky! A není to přes skype! Přijela velká parta, na kterou jsem nejdřív zašla mluvit anglicky, pak se zeptala, English or Deutsch a oni začali po slovensky. Bájo! Je to parta převážně mužská, přijeli sem na nějaký zápas nebo co. Jsou hrozně vtipní a dali nám ochutnat ze svého masa, které jsme jim ohřály v mikrovlnce. Konečně přijeli nějací mí krajani.
Dneska jsem podnikla okruh kolem Schwannsee a kolem Alatsee a nakonec jsem vyšplhala nahoru na Zweiseenblick. Dala jsem to v rekordním čase. Myslím, že tu naberu kondičku. Měla jsem časový limit do asi 4 hodiny. Přitom jsem ještě hledala celkem dlouho dvě kešky, kdy u jedné jsem byla konečně úspěšná! Ta byla! Nedivím se, že jsem ji nemohla dvakrát předtím najít. Měla jsem z ní obrovskou radost, protože něco takového jsem ještě v životě nikdy neviděla. Nahoře na Zweiseenblick se mi zatajil dech nad tou krásou všude kolem, nad průzračnou vodou jezer a nad štíty zasněžených hor. Zpátky jsem musela běžet. Teď jsem šíleně unavená a zároveň jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala.



z deviantart.com od daskibum

Mmm

9. února 2016 v 21:52 Kočka na každý den
Venku se žení všichni čerti. Je tam opradu hnusně, a tak jsem ráda, že se můžu zavrtat pod peřinu. Jen mám zrovna zítra jako na potvoru volno. Myslela jsem, že bych mohla prozkoumat další neznámé místo, ale nevím, nevím. Na druhou stranu si říkám, jen ať se počasí teď vyřádí a ať máme v neděli a v pondělí slunečno.
Poslední dobou jsem hodně napjatá. Musím si rozmyslet pořádně, jak si rozvrhnu čas. Uvědomila jsem si, že až přijedu domu, budu mít necelý měsíc, možná měsíc. Měsíc dodělat všechny resty.. Zdá se mi to strašně málo. Chtěla bych ho využít maximálně na to, abych byla se svými blízkými. A taky se chystám do Brna. :-)


fotka je z deviantart.com od Gunpowdersmoke

Jak se zdraví němečtí poutníci

7. února 2016 v 19:48 Moje cesty
Asi napíšu pojednání o tom, jak se zdraví v Německu. Je mi to totiž s podivem a na začátku jsem se tu cítila jako barbar, který nepozdraví. Tady v Německu, konkrétně ve Füssenu a okolí totiž pokaždé, když jdu na nějakou procházku či výlet, mě zdraví vesměs všichni kolemjdoucí. Většinou "hallo", nebo "Grüß Gott", což mě trochu přivádí do rozpaků. U nás v Čechách jsem nikdy na výletě nikoho nezdravila, i když jsem se nacházela mimo civilizaci. Většinou děláme, že se nevidíme, že k sobě nepatříme, tak proč bychom se měli s dalšími lidmi bavit? Prostě to neřeším. U nás se maximálně zdraví na vodě oním "ahój!". Jelikož jsem byla na vodě všehovšudy v životě jednou, tak nevím, zda se tento zvyk ještě dodržuje. Tady v Německu však na 90 procent zdraví každý, koho na cestě, byť trochu jen mimo městečko, potkáte. Zjistila jsem, že s vámi většinou minimálně jeden ze skupiny naváže oční kontakt, někdy se usměje a vyřkne ono slovo, nebo slovní spojení. Úplně poprvé mě to vyvedlo z míry tak, že jsem si myslela, že je to nějaký můj známý, proto mě tedy oslovil. Zdraví úplně všichni- staří, mladí, pejskaři, rodinky, kočárkaři, dúchodci…

Problém je, že přeci jen nezdraví úplně všichni. A tak řeším dilema, když někoho vidím v dáli, jak se ke mně blíží. Pozdravit? Nepozdravit? Dívat se raději někam jinam, abych ho nemusela zdravit? Předstírat, že smrkám, abych měla omluvu pro mé nezdravení? Stejně většinou můj pohled sklouzne k onomu člověku. Buď z něj vyjde ještě dřív, než se nadechnu , "hallo", nebo jsem já ten první odvážlivec, který promluví. Vyžaduje to celkem hodně odvahy pozdravit úplně cizí lidi, ale Němcům to asi tak nepřipadá. Možná, že přece máme, my, človíčci na cestě, něco společného. Jsme na stejném místě, chceme nejspíš všichni protáhnout tělo, pročistit mysl, nabrat novou energii ze slunce, zrelaxovat a poznat nové kouty světa. A tak, ač se nezdá, nás právě tohle místo, na kterém se potkáme, spojuje dohromady. Většinou si teda před tím momentem "střetu" řeknu, že budu smělá a pozdravím, i kdybych měla být jako první. Nic tím neztratím, maximálně mi někdo neodpoví. Jsou i momenty, kdy se na mě onen člověk už z dálky směje a jsou chvíle, kdy mě jeho pozdrav přeci jen i teď po mém zjištění, překvapí. Třeba když mě dnes pozdravil jedoucí cyklista naproti mně. Ještě nikdy se mi toto v ČR nestalo. I zde sportovce beru jako lidi, kteří se nezdraví, protože jsou koncentrováni na činnost, kterou provádějí, a já je nechci nijak rozhodit. Najdou se však i výjimky jako tento cyklista, kterému nevadilo, že je o 10 km rychlejší než já, stihl mě ještě pozdravit.

Tento zvyk se mi tu moc líbí. Možná je převzatý z Rakouska, možná se udržuje jen v místech poblíž hor, v menších městech, nebo jen v jižním Německu. Pamatuji si, že v Magdeburgu jsem nic takového nezaregistrovala. Mám ještě jedno hezké dilema a to je to, jak mám pozdravit. Mám říci "hallo", nebo "Guten Tag", nebo Grüß Gott"? Jelikož je tu Rakousko co by kamenem dohodil, spousta lidí tu zdraví již "Grüß Gott". Spíše než mezi rakouskou a německou formou váhám nad tím, zda zvolit neformální "ahoj", či zdvořilé "dobrý den". "Ahoj" je kratší a jde mi líp na jazyk, a tak vždy zdravím "hallo". Jenže pak si uvědomím, že jsem takto pozdravila vznešenou postarší ženu v kalhotovém kostýmku se šálou na krku, která jako by si zrovna odběhla z pracovní schůzky. Poněkud nezvyk potkat ji uprostřed lesa. Člověk většinou počítá, že potká někoho sportovnějšího ražení jako je on sám. A tak si milá paní vylechla mé "ahoj" a já věřím, že jí to nevadilo, ba dokonce i ona se na mě usmála a řekla "Grüß Gott". A přeci jen kdyby si to někdo vzal osobně, že ho nezdravím vznešeně, ale prostě, jako se zdraví mezi kamarády, můžu se vymluvit na to, že jsem cizinka, a nevím, jak to tu chodí.



Unavená

7. února 2016 v 14:48 Kočka na každý den
Zatímco většina lidí je po víkendu čilá a odpočinutá, já ležím vyčerpaně v posteli a to, že jsem ještě neusnula, mají na vině asi sluchátka a seriál Galavant, který jsem teď vyměnila za Tranantellu. Říkám si, že bych se měla dokopat a jít aspoň na chvíli ven. Ale mně se tak nechce! Aspoň se pokusím potřetí objevit kešku. Dvakrát mi unikla. Pořád se kolem ochomýtá spousta lidí. Třeba budu mít ale teď štěstí.
Víkend byl fak náročný, těším se, až si odpočinu. Poslední dva dny jsme měli plně obsazený hostel, ale teď očekáváme jen jednoho člověka. To jsou zvraty. Ještě, že existuje skype. Zvláště v posledních dnech je pro mě nepostradatelný. Tomu, kdo ho vymyslel, bych dala hned velikou pusu. :-)
Už jen sedm dní a přijede můj milý, moc se těšm ♥


ze stránek funpic.hu

Füssen - Ostallgäu

4. února 2016 v 19:21 Moje cesty
Ještě před třemi dny to tu vypadalo úplně jinak... Měla jsem pocit, že přichází jaro.
Tak si ho aspoň připomeneme. :-)




Čtení..nad něj není

4. února 2016 v 18:34 Kočka na každý den
Objevila jsem úžasnou stránku s kočičími fotkami. A protože jsem už viděla hodně fotek v různých prezentacích i na různých stránkách, snad nebude vadit, když si je občas taky vypůjčím.

Poslední dva dny mi připadají naprosto odlišné od těch předchozích. Jako bych přešla do úplně jinéo ročního období. Jsem ráda, že jsem dnes zůstala necelé tři hodiny venku. I tak jsem se s radostí vrátila do tepla a měla jsem pocit, jako bych ušla kdovíjakou túru. Přitom jsem byla v okolí města. A taky jsem podnikla výlet do Aldi. Samozřejmě, že se tento supermarket nachází na okraji, a tak jsem se dost prošla. Nevím, proč ale vždycky si vzpozmenu při návštěvě tohoto supermarketu na DDR. Možná je to tím zbožím, nevím. Vlastně ani netuším, jestli Aldi v DDR existovalo, nebo ne. Myslím, že ano. Našla jsem si, že tento obchod existuje už víc než sto let. Cenově je v Německu určitě nejlevnější. Koupila jsem si vajíčka, rýži, pomazánkové máslo a hotové lasagne, které jsem hned snědla k pozdnímu obědu. Snad tu s jídlem nějak vystačím, nechce se mi vůbec za něj utrácet.

Jinak se snažím co nejvíc vzdělávat. Nic jiného se v té zimě moc dělat nedá. Kešky jsou vesměs pod sněhem. A tak čtu svou první knížku od Steinbecka, která mě hned v knihovně zaujala. Včera jsem dočetla Podivné město a už se těším, až vyjde třetí díl. Také jsem se dívala na film Once, který jsem si chtěla už dřív pustit. A překvapilo mě, že byl částečně i česky. Hned jsem si stahla soundtrack, protože ty písně jsou úžasné! Líbí se mi, že to vlastně nemá tak děj, ale že je to zároveň takové obyčejně neobyčejné a přitom tam není žádné násilí, sex... a přesto to v člověku něco zanechá.
Kamarád mi poslal odkaz na seriál, který sleduje. Je o hrdinovi Galavantovi. Trošku ulítlá věc, ale někdy legrační. Beru to na odreagování.
Brzy se dostanu ke kníže Pizza, mare, amore, kterou jsem tu objevila. Hádám, že to bude nějaká holčičí četba, ale moře a lásku si klidně nechám líbit.

Jinak mě občas překvapí, jací lidé sem zavítají. Někdy se v duchu ptám, jaké příběhy s sebou přináší...Odkud jsou...proč cestují takhle pozdě večer s tak malými dětmi, proč si pronajímají pokoj jen na pár hodin... ale samozřejmě to zůstane většinou navždy tajemstvím.


fotka je z té nové stránky funpic.hu

Opět v horách

2. února 2016 v 18:21 Kočka na každý den
Na blog se už nedá přihlásit přes moje ID, tak jsem si musela změnit heslo. To staré jsem už dávno zapomněla. Taky to musí pořád měnit! Nemám ráda změny, nebo aspoň skoro všechny změny. Od maličkostí až po velké věci. Jenže změna je život. Bohužel. Přála bych si, aby všechno bylo takové, jako když jsem byla malá. Nebo před dvěma lety, když jsem ještě studovala, nebo před sedmi lety, kdy jsem jezdila s holkama z gymplu na chatu. Nebo když jsme jezdili na chalupu za dědou a za kočkami. Proč se musí člověk určitých činností vzdát a určité lidi opustit? Už teď mi připadá, že mi z minulosti zbylo dost málo, a tak si nedokážu představit, kde budu za rok, za tři, či za pět.

To mi zas ujely myšlenky někam, kam jsem nechtěla. Myslím na své blízké, když tak putuju po horách. Jak by se jim tu líbilo, jestli by vylezli na tuhle horu, kde bychom si dali pauzu na oběd a tak. Zatím se zastavuji a odpočívám na lavičkách libovolně podle sebe a kolemjdoucí vždy pozdravím univerzálním "hallo". Proč tu nejsou mí blízcí se mnou? Proč musí být zavření v těch králíkárnách a denně se harcovat velkoměstem kdovíkam? Vůbec se mi nestýská po Praze, jen po několika lidech v ní. Přála bych si bydlet tak blízko přírody jako tady, protože ta mě tu obrovsky nabíjí.

Dnes jsem měla volno, a tak jsem podnikla výlet na Rohrkophuette. Nebyl to nejvyšší vrchol, ale i to překonání 500 výškových metrů mi dalo celkem zabrat. Až nahoru na Tegelberg jezdí sice lanovka, ale mně se nechtělo dávat tolik peněz a navíc by to nebylo to pravé ořechové. Raději jsem si vyšla na kopec vedle, 1359m.n.m.. Šla jsem občas podél sjezdovky, na níž ležel sníh. Někteří odvážlivci to ještě sjížděli dolů na lyžích, ale jinak se už trať neudržovala a byly na ní kusy hlíny a trávy. Ráda jsem se ale na ty šílence dívala. Zaujala mě i dole paní učitelka s deseti dětmi, která pořádala na zbytku sněhu závody na běžkách. I na tak malém plácku se děti vyblbly. Někdo jezdil po vedlejší sjezdovce na saních. Jak jinak využít zbytek sněhu, když všude jinde se už zelená tráva.

http://preservationstate.com/wp-content/uploads/2014/10/Cat-and-Mountains.jpg

ze stránek preversationstate.com