Víkend v rovnováze

31. ledna 2016 v 20:58 |  Kočka na každý den
Říkám si, že všechno je třeba zkusit, než něco zavrhnu. A dosud jsem ničeho nelitovala. Takže jsem ráda za všechno, i za ty méně pozitivní okamžiky.

Tento víkend byl zvláštní. Vstávala jsem pokaždé v sedm hodin, abych připravila snídaně, dneska jsme měli dokonce patnáct snídaní, což je rekord. Celý den jsem dnes na pokoji, dívala jsem se na film Torka aldrig tårar utan händskor. Nebo-li Nikdy neutírej slzy bez rukavic. Sledovala jsem ten film na několik částí a překvapilo mě, jak mě dojal příběh dvou gayů. Dozvěděla jsem se, v jaké situaci se ocitl Stockholm v osmdesátých letech minulého století. Strašné! Zároveň mi udělalo radost, že jsem filmu hodně rozuměla. Sice jsem si k tomu pustila švédské titulky pro neslyšící, ale i tak to byl myslím úspěch. Měla bych si stahnout víctakových filmů ve švédštině.

Dnešní lenošení není následkem pouze faktu, že venku prší, ale i toho, co se stalo včera. Odpoledne jsem podnikla túru, kdy jsem v určitém momentě myslela, že to nepřežiju. Nejdřív jsem vystoupila na nevinnou horu Kalvarienberg, kde jsem potkala ještě pár dalších turistů. Svítilo nádherně slunce. Ale pak mě napadlo jít ještě ke hraničnímu kameni, kde se dříve stýkaly tři země. Das Hochstift Augsburg, das Kurfürstentum Bayern a die Grafschaft Tirol. Jenže to jsem netušila, že GPS sice ukazuje, že je to blízko, ale jen vzdušnou čarou. Terén byl vskutku drsný. Šla jsem alspkou stezkou, kde pod směrovkou stálo "vstup na vlastní nebezpečí". A já si myslela, že to bude jen kousek. Asi by mě nikdo nezachránil kdybych tam sebou někde sekla. Protože za celé ty dvě hodiny jsem nepotkala ani živáčka. Říkala jsem si, že důležité je se nezastavit, aby na mě něco nespadlo. No nebudu raději do detailu popisovat, jaké to doopravdy bylo. Asi deset minut od cíle jsem objevila cestu, která jakoby končila v ničem. Najednou byla useknutá a nastával onen strašlivý sestup(nejdřív tedy pro mě vzestup nahoru). Později sem dám odkaz na fotky, ale já ani moc nefotila. Neb mě tížil čas a taky tušení, že jsem na odlehlém místě, kde by mi asi hned tak někdo nepomohl. Komentář u kešky, za kterou jsem zdolala nejtěžší trasu ve svém životě mluví za své. Překládat to nebudu, protože ten pocit, strachu, dobrodružství, klidu a pokoje a topení se ve vlastním potu prostě zpětně vyjádřit nejde. A v češtině už vůbec ne. :-)

Dieser Cache war für mich wirklich verdiente Belohnung. Ich habe allein diese Expedition unternommen. Ich musste sehr aufmerksam sein, um nicht zu stolpern. Niemanden habe ich auf dem Weg getroffen. Die heruntergefallene Bäume und die Felsen sahen nicht so freundlich aus und ich habe mir gesagt, dass ich nicht aufhalte, bis ich oben bin. Dann erschien ein normaler und bequemer Weg. Wahnsinn! Den Stein habe ich gleich gefunden, aber den Cache musste ich zirka 20 Minuten suchen. Ich wollte aufgeben, weil ich nicht so viel Zeit hatte, aber zum Schluss habe ich den Cache gefunden. Hurra! Zurück musste ich denselben Weg nehmen. Es war sehr spannend. Aber auch beruhigend. Ich habe es geschafft!

Ihre erschöpfte aber glückliche Anička (-:


P.S. Ale mám to v deníčku zaznamenané. Tuto kočku jsem potkala na cestě zpět do města, už v bezpečí v nížině.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 1. února 2016 v 13:32 | Reagovat

No, ani se ti nedivím, že ses bála. Jsem ráda, že vše nakonec dobře dopadlo, příště si vem sebou nějaký doprovod. Pro jistotu, ne?

2 Anička Anička | 1. února 2016 v 18:19 | Reagovat

[1]: Kdyby nějaký byl... Nevím, kde ho vzít.

3 Terka Terka | 2. února 2016 v 11:27 | Reagovat

Do hor chodit sama je velmi riskantní. Jsem ráda, že to dobře dopadlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama