Leden 2016

Víkend v rovnováze

31. ledna 2016 v 20:58 Kočka na každý den
Říkám si, že všechno je třeba zkusit, než něco zavrhnu. A dosud jsem ničeho nelitovala. Takže jsem ráda za všechno, i za ty méně pozitivní okamžiky.

Tento víkend byl zvláštní. Vstávala jsem pokaždé v sedm hodin, abych připravila snídaně, dneska jsme měli dokonce patnáct snídaní, což je rekord. Celý den jsem dnes na pokoji, dívala jsem se na film Torka aldrig tårar utan händskor. Nebo-li Nikdy neutírej slzy bez rukavic. Sledovala jsem ten film na několik částí a překvapilo mě, jak mě dojal příběh dvou gayů. Dozvěděla jsem se, v jaké situaci se ocitl Stockholm v osmdesátých letech minulého století. Strašné! Zároveň mi udělalo radost, že jsem filmu hodně rozuměla. Sice jsem si k tomu pustila švédské titulky pro neslyšící, ale i tak to byl myslím úspěch. Měla bych si stahnout víctakových filmů ve švédštině.

Dnešní lenošení není následkem pouze faktu, že venku prší, ale i toho, co se stalo včera. Odpoledne jsem podnikla túru, kdy jsem v určitém momentě myslela, že to nepřežiju. Nejdřív jsem vystoupila na nevinnou horu Kalvarienberg, kde jsem potkala ještě pár dalších turistů. Svítilo nádherně slunce. Ale pak mě napadlo jít ještě ke hraničnímu kameni, kde se dříve stýkaly tři země. Das Hochstift Augsburg, das Kurfürstentum Bayern a die Grafschaft Tirol. Jenže to jsem netušila, že GPS sice ukazuje, že je to blízko, ale jen vzdušnou čarou. Terén byl vskutku drsný. Šla jsem alspkou stezkou, kde pod směrovkou stálo "vstup na vlastní nebezpečí". A já si myslela, že to bude jen kousek. Asi by mě nikdo nezachránil kdybych tam sebou někde sekla. Protože za celé ty dvě hodiny jsem nepotkala ani živáčka. Říkala jsem si, že důležité je se nezastavit, aby na mě něco nespadlo. No nebudu raději do detailu popisovat, jaké to doopravdy bylo. Asi deset minut od cíle jsem objevila cestu, která jakoby končila v ničem. Najednou byla useknutá a nastával onen strašlivý sestup(nejdřív tedy pro mě vzestup nahoru). Později sem dám odkaz na fotky, ale já ani moc nefotila. Neb mě tížil čas a taky tušení, že jsem na odlehlém místě, kde by mi asi hned tak někdo nepomohl. Komentář u kešky, za kterou jsem zdolala nejtěžší trasu ve svém životě mluví za své. Překládat to nebudu, protože ten pocit, strachu, dobrodružství, klidu a pokoje a topení se ve vlastním potu prostě zpětně vyjádřit nejde. A v češtině už vůbec ne. :-)

Dieser Cache war für mich wirklich verdiente Belohnung. Ich habe allein diese Expedition unternommen. Ich musste sehr aufmerksam sein, um nicht zu stolpern. Niemanden habe ich auf dem Weg getroffen. Die heruntergefallene Bäume und die Felsen sahen nicht so freundlich aus und ich habe mir gesagt, dass ich nicht aufhalte, bis ich oben bin. Dann erschien ein normaler und bequemer Weg. Wahnsinn! Den Stein habe ich gleich gefunden, aber den Cache musste ich zirka 20 Minuten suchen. Ich wollte aufgeben, weil ich nicht so viel Zeit hatte, aber zum Schluss habe ich den Cache gefunden. Hurra! Zurück musste ich denselben Weg nehmen. Es war sehr spannend. Aber auch beruhigend. Ich habe es geschafft!

Ihre erschöpfte aber glückliche Anička (-:


P.S. Ale mám to v deníčku zaznamenané. Tuto kočku jsem potkala na cestě zpět do města, už v bezpečí v nížině.


Jak jsme si užili výstavu kočiček

29. ledna 2016 v 22:10 Kočičí všehochuť
Minulý víkend jsme se šli podívat na výstavu kočiček v hotelu Diplomat. Už jsem tu o tom trochu psala. Přesto bych se k výstavě ještě ráda vrátila.
Dva sály byly především výstavní, kde mohli lidé obdivovat kočičky s rodokmenem. Byla jich tam celá řada druhů. Abych pravdu řekla, tak nejsem na rasy moc odborník, takže u fotek moc nečekejte, že vám řeknu, co je to za rasu. Nejsem zas takový kočkoznalec. Kočky obdivuju spíš pro svou různorodost a povahu a na rasy neberu moc ohled. Zato na výstavě každá rasa byla oceňovaná zvlášť. Třetí místnost byla určena pro kočičky z útulku, odtud jste si mohli kočičku přinést domů a osvojit si ji.

Některé kočky v kleci spaly, některé seděly v záchodě a jiné zas měli majitelé vytažené venku a hráli si s nimi, nebo je česali.


Tento kocour je norský lesní. Je fakt obrovský!


Tuto kočku jsme si mohli pohladit. Fascinovalo mě, jak má průzračně modré oči. Prý je to u této rasy obvyklé, ale celkově u koček je to spíš výjimka.



Americký curl je legrační kocour. Rozárce se někdy taky takto odchlípne ouško, ale to jí pak obrátíme vždycky na správnou stranu. Asi bych si musela zvyknout na to, chovat kočku s ušima naruby. :-)



Kiss me and love a Rosa... aneb zapamtovala jsem si jména, ale ne rasu. V těchto kočkách je ukrytý další význam. Ten ale neodkryju. Hádejte kdo je kdo!


A tady už je oddělení se sibiřskýma kočičkama. Sem jsme se přesunuli hlavně proto, abychom slyšeli zajímavosti, které říkali o tomto plemenu. Prý tyto dva kocoury používali ke kanisterapii. Jsou to mazlové. To se ovšem nedá říci o naší Rozárce. Paní ale říkala, že někteří z koček z této rasy jsou temperamentní, což mohu jen potvrdit.


A zde detail. Naše Rozárka je poloviční. Je pravda, že ona je holka a ty bývají lehčí.


Poprvé jsem byla na výstavě koček v Diplomatu. Hned bych si nějakou číču vzala s sebou. To by se ovšem naše Róza zbláznila.

Další objevy

29. ledna 2016 v 21:41 Kočka na každý den
Fotím, chodím, recepčním a tloustnu! Ano, cítím to na sobě. Navzdory tomu, že mi občas kručí v břiše. Ale jak má člověk držet linii, když málednici plnou marmelád, medu a nutely. A jí toastový chleba? Asi bych měla začít dělat sport. Ale jaký? Kolo tu nemám. Napadlo mě jedině běhání. Že bych já, odmítavec běhu, začala běhat? Procházky nestačí, sice se při nich člověk úžasně protáhne, nabije se energií na 200 procent, ale podle mě moc kilo neshodí.
Dneska bylo náááádherně. Prošla jsem se po okolí a viděla jsem dvě kočičky. Jednu tedy z okna svého pokoje a druhou na procházce mezi domy u louky. Byla to tato.
Taky bych si měla pořídit opalovací krém, protože s alspkým sluníčkem se má pleť nekamarádí. I tak mu strašně ráda nastavuju tvář. Zatím bez následků. Ťuk, ťuk, ťuk.


Záhadný předmět č. 1 ve Füssenu

28. ledna 2016 v 19:51 Moje cesty
Při dnešním putování jsem narazila na tento znak(předmět). Nacházel se i z druhé strany dřevěné kostky poblíž starodávného zavřeného oprýskaného kostela. Nemáte někdo tušení, co to je? Sušák na prádlo asi těžko, neb měl rozměrově jen pár centimetrů.
Narazila jsem ještě na další záhadu, ale tu zas někdy příště. :-)


Vykulená

28. ledna 2016 v 19:18 Kočka na každý den
Mam průser a teď se modlím, aby to dopadlo dobře. Zapomněla jsem při posílání peněz napsat předčíslí účtu. Chvíli jsem se nad tím zarazila, ale kolonku na to specielní neměli jako na kód banky, tak jsem ho vynechala. A teď se bojím, že platba nedojde. A nebo se spíš ještě mnohem víc bojím, že dojde na účet někoho jiného. Tak ten den hezky začal a k večeru se podělal. Jakmile zapnu net, už se dozvídám samé katastrofy.
Dneska jsem podnikla velký výlet, nebo spíš okruh kolem zámku Neuschwanstein a Hohenschwangau. Hory, ó mé milované hory! Poprvé v tomto roce jsem navštívila zámek, vybrala jsem si Hohenschwangau, protože byl o trochu dostupnější. Na Neuschwanstein si počkám, možná mě sem totiž přijede navštívit můj milý. Třeba prozkoumám ten druhý zámek s ním. Zámků, hradů a zřícenin je tu jak naseto. U Hohenschwangau je obrovské alspké jezero. Má průsvitnou vodu, vidíte až na dno. To je stejné jako u řeky Lech. Trochu mi to tu připomíná Švýcarsko.
V němčině se tu ale cítí dost nejistá. Zvláště když na mě někdo začne mluvit nejdřív anglicky, pak hned německy... Přitom u nás v ČR se tak nepřeříkávám tolik jako tady. Je fakt, že bavorštině rozumět není úplně lehké. Já spíš než s porozuměním mám problémy se sama vyžvejknout. Našemu průvodci na zámku jsem ale rozuměla skoro všechno, takže aspoň tak.


z deviantart.com od crystal-flowers

Trocha inspirace kam vyrazit

27. ledna 2016 v 20:35 Verschiedene Sachen
Tohle mi ukázala přítelkyně mýho bráchy s tím, že by sem jednou ráda jela a zkusila si to. Po prvním shlédnutí jsem byla trochu v šoku. I když se to zas neliší ani moc od The Narrows, kterými bych si jednou ráda prošla. Tady by pro mě byly asi největším překonáním ty skoky. Ono skákat do bazénu, když máte jistotu, že pod vámi je velká hloubka a žádný šutrák, je něco úplně jiného. Prý to tu mají ale už ozkoušené a skáče se na místa, kde skály a kameny nejsou. I tak bych se bála. Kdyby se mnou do toho ale ještě někdo šel/třeba bychom mohli jít ve čtyřech, tak bych se asi odvážila.


Moje první letošní cesta

26. ledna 2016 v 21:49 Kočka na každý den
Zdravím z města Nožiček neboli Füssenu,
cesta byla dlouhá, ale krásná. Je to tu úplně jiné než v Magdeburku. Všechno čisté, upravené, posekané, zelené jako by bylo jaro a taky tu jsou kopce a hory. Kochala jsem se z okna výhledem na malebnou krajinu a když jsem v Mnichově přestoupila na vlak, začaly na mě vykukovat štíty hor. Čím jsme se blížili k cíli, tím byly vyšší. Tím také přibývalo sněhu. Nožičky, to je městečko na konci světa, vlak tu má konečnou a rakouské hranice jsou co by kamenem dohodil. Jsem zvědavá, jaká tu bude moje práce a kolik tu budu mít volného času. Dívala jsem se na to, kolik je tu turistických tras a možností, co poznávat. Není toho vůbec málo. Zámky jsou co by kamenem dohodil, ale nevím, zda bych stihla i prohlídku. Možná poslední den, až budu odjíždět. I kešky tu jsou. První, co udělám, tak zajdu do infocentra. Ve skříni jsem našla čtyři nutelly. No nazdar, to bude výzva se krotit! Aspoň že o snídani a o večeři mám postaráno. Mám tu ještě marmelády, jogurty a chleby. S obědem se budu muset uskromnit, ale mně nevadí jíst několik dní jedno a to samé jídlo.
Když jsem vyjížděla z Česka, opět mě přepadlo takové vzrušení, napětí z něčeho nového, nepoznaného. Inu už jsem nebyla dlouho pryč a doma bez stálého programu to bylo k nevydržení. Zatím jsem tu sama, ale 4. února má přijít další člověk na výpomoc. Beru to jako relax v přírodě, oživení němčiny a zároveň jako malou přípravu na budoucí velkou cestu a taky velké odloučení.


fotka je z deviantart.com od Majnouna

Lyžování a výstava koček

24. ledna 2016 v 13:49 Kočka na každý den
Zdravím všechny,
na blog teď nemám moc času. Každý den je jiný a překvapivě celkem zaplněný. Teď momentálně řeším překlady. Potřebovala bych něco odborně přeložit, ale agentura má pořád nějaký problémy. A v úterý už jedu pryč do Deutchlandu. Zbývá jedině zítřek.

Včera mě bolelo celé tělo. V pátek jsem totiž jela lyžovat. Poprvé jsem letos stoupla na sjezdovky. S počasím jsem to dost vychytala, svítilo sluníčko a obloha měla azurovou barvu. Jen pěkně mrzlo, takže jsem se na lanovce pokaždé musela nadopovat bonbonem, nebo čokoládou. Nejvíc jsem jezdila na Bubákově, protože tam asi i kvalita sjezdovky byla nejlepší. Ostatní totiž byly celkem namrzlý, což se mi jednou nevyplatilo, takže jsem se jednou pěkně vyválela. Nemít helmu, asi by to dopadlo hůř. A co myslíte, zastavil někdo, aby se podíval, zda jsem v pořádku? Ne. Všichni mě objížděli. Každýmu jste šumák. I proto je lepší jezdit na hory s parťákem. Večer jsem se pak defintivně rozhodla přijmout jedinou práci, kam mě zatím vzali.

I přes své rozlámané tělo jsem včera zajela na kočičí výstavu v hotelu Diplomat. Některé kočičky jsme si mohli pohladit. Ve třech sálech měli spoustu kočiček. V jednom byly kočky z útulku, ve dvou kočičky s rodokmenem. Asi dvakrát majitelům nějaké utekly, protože začali křičet, abychom zavřeli dveře. Nějaká paní uváděla soutěž a lidé měli hlasovat, která kočička z každého plemene je nejhezčí. Já jsem se toho ale nezúčastnila, protože se mi kočičky líbily snad všechny. Jediná rasa, kterou nemusím, je sphynx. Tu bych si asi nepořídila, protože srst dělá z kočky tu pravou číču na mazlení. Bez toho to není ono.

Můj milý mi na výstavě koupil tričko se spícím koťátkem. Že je roztomilé?
V tombole jsme vyhráli granule, Ondra má prostě šťěstí. :-)


Hledám, hledáš, hledáme

20. ledna 2016 v 22:04 Kočka na každý den
Víno nám teplá, pořád něco hledáme. Je to vysilující. Vypěstovala jsem si odpor k deskám. Máme je doma všude.
Dneska jsem byla opět na masáži a večer si šla zaplavat. Překvapilo mě, že půlka bazénu byla vyhrazená pro soukromé lekce, přitom neplatil žádný omezený provoz.
Doma se nezastavím a už mi z toho hrabe. Kdyby všichni jedli to stejné... ale když si každý poručí něco jiného, je to fakt k zbláznění. Moc si přeju, aby moje budoucí rodina v jídle neměla velké nároky a abychom jedli všichni vždycky to stejné. Je pak o hodně lehčí něco uvařit...
Zítra mě čeká poslední den brigády, obíhání a na konec snad něco příjemného. :-)

Ach to víno. Je moc dobré, brácha má dobrou mušku. A ani jsem nepoznala, že není moc vychlazené.

obrázek ze stránek http://theverybesttop10.com

Ve sněhu

19. ledna 2016 v 11:35 Kočka na každý den
Doma to pořádně ožilo. Chodím nakupovat a taky se chystám vařit spešl oběd. Připadám si jako v Magdeburgu, nebo v Umeå. Víkend byl pro mě akční i odpočinkový. V pátek večer jsme s mým milým byli v O2 aréně na koncertu Ennia Morriconeho. Moc jsem ho neznala, ale některé melodie mi byly známé. Poslechli jsme si neobvyklé provedení Chi Mai s cemballem, tesklivou harmoniku, která hrála hlavní roli ve skladbě z filmu Tenkrát na západě. Nejvíc se mi však líbila Tarantela, hlavně díky tympánům. Obdovuji Morriconeho, že i v osmdesáti sedmi letech je schopný dirigovat takový orchestr. Jen mě mrzelo, že k nám, k publiku, vůbec nepromluvil. Nejspíš jsme ho viděli poprvé a naposledy.
Sobota byla spíš taková odpočinková, zašli jsme na návštěvu do nemocnice. A v neděli jsem jela na běžky k jezeru Laka. Už v Železné Rudě bylo asi půl metru sněhu. Doteď mě bolí svaly na nohou. Jsem ráda za ten pohyb, ujeli jsme přes 20 kilometrů. Odměnou mi byl pohled na zasněženou krajinu a na hory. Musím vyrazit i na sjezdy. Sněžilo. Na bundě nám přistávaly sněhové vločky tvarem hodně podobné vystřihovánkám z papíru. Jezero bylo pod sněhem a pod ledem. Sníh má uklidňující atmosféru. Už vím, proč se říká pokojné Vánoce. Je to díky sněhu. Sníh přináší do duší pokoj.


z deviantart.com od ace-of-finland

Žena v domácnosti aneb zimní pečení

15. ledna 2016 v 16:54 Kočka na každý den
Kočička padla za vlast. Tedy ne celá, ale začala jsem z ní ukusovat polštářek. Je mi jí líto, ale na druhou stranu nemůžu nechat tu čokoládu, aby se zkazila, že? Včera jsem pekla buchty s mákem a tvarohem. Podruhé v životě jsem dělala z kynutýho těsta. Samozřejmě, že to nedopadlo optimálně, čekala jsem strašně dlouho, až to vykyne, ale moc to nešlo nahoru. Do trouby jsem ty buchty hodila až po deváté večer. Naštěstí se i tak dají jíst a jsou chutné. Nevypadají teda tak pěkně jako buchty z pohádek. To se ještě napeču, než se to naučím. Ale bavilo mě to.
Připadám si jak žena v domácnosti, pořád něco řeším tady doma a nemám skoro čas na čtení. Taky chodím na pohovory a jsem z toho čím dál tím na větvi. A čím dál tím víc zjišťuju, že se nechci stát kancelářskou krysou. Možná je dobře, že mi říkají "ne". Možná to ze mně nějak cítí. Já se každopádně těším do Německa, které se pomalu blíží. Uvažuji o běžkách a o sjezdovkách, neb se sněhové podmínky o dost zlepšily. Musím najít doma běžkařské boty. Jupí, jak já se těším! Až mi přijde výplata, tak beru lyže a jedu na hory! Teď večer mě ale čeká úplně jiná zábava- koncert Ennia Morriconeho. Jsem zvědavá, jak se mi to bude líbit. Zároveň jsem objevila na zastávce plakát s upoutávkou na koncert Rhapsody. Příští pátek se koná. Zvažuji svou účast. Tu skupinu miluju! Jenže 590 Kč je celkem dost velká částka, která se rovná jednodennímu zájezdu na hory.:-(

a cat skiing

Báječná fotomontáž, kterou jsem našla na netu.
http://www.keeferlakelodge.com/catskiing/details/what-is-catskiing/

Máme doma vlastní Maneki Neko

14. ledna 2016 v 22:40 Zajímavosti o kočkách
Vždycky jsem si přála mít japonskou sošku Maneki Neko. Tik ťak, tik, ťak... její packa mávající sem a tam mi připomíná svým způsobem hodiny. Měří čas, ale tak trochu jinak. Fascinuje mě, jak vytrvale hýbá tou packou, jako by si chtěla prosadit tu svou. Prý přivolává štěstí a bohatsví. Nevím, jestli tomu mám věřit. Každopádně mám ráda její společnost. Objevila jsem ji náhodou, když mamka přinesla několik blbůstek ze školy domů. Prý ji dostala od jedné žačky jako suvenýr z Thajska. Mamku to kývání packou znervózňovalo, a proto z ní vyndala baterku. Mně se ji doma podařilo opět nahodit a mám z toho radost jak malé dítě. Vždycky jsem tyto kočičky viděla v Číně v každém obchodě se suvenýry. Žádnou jsem si ale nepřinesla. Na noc ji dávám do chodby, protože mě to tikání ruší při spaní. Jinak kočička tráví veškerý čas v mém pokoji. Je uklidňující.
Protože má zdviženou levou packu, vítá lidi a zákazníky. V druhé pacce svírá modlitební tabulku, která symbolizuje přání, které se nám splní. Kéž by. :-)
O historii a symbolice této kočičky si můžete přečíst podrobněji tady.


Dobré ráno

14. ledna 2016 v 9:01 Kočka na každý den
Prostě ten den dobře začal. A já si ho nenecham ničím zkazit. Prý to, jak se ráno probudíte, ovlivňuje pak celý váš den. Tak jsem zvědavá, jestli to platí. Otestuju to.


fotka je z deviantart.com od NerySoul

To je doba!... říkala jsem si dnes tisíckrát.

12. ledna 2016 v 22:03 Kočka na každý den
Ehm, kdyby se na pohovorech testovaly v praxi řidičské dovednosti, tak bych určitě hned vypadla. Naštěstí tomu tak není.
Jsem strašně unavená. Tolik se toho událo, ještě ráno jsem měla trochu jiné plány, které jsem bohužel musela zrušit. Čekala jsem, že se vrátím domů na oběd, že si vyzvednu sportovní oblečení a s kámošem půjdem ještě před cestovatelskou přednáškou na beďas. Hned na začátku výběrového řízení nám však oznámili, že konec bude až cca v 16 hodin. Šestihodinový pracovní pohovor jsem ještě nikdy neabsolvovala. Měli jsme sice nějaké pauzy během čekání na ostatní kandidáty, ale bylo to spíš zdlouhavé a člověk si stejně nemohl nikam daleko odskočit. V břiše mi kručelo, ale co se dalo dělat. I tak mě překvapilo, že všem přede mnou i mně vyslovili "ano, bereme vás". Nevím, jak dopadli ti za mnou. To už jsem musela odejít, abych stihla aspoň tu přednášku o Gruzii a Arménii. Mimochodem moc pěkné fotky hor nám ukazovali. Kosa venku jak něco. No aspoň mám pocit, že jsem si ono "ano" vyseděla... a to doslova. I tak půjdu na zbylé schůzky a pohovory a budu dělat jako že ještě nic nemám v kapse. Třeba se z toho ještě něco vyklube. A třeba ne. :) Hlavně už se těším, až to budu prodiskutovávat s dalšími lidmi a jsem napjatá, co tomu bude říkat můj milý. Musím si to promyslet. Zítra jdu zase otročit, už se těším, až budu mít aspoň čtvrtek a pátek volnější. Zítra bude taky moc důležitý den!



z deviantart.com od zapfino

Můj čtyřnohý kamarád

10. ledna 2016 v 19:57 Kočka na každý den
Jako by ani nebyl víkend. Pořád mám pocit, že je sobota místo neděle. Jako by se mamka včera vrátila z práce a ne už předevčírem. Jako bych přišla po osmihodinové směně z brigády, tak mě bolí nohy a tak jsem unavená. Nechci myslet na to, že to mě teprve zítra čeká. Jako by nikomu tam dole v našem baráku teď nešlo o to, kdo si víc nahrabe a kdo dostane za své úžasné "služby" odměny. Mám ráda své blízké, dvounohé i čtyřnohé, ale čím dál tím víc začínám nesnášet cizí lidi kolem sebe. Nesnáším hnusnou českou mentalitu, kde si z vás každý dělá onuci, není k vám upřímný a snaží se nahrabat jen pro sebe.
Už uplynulo deset dní tohoto nového roku. Připadá mi to jako věčnost a přitom se za tu dobu stalo akorát prd. Počítám dny a přeji si, aby utekly co nejrychleji. Někdy počítám i hodiny. Je to smutné, protože na jednom blogu jsem viděla, že celý jeden lidský život není nic jen pár řádků kuliček, z nich jedna představuje jeden měsíc. Čas mi zpříjemňuje knížka, která mě nutí dívat se na internet a sledovat země a trasy, kterými ti lidé v knize proplouvají. Dneska jsem viděla děťátko, chlupaté medvíďátko, které když jsem měla v náručí, jako bych držela Amíčka. Rozárka se takto moc chovat nedá, ale i ona je mazlivější. Třeba ví, že je mi smutno.
Že neznáte Amíčka? Snad se nebude můj milý zlobit, když sem umístím jednu fotku, kterou pořídil.


V rytmu swingu buší srdce mé

9. ledna 2016 v 11:44 Co mě kdy zaujalo
Bei mir bist du schejn, please let me explain, bei mir bist du schejn, means you are grand...
Včerejší představení v Národním divadle Ondřeje Havelky V rytmu swingu buší srdce mé nemělo chybu. Čekala jsem, že to bude jen koncert, ale on zakomponoval do představení i příběh. Příběh jedné lásky, na motivy života a díla skladatele a textaře Jiřího Traxlera.
Od začátku do konce jsem se bavila, swingové písně mě lákaly přidat se k tanenčíkům na parketě. Ještě štěstí, že jsme seděli dost vysoko a daleko. :-) Příběh, kde se vystřídala první republika, druhá světová válka i studená válka.
Legrační i dojemné. Nikdy nezapomenu na to, jak učil major Jindru hajlovat do rytmu valčíku a jak se zdravil Jiří se svými kolegy pozdravem Swing heil. Bylo to boží představení a jsem moc moc ráda, že jsem konečně na toho Havelku zašla, protože i to moje srdce buší v rytmu swingu.



Jak jsem na tom s četbou a čtenářská výzva

7. ledna 2016 v 11:41 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
V roce 2015 jsem přečetla celkem 32 knih. Nepočítám tu knížky, které jsem četla k diplomce. V lednu jsem nepřečetla ani jednu knihu, resp. ve čtenářském deníku nemám napsanou žádnou. To jsem řešila přesné téma diplomky a knihy, kterým se tam budu věnovat, takže jsem na soukromé čtení neměla vůbec čas. Naopak nejvíc knížek jsem přečetla v prosinci, celkem 7. Nejlepší knihy byly: Vypravěčka(Jodi Picoultová), Dalajlámova kočka( David Michie), Láska(Hanne Ørstavik).

Přišel mi zajímavý e-mail, čtenářská výzva. A já jsem se rozhodla tuto výzvu přijmout. Ne, že bych úplně nečetla, naopak, ale připadá mi, že čtu knížky pořád s podobnými tématy. A tak bych si ráda rozšířila obzory. Žádnou odměnu za to sice člověk nedostane, ale i ten dobrý pocit z toho, že člověk neseděl jen u počítače, stojí za to!

http://www.ctenarskavyzva.cz/


Potkali jsme vodníka

6. ledna 2016 v 13:45 Co mě kdy zaujalo
Že jste neviděli nikdy opravdického vodníka? To my jsme na něj měli štěstí hned první den v tomto roce. Vodník Třeb sedí na okraji cesty a počítá si svoje dušičky u jedné vesničky, která je po něm dokonce pojmenovaná. Jmenuje se Třebsín. A proč takový název? Podle vodníka Třeba a jeho synka. Vodník Třeb si kdysi našel manželku, chudou děvečku ze zdejšho statku, s kterou měl Třeb synka. Od toho název Třebsyn. Aby se to lidem lépe vyslovovalo, přejmenovala se vesnice na Třebsín. My jsme prošli kolem a hledali jsme poblíž keš. Zanedlouho jsme byli úspěšní. Třeb má kolem sebe spoustu dušiček. Je vidět, že mu lidé přejí a nosí mu stále nové a nové hrníčky. Není divu, že je spokojený a směje se na všechny kolemjdoucí.









Co dává a nedává smysl

4. ledna 2016 v 23:24 Kočka na každý den
Hledání práce není nic než vlezdoprdelkářství. Neustále opakovat ty samé věci pořád dokola, některé odpovědi zaberou dvě minuty, některé třeba i hodinu, když musíte nahrávat všelilaké přílohy a uprostřed nahrávání vám to kiksne.Víc jak polovina pozic nese cizokrajné názvy jako HR, Office manager, Sales specialist, Housekeeping manager a podobné ptákoviny. Dneska už se nenosí říkat někomu uklízečka. Někdy mám pocit, jestli se jedná ještě o český pracovní server. Ale kuš, dala jsem si za cíl poslat minimálně dva životopisy každý den a dnes jsem jich poslala řekněme minimálně patnáct. Takže se zítra na to mohu s klidem vykašlat. Skoro nic jsem nepřečetla z knih, co tu mám. To hodlám zítra. A taky sepíšu onu novou pohádku. Žel odpoledne mě čeká otročina, na kterou se pranic netěším. Nevím, jak si to zpříjemnit, vždycky se těším na pauzu, a pak na konec. Možná poslechem hudby, pokud nebudu balit. Čím dál víc se mi líbí klavírní a varhanní hudba. Pročpak asi? Možná proto, že můj milý ji zbožňuje. Poprosila jsem ho, aby mi zahrál na harmonium Toccatu a fugu, nebo Osudovou, ale to je nejspíš skladba pro pokročilé. Jeho baví improvizovat. Když jsem si sama zkoušela na harmonium hrát, připadala jsem si trochu jako když řídím auto. Taky se tu musí šlapat na pedály. Jinak nástroj nehraje.



ze stránek http://cz.forwallpaper.com/wallpaper/cats-on-piano-685229.html

Jak jsme potkali na konci světa Doghuntera a o kousek dál si pochutnali na jahodových knedlících

3. ledna 2016 v 21:18 Kočka na každý den
Rok se nám přehoupl a musíme začít odznova. Před pár hodinami jsem se vrátila domů z chaty, na které jsem strávila skoro týden. Bez elektřiny, s vodou, kterou jsme brali dole ve studánce(pokud zrovna nezamrzla) a s kamínky, které byly kromě teplého čaje a polévky náš jediný zdroj tepla. Těšila jsem se na to, až se vykoupu, ale to je tak jediné, po čem jsem z těch civilizačních vymožeností toužila. Nyní mi připadá divné, že tu mám v pokoji žárovkové světlo, že se necítím jak poloslepec, který se musí spoléhat jen na světlo svíček. Ano, svíčky a dvě čelovky, to byl náš jediný zdroj světla. Prostě romantika jak trám. :-) Silvestr se nelišil od dalších večerů. Pokaždé jsme hráli hry, pokaždé jsme měli chlebíčky, jednohubky, sýry, salámy a jedno teplé hlavní jídlo. Druhý den jsme nevstali dřív než v jedenáct, abychom se po snídani, které by se spíš dalo říkat malý oběd, vydali na procházku, nebo menší výlet. Proč taky nezůstat ve vyhřáté postýlce dýl a nezapomenout chvíli na čas, který tu plynul úplně jinak než v Praze? Pohlédli jsme hned ze tří vyhlídek, pozdravili jsme vodníka Třeba a nakoukli jsme do dvou starých lomů, z nichž jeden měl prapodivně fialovou vodu. Našli jsme čtyři kešky, kde právě ta u lomu nám dala nejvíce zabrat. Povídali jsme si s místním pánem, který pěstoval několik zvířátek a láska k živým tvorům z něj jen prýštila. Ukazoval nám svoje prasátko Šárku, které se co nevidět narodí malá prasátčata. Její starší potomci na nás vykukovali zpod auta. Pak měl slepičky, perličky, husy, krůty, bílošedivého kocourka Chica s dlouhými chlupy, psa čivavu a dva kozly. Vyprávěl nám příhody se svými zvířaty a doporučil nám místní hospodu v Třebsíně. Dělají tam prý výborné sladké knedlíky.

Vůbec nic se nezměnilo, ale i tak jsem ráda, že něco jako silvestr existuje. Je to dobrá příležitost, jak si odpočinout a strávit příjemný čas s blízkými. My ho trávili ve čtyřech, v docela ideálním počtu. Seznámila jsem se E. slečnu a poznala jsem vlastně více E. a svého milého. Každý večer vyprávěl E. pohádky a my jsme skoro pokaždé u nich usnuli. Jen u jedné to bylo naopak a my s Jane jsme se cítily naopak probuzeny.:-D Všichni jsme se za břicho popadali, když E, předváděl pantomimu a málem rozboural chatu. Každý den byl v podobném duchu, ale na druhou stranu jsme vždycky objevili nějaké nové místo.

Nyní sedím opět ve své pohodlné posteli ve svém teplém pokojíčku, kde mi stačí otočit kohoutkem a mám vystaráno. A já vím, že mi budou ty dny v přírodě a trošku nepohodlí velmi chybět. Budeme na ně vzpomínat tak, jako jsme vzpomínali již na proběhlé akce. Vždycky se k nim vrátíme. Pranic se netěším na to, co teď bude. Protože nevím, jak vše dopadne. Máme před sebou velmi nejistou budoucnost. Jsem nesmírně ráda, že mám vedle sebe velkou podporu, Ondřejka. Jinak bych už se nejspíš válela v depresi a pesimismu. Leden bude trochu kulturní a to je jedna oblast, na kterou se těším. Dále bych strašně velmi ráda přepsala svůj deníček z Ameriky. Jenže nevím moc jak. Potřebovala bych nějaký program/nějakého člověka, kterému bych to diktovala a on by mluvená slova přepisoval do počítače. Jinak bych se z toho přepisování zbláznila a koukání do kompu mi nedělá dobře.

E. s Jane odjeli dneska hned ráno. Když pro nás mamka s J. přijeli, zkontrolovali jsme chatu, zamkli a vydali se do kopce k autu. Celý pobyt jsme zakončili ve čtyřech, tentokrát s mamkou a s J. v báječné restauraci U Novotných v Třebsíně, kde jsme si dali ony sladké knedlíky. Mňam, to byla dobrota.

Cestou k vodníkovi Třebovi jsme si všimli této cedule. Kocourka Doghuntera jsme pak viděli na vlastní oči při zpáteční cestě. Moje první kočička tohoto roku. :)