Leden 2015

Kočičí hotel v Anglii

30. ledna 2015 v 18:29 Zajímavosti o kočkách
Článek, který mě jako první v kočičím časopisu vyvedl z míry, byl ten o kočičím hotelu. Představte si, že v Anglii nedaleko Londýna otevřeli nový hotel pro kočky. Jmenuje se "Hotel Cat" a má 5 hvězdiček. Nabízí pro vaše čtyřnohé šelmy specielní služby jako vlastního řidiče, tematické pokoje, obrovské postele a možnost skajpování přes notebook se svým páníčkem. No neberte to. ;-)
Našla jsem si stránky toho hotelu a jeden den v nejlevnějším pokoji Savannah suite stojí £19. V Royal Mews už si připlatíte. Za jeden den chtějí £34. Ale co byste svým miláčkům nedopřáli, že? Podívejte se na ten krásný interiér. Přála bych si tam s těmi kočkami bydlet. Stránky Hotel Cat jsou zde.


Kočičí časopis

29. ledna 2015 v 16:18 Zajímavosti o kočkách
V pondělí jsem si koupila časopis o kočkách. Naprosto mě uchvátil! Byl teda docela drahý, ale rozhodla jsem si udělat radost. :-) Budu vás zásobovat články, které mě zaujmou a budu se vám je snažit překládat.
Během čekání na odvoz jsem si v Dráďanech krátila čas v trafice. Vždycky se tam najde spousta zajímavých časopisů a knih. Zjistila jsem, že v Německu existují asi tři časospisy věnované jenom kočkám.
Znáte nějaké časopisy o kočkách vydávané v Česku? Já znám jen Naše Kočky. Ani nevím, jestli stále vychází.
Tento mi připadal z těch tří v trafice nejzajímavější.
Těště se! :)


Kocouru Bobovi vyšla další knížka!

29. ledna 2015 v 16:13 Dóóóst dobrý knížky
Takto vypadají obálky knih o kocouru Bobovi v Německu. Už mu vyšly tři knihy! Myslím, že u nás v ČR jsou už na světě taky dvě knížky. Už se těším, až si přečtu tu druhou. Baví mě porovnávat různé varianty obálek u nás a v Německu.






A nebo že bych si přečetla Boba v němčině? Budu o tom uvažovat. :-)
Četli jste knížku od Jamesa Bowena? Máte přečtený aspoň jeden díl? Jak se vám líbil?
Já jsem o Bobovi psala loni v tomto článku.

Kočka na obrazech mění slavná díla

27. ledna 2015 v 16:27 Kočičí všehochuť
Opravdu bláznivá ženština. To musí tu svou Zarathustru fakt moc zbožňovat. :-D Některé fotomontáže jsou dost povedené.
Občas je to dost propracované- například u té poslední malby ten odraz v zrcadle. A nebo to s tím polibkem, to mě rozesmálo. Myslíte, že ta kočka si je vědoma, že je tak slavná? Má z toho rozum? Poznala se na těch obrazech? Já bych naši Rozárku takto nikam asi nemotnovala, mám ji ráda v přirozeném prostředí. A pochybuju, že by se nechala třeba jen nazdobit, obléknout apod. .
Na druhou stranu mě zaujalo, že se ta kočka ocitla na tak slavných obrazech. To by bylo, kdyby se mohl člověk normálně přenést do krajiny, která je namalovaná na obraze. Nebo do momentální situace, která je zrovna vyobrazená. Asi bych ale nešla do války a určitě bych nechtěla do obrazů, kde jsou namalované lovecké trofeje.

Mrknětě na kočičí fotomontáž. Co tomu říkáte?


Akční Praha

25. ledna 2015 v 10:25 Kočka na každý den
Ou jé!!!! Jsem doma a do Deutschlandu jedu zítra ve 3:30. Má to cenu jít spát? Nevím. :-)
Děje se toho strašně moc a až teď jsem se na víc hodin doma usadila. Takový kontrast. V Německu se vůůůbec nic neděje, ale jakmile přijdu do Prahy, nevím, kam dřív skočit. Vím ale, že kdybych tu zůstala pár dní/týdnů, život by zas zaběhl do normálu a já bych toužila po změně. Ráda bych dneska upekla perník. Ráda bych si ho vzala s sebou na cestu.

Ve čtvrtek jsem přijela dom, čtvrtek večer byl ve znamení piva, tataráku a překrásné růže. Pátek ve znamení obíhání institucí, hledání plesových šatů, které jsem nakonec stejně nesehnala, kadeřnice, která mi divně zastřihla ofinu, nového bankovního účtu, motýlkové sukně přes votočvohoz, čekání na skajp a skajpování s jednou důležitou osobou. Spěchání, protože do soboty jsem musela mít všechno vyřízené, takže rychle vytisknout věci k sousedce, nafotit.. no a na přípravu na ples mi zbylo minimum času, takže jsem musela zvolit jednoduchý účes, namalování až v kongresáku. Pátek byl ve znamení natržených šatů, setkání s Pavlem a tancováním s Pavlem, plesu na Vyšehradě, ošerpování bráchy, tance swingu na polovinu písniček, které hráli a daleko prázdnějšího parketu než byl v Lucerně =) Pak následovala afterparty, na kterou jsem původně jít nechtěla, ale Pavel chtěl a já jsem si uvědomila, že bych si dala ještě nějaký tanec. A tak jsem šla i v těch dlouhých šatech do klubu, protože jsem s sebou neměla věci na převelečení. U šatny byla děsná mačkanice, kterou jsme nakonec přežili. Tancovali jsme i na diskotéce swing, což považuju za největší bláznovství. :-D Shodli jsme se ale na tom, že ten rytmus tam prostě je. Jen když si člověk odmyslí hudbu, která je chvíli techno, chvíli disko. No a taky záleželo, u kterýho podia jste byli, protože v klubu měli dvě- jendo menší a jedno větší. Dali jsme si fantu a colu a trsali chvíli swing, chvíli hopsali jako všichni ostatní a kolem třetí jsme se vydali domů. Přes Nuselák na I.P. Pavlovu. Nohy mě tak bolely, protože jsem měla jen páskové boty a měla jsem pocit, že jdu bosa, tak tenká byla podrážka. Nakonec jsme nastoupili do tramvaje, a pak do busu a cestou si povídali a snažili se stranit pár divných podnapilých individuí.

A pak byl včerejšek. Jeden z nejdůležitějších dní v tomto roce, protože jsem byla na "fairu". I já jsem si vybrala. Sice ne podle svých původních představ, ale nakonec ano. Ó jé, jaká náhoda, že jsem zrovna tento víkend byla doma v Praze a že zrovna tento víkend fair byl!!! Hned jsem volala mamce, abych jí řekla tu radostnou a neuvěřitlenou zprávu!
Oslavila jsem to karamelouvou zmrzlinou u Mekáče, nevím, co mě to napadlo, ale prostě jsem na ni dostala hned chuť.. i teď v zimě. Pak jsem učila Ondru swing a zašli jsme do mé oblíbené čajovny U Džoudyho a pili kombuchu a jasmínový čaj. A pak bylo malé opáčko swingu na závěr. :-)
A když jsem přišla, povečeřela jsem u dědy a dala si horkou vanu. Jé, po dlouhé době vana!
A dnes? Dnes bych ráda udělala ten perník. ;-)



z deviantart.com od Daemonika
http://www.deviantart.com/art/Little-Fur-Ball-157352315

Kočka hrdinka

16. ledna 2015 v 22:51 Kočičí všehochuť
Kočka zachránila kojence před zmrznutím. Zahřívala ho a snažila se upozornit kolemjdoucí na chlapečka.
Jak jen někdo může toho udělat? Pleny přece dítě nezahřejí! To musel být někdo tak hloupý, že ho odložil do mrazu na ulici? Neexistují v Rusku babyboxy?
Více se dozvíte zde.
Tady je důkaz, že i kočky se můžou stát záchranáři. Ta kočka mi vzhledem připomíná hodně naši Rozárku. :-)

Hledání Vivian Maier

9. ledna 2015 v 18:36 Co mě kdy zaujalo
Jak jsem sem psala ke konci roku to zhodnocení, samozřejmě, že nebyl všem dním konec. Mezi otázka byla i jedna, která se týkala toho, jestli mě nějaký z filmů ten rok ovlivnil. To jsem ještě nevěděla, že existuje film "Hledání Vivian Maier". Právě poslední dny starého roku jsme ho s O. v Brně společně zhlédli. Měla jsem na výběr dva filmy a jsem velmi ráda, že jsem si vybrala právě tento.
Slyšeli jste už někdy jméno Vivian Maier? Já předtím nikdy.
Tato žena je velmi záhadná osoba a celý film nám nabízí pohled pokličku jejího života. Jedná se o dokumentární film. Vivien Maier se narodila ve Francii, prožívala tam dětsví, ale pak se přestěhovala do USA. Pracovala nejdřív v nějaké továrně, ale nebyla tam spokojená. Chtěla mít práci, která je na vzduchu, mezi lidmi, a proto začala namísto továrny pracovat jako chůva dětí. Na jednu stranu se jednalo o jednu obyčejnou ženu s podřadnou prací, na druhou stranu byl tento člověk pro okolí velká záhada. Pokaždé, když se přestěhovala do nějaké nové rodiny, s sebou tahla neuvěřitelné množství beden a kufrů. Do svého pokoje nikoho nepouštěla, pečlivě si zamykala a byla háklivá na své soukromí. Když už jí její místnost, podle některých svědků hromadila staré noviny i na málo používaných místech v domě. Byla háklivá na to, když jí něco z toho vyhodil, či použil pro jiné účely.
Jenže Vivian Maier nesbírala jen noviny, ale dá se říct, že úplně všechno. Její pozůstalost je tak obrovská, že se vejde do několika obrovských kontejnerů. Jen pouhou náhodou objevil sběratel John Maloof během jedné aukce bednu, která patřila Vivian Maier. Koupil ji a když ji otevřel, vypadlo na něj několik stovek filmů. Zvědavost mu nedala spát a filmy vyvolal. Zjistil, že ty fotografie jsou velmi povedené. A tak skoupil všechny ostatní krabice a celou pozůstalost. Začal pátrat po tom, kdo byla osoba, která fotky pořídila, proč je pořídila a proč se s tím nikomu nepochlubila.

Různé výpovědi lidí, u kterých Vivian Maier sloužila, se občas liší. Je tedy velmi těžké říci, jaká Vivian Maier ve skutenčosti byla.
Podle většiny lidí chodila velmi zvláštním způsobem, velmi hlučně dupala a během kroků měla ruce i nohy natažené jak pravítko.
Byla hodně vysoká a měla spíše mužskou postavu. Nosila dlouhé vytahané věci. Kolem krku měla vždy pověšený fotoaparát, který jí umožňoval fotit, aniž by měla foťák u hlavy, což dalo vzniknout originálním záběrům, které často nebyly vůbec fotícím objektem postřehnuty.
Nikdy nemluvila o své rodině a přátelích. I lidé, kteří jí znali třeba 10 let, si nebyli schopni vzpomenout na jejích rodinu.
Nikdy neměla manžela, přítele, děti, nadosmrti zůstala slečnou.
Bála se mužů a stranila se jich.
Nesnášela lidský dotyk, byla plachá.
Nikdy nechodila k doktorovi, neměla pojištění apod. .
Děti ji milovaly, protože jim dávala velkou volnost.
Občas děti zatahla i na podivná místa, do chudinských čtvrtí a jedna paní vypovídá, že ji jednou zatahla na jatka.
Fotila úplně všechno, lidi, nahé figuríny, vnitřek odpadkových košů, pouliční dění, mrtvoly..
Sbírala novinové články s titulky o násilí, vraždách a krutostech.
Podle všech informací fotila i když byla ve Francii.
Jedna rodina říká, že když jednou prazilo auto kluka, kterého hlídala, vzala foťák a fotila tu nehodu.
Druhá žena si pamatuje na Vivien Maier jako na krutou ženu, která do ní cpala jídlo přes moc.
Některé rodiny, u kterých hlídala, vůbec netušili, že fotí.
Neříkala na veřejnosti své jméno, ale nechala si říkat Mrs V. Smith.
Výstavy, které byly po jejím objevení uspořádané, slavily velký úspěch.

Jedna hlavní otázka tu vyčnívá. Proč se o svém fotografování nepodělila s veřejností? Nestála o slávu? Nechtěla být centrem pozornosti? Podle všeho Vivien Maier sama věděla, že ty fotky jsou dobré.

Na sklonku života se z ní stala skoro bezdomovkyně, žila v malém bytečku, nájem jí platila jedna z rodin, u které sloužila a často vybírala popelnice. Jednou upadla, zavolali sanitku a Vivien Maier už se zpátky nikdy nevrátila. Její byt byl zanesen horami novin a nevyvolaných filmů, oblečení.

Zlomek její tvorby najdete na stránkách http://www.vivianmaier.com/
Na sklonku života se Vivian Maier vrátila k jedné rodině, za svou přítelkyní. Chtěla s ní mluvit, něco jí říct, ale ta kamarádka zrovna na ni neměla čas. Měla u sebe děti a šli na pláž. Nabídla jí, ať jde s nimi, ale Vivian nechtěla. Třeba se chtěla konečně Vivian někomu svěřit? Bohužel moc pozdě.
Napadá mě, co Vivian Maier z toho života měla? Vždyť focení bylo to jediné, co měla. Nechtěla bych se Vivien Maier podobat ani trošku. Buď ji fotky celým svým srdcem naplňovaly, nebo to byl v skrytu duše velmi nešťastný člověk.



Trochu pozdě, trochu metal, trochu života do toho umírání

9. ledna 2015 v 17:40 Kočka na každý den
Zdarky,
přes výpadek internetu jsem se nakonec připojila. Strašně ráda bych se chtěla podívat na film Dárce/The Giver/ Hüter deiner Erinnerung. Problém je, že jsem ho objevila se zpožděním. Kamarád ve Francii mi říkal, že ho ke konci loňského roku viděl. Snažila jsem se vygůglit, jestli ho nehrají někde tady v Německu, ale tady už měl premiéru v říjnu. Jak jsem to mohla nezaregistrovat? K nám do ČR zatím asi nedošel. :-/ Snad mi ten film neunikne. Na ulož.to není, nehledě na to, že bych si ho v angličtině asi tolik neužila. Přitom ta knížka je úžasná! Učarovala mi právě díky mému francouzskému kamarádovi, který čte velmi rád utopie a antiutopie.

S tím zdánlivě vůbec nesouvisí hudba, kterou teď poslouchám. Dream Theater. Už druhý člověk mi doporučil tuto skupinu. První člověk, u kterého jsem na Dream Theater narazila, byl právě můj francouzský kamarád. Měl dokonce tričko s tou skupinou, které si koupil na jejich koncertu. V uších mi zní pořád tahle skladba. Je asi má nejoblíbenější z téhle skupiny.

Ocas nahoru, vzhůru do boje, kočičko!



z deviantart.com od purstotahti

Když je toho na mě moc

5. ledna 2015 v 23:22 Kočka na každý den
Vyplesklá, vyšumělá, vyčerpaná, zamotaná hlava, zamotané myšlenky, nechuť cokoliv dělat, nechuť nikam jet. Mé momentální pocity. Ale ne hned od začátku tohoto roku, až dnes- v tento moment. Pocit na všechno se vykašlat, pocit, že na všechno mám strašně málo času, pocit, když nevíte, kam šlápnout. Pocit, když čekáte na spánek jako na vysvobození od všech myšlenek a od přemejšlení. Nechci myslet. Nechci opět chvíli myslet. Na nic. Být ve vzduchoprázdnu jako v sobotu 3. ledna. Máte na hlavě připnutou čelovku, která vrhá malinký proud bodového světla, jinak všude černočerná tma, z nebe se sypou bílé vločky, máte skoro zavřené oči, světlo z čelovky vám osvítí půl metru před vámi, ale už ne to, co máte v úrovni očí, takže vás často překvapí větev. Náhle se všichni zastaví, cítíte přítomnost ostatních, napřímíte hlavu a vedle vás strom a obrys lidské postavy, jinak nikde nic, čelovka vás oslňuje, takže paradoxně vidítě ještě míň než ostatní. Hluboko v lese, jen sníh, led, tma a ticho. Takové je pro mě vakuum.
Dnes opět návrat do reality, i když ne úplně všední, spíš nevšední. Obíhání, shánění a kontrola, jestli jsem na nic nezapomněla, co mám vše napsané na papírku. A spontánní sraz s M., spontánní konverzace o jeho změně ideálů, a pak sraz s A., kde se přes čtyři hodiny musím koncentrovat na to, co říká, pohotově reagovat na všechny jeho dotazy, vše vedené v němčině se švýcarským přízvukem v nekonečně příjemném prostředí Jindřišské věže. A pak domů, hlava mi to nebere, mám ji plnou všeho toho, odpověď žádná, nebo skoro žádná? Jen mlhavá vize, stejně jako nezaostřená fotka v té knize, kterou jsem měla s sebou a kterou jsem M. i A. ukazovala. Ne, nebudu se k tomu vracet, aspoň ne dnes. Chci spát..


z dedivantart.com od mecengineer