Červen 2014

Noční Budapešť

30. června 2014 v 19:26 Moje cesty
Jak jsem slíbila, přidávám fotky z noční procházky Budapeští. Je to mnohem lepší pocit procházet se po liduprázdných ulicích, kde nejezdí skoro žádná auta, stoupat po tmě na horu Gellért a pozorovat, jak se světla odráží na hladině řeky.

Fotka z Mostu Svobody, vlevo je vidět vrch Gellért.


Most Svobody







socha Svobody na Gellértu


pohled na Budapešť směrem k Margaretinu ostrovu.. v popředí Elizabetin most


Tahle fotka se mi strašně líbí, pořídila jsem ji při sestupu z hory gellért dolů k silnici. Ten stín je má kámoška Petra.


Řetězový most


lev bez jazyka








Bazilika sv. Štěpána


Býti průvodcem

30. června 2014 v 13:16 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Vzhledem k tomu, že zanedlouho skládám opět průvodcovské zkoušky, napadlo mě sepsat si, co z vlastností průvodce bych měla a kde jsou mezery.
Jaký má být průvodce?
-vyvinutý smysl pro orientaci: ujde
-schopnost vnímat místní souvislosti a dokázat se přizpůsobit místním podmínkám(strava, náb. zvyklosti..): ano
- záliba v cestování, místopisu: cestování ano, s místopisem je to už horší
- jazykové a řečnické nadání: jazykové snad ano, řečnické nevím
- chuť pracovat s lidmi, pomáhat lidem a peočvat o lidi: určitě ano
-výborná paměť na informace, jména klientů, tváře: padla kosa na kámen, to je moje největší slabina
- velká dávka empatie: ano
- organizační zdatnost: ano
- rozhodnost, rozvážnost, klid: snad ano
- prac. svědomitost: ano
-poctivost zejména v manipulaci se svěřenými hodnotami: ano

Jak by se měl průvodce chovat?
-přátelsky, přirozeně, zdvořile
- osobní kázeň(alkohol, kouření)
- pravidla spol. chování
-optimistická nálada i ve vážné situaci
-nereagovat urážlivě, hrubě, PŘECITLIVĚLE
-nenechat se vytočit nezdvořilým klientem
-chovat se diskrétně
-nikdy nepreferovat některé klienty
-nikdy nedávat najevo své antipatie
-snaha být diplomat -vlastně o konflikt nejde, předcházení konfliktům

A jaké má práce průvodce výhody?
-cestujete po celém světě a jste za to placeni
-příštup do spousty objektů
-zdokonalení v cizích jazycích
-zúčastníte se mnoha zajímavých akcí
-sami si organizujete svůj pracovní čas
-poznáte mnoho nových přátel

Jak jste na tom vy? Mohli byste být průvodci?

Zase to mokro

29. června 2014 v 19:10 Kočka na každý den
Včerejší parádní počasí vystřídal déšť.. a to na tom nejméně vhodném místě.. aspoň co se turistů týče- na Karlově mostě. Zrovna jsme na něm stáli a poslouchali skupinku hrající na saxofon, kytaru a nástroj podobný valše, když se rozpršelo.
Včera jsem opět hrála zraněného, respektive infarkťáka a litovala jsem, že jsem si nevzala s sebou plavky. Poznala jsem jednu dívku, která se mnou už simulovala.
Večer jsem dopisovala svůj cestovatelský deník a chystala si svůj okruh na průvodcování. Budovy ale ještě nemám hotové, asi se před ně postavím někdy v týdnu a budu je sama poznávat.
Teď večer jdem slavit, a pak hurá na koncert, na který mě pozval náš couchsurfer z Itálie.
Pěkný upršený víkend. :)
z devoantart.com od predictthedy

Náhoda přijde, když ji nejmíň čekáme

27. června 2014 v 15:48 Kočka na každý den
Včera byl fakt zvláštní den. Vybrnkávám na kytaru Kometu a zjišťuju, že to není tak těžké, jak se zdálo. Užívám si klídku doma, a pak se vydávám v pozdějším odpoledni do centra.
Konečně jsem sehnala paměťovou kartu, takže nebudu muset rozmýšlet, co vyfotit a co ne. Kartičky na letopočty v papírnictví neseženu, chci dojít do knihovny a vyzvednout si rezervovanou knížku a zrovna se rozčiluju, že není nikde poblíž přechod, když pár desítek metrů vidím blikající auto a na zemi bezvládného člověka. Knihovna je kousek odtamtud. Kolem toho muže vidím asi pět lidí, někdo telefonuje, některá auta zuřivě troubí a toho člověka objíždějí. V dáli houká sanitka. Napadlo mě, jestli nemám přijít blíž a nabídnout svou pomoc. Hodně jsem to zvažovala, ale nakonec jsem tam nešla. Koneckonců kolem toho člověka bylo pět lidí a v telefonu volajícímu určitě radili, co má dělat. Přeci jen ve mně ale hlodal malý červíček pochybností, jestli tomu muži někdo pomůže. Nikde nekrvácel, byl v bezvědomí. To je skoro horší varianta, protože mohl mít nějaké vnitřní zranění. U toho se nedá tolik dělat, jen kontrolvat dech a tep. Najednou mě polil pot a uvědomila jsem si, že ten člověk mohl být třeba mrtvý. Vzpomněla jsem si na jednu nehodu, které jsme byli před časem rovněž svědkem a kde se taky hrálo o život jedné paní. Pak mě napadlo, že si to ten člověk asi nejspíš způsobil sám, když nepřecházel na přechodu.. stejně jako já. Za nějaké chyby se musí platit.. někdy je ta cena ale hodně vysoká.
Říkala jsem si, že už nikdy nebudu přecházet silnici mimo přechod. Nevím ale, jestli to stoprocentně dodržím. Zvuk saniktky pomalu zesiloval. Uvědomila jsem si, jak je to paradoxní. Člověk má pocit, že záchrana je nablízku, ale přitom ještě může být kilometry daleko.. v zácpě mezi dalšími autami. Když jsem opouštěla knihovnu, sanitka tam stála, ale raději jsem šla pryč. Celý den se mi z hlavy ne a ne dostat myšlenka an toho muže. Přežil to? Jestli jo, tak měl z pekla štěstí. Jako na potvoru jsem se včerejší dopoledne přihlásila na tři simulace dopravní nehody a byla jsem na dvě vybrána. Napadlo mě udělat si zdravokurz, když jsem totiž v roli zasaženého, tak se tolik nepřiučím. Ale má to vlastně smysl? Člověk dělá ten zdravotnický kurz pro druhé lidi, aby si uměl poradit v takových situacích.. co když se stane ale něco jemu samotnému? Co když bude potřebovat on sám pomoc? Kde má nějakou záruku, že mu ji někdo také poskytne?
Konec o tomto tématu. Objevila jsem díky své kámošce skvělé obchody s oblečením a úplně náhodou jsem na tři během včerejška i dneška narazila.
Náhody jsou blbec a poslední dobou mám na ně štěstí. Kdo by mi pak vysvětlil to, že jsem se v úterý potkala s kámošem večer na Hlaváku v Brně jen díky tomu, že jsem dostala hlad a šla si koupit nudle a on zrovna přestupoval na cestě z Vídně domů do Zábřeha? To je otázka minut, ne-li vteřin. Stejně tak jako záchrana lidského života.

Květinovou kočku sem dávám proto, že je dneska konec školního roku, doma máme spoustu květin, které mamka přinesla ze školy.( a nejen květin, i čoko, která nám vydrží asi zas až do Vánoc..).

Dnes ve 2.30 ráno se mi povedlo zaplatit novým způsobem letenku. Je jen jednosměrná, ale to neznamená, že tam hodlám zůstat navždy. :)


z deviantart.com od moijoie

Zoo Brno

26. června 2014 v 15:11 Moje cesty
Je to k neuvěření, ale včera jsme zjistili, že jsme všichni tři z naší rodiny byly za posledních 24 hodin v zoo. Přitom do zoo skoro vůbec nechodíme. Nezávisle na sobě mamka navštívila plzeňskou zoo, brácha libereckou a já tu brněnskou. Vůbec jsme se nedomlouvali. To je náhodička.
Ta v Brně je celkem maličká, přesto jsme tam strávily asi pět hodin.

Líbilo se mi, že brněnská zoo měla celkem velkou zásobu kočkovitých šelem.



A taky spoustu kopytníků.



Hodně mě zaujalo toto zvířátko- pásovec. Na informační tabuli psali, že je aktivní v noci. Tento jedinec však dělal takový rambajs.. a to bylo kolem poledne. Jeho krunýř se zvláštně vlnil a on sám se zahrabával a opět vyhrabával z pilin. Pak taky stěhoval a převracel misku ode zdi ke zdi. Čiperný to tvor.


Ne a ne si vzpomenout, co je tohle za zvíře. Trochu větší veverka a myslím, že ji potkáme v severní Americe. Taky bych ho klidně brala jako domácího mazlíčka. Nesměl by mi ale ohryzat kytaru. :-D



Kočka pouštní.. skoro jak ta naše micka domácí.


A žirafy.. marně natahovaly krk, chybělo jim pár cenťáků a list by byl jejich.


Několik pavilonů měli zavřený, protože probíhala jejich výstavba. Chystá se výběh pro orli, výběh pro klokany a taky tropický pavilon. Zaujaly mě i krokodýli, ryby a plazi. Baví mě je pozorovat, někdy toužím mít doma akvárium s rybkami a s korály. Jenže kdo by se o to staral, kdybychom nebyli doma?


A medvědi se nakonec taky ukázali. Zřejmě to byla matka s dítětem. Myslím, že ho ještě kojila, i když to byl čistě můj subjektivní názor. Kdo ví.. Když jsme šli tudy poprvé, zrovna klec čistili a medvědi tam nebyli. Za námi šla babička s vnoučaty a ukazovala vlevo do rohu na ten led: Podívejte se děti, támhle je medvěd. Neměla brýle a bílá jako bílá, takže záměna s medvědem je hned na světě. ;)


Překvapilo mě, že žádné zvíře v brněnské zoo nemělo jméno. Proč? V pražské zoo jim jména dávají. Musím se zeptat, jak je to v Plzni a v Liberci. Taky jsme neviděly slona, hrocha, tuleně a tučňáky. Strašně moc bych si přála spatřit ta zvířata ve volné přírodě. Hlavně klokana. Zvláštní pro nás byly opice s krvácejícím srdcem- měly lysinu uprostřed hrudi. S nimi jsme se ještě nikdy nesetkaly. Později odpoledne se pěkně rozdováděly a vydávaly bojové skřeky.
Taky mě lákalo si některá zvířata pohladit. Jen by to asi ne u všech mohlo skončit v pohodě.

Někdy je lepší nemyslet

25. června 2014 v 21:35 Kočka na každý den
Hola hoj! Nevím, co dřív napsat. Událo se toho tolik. Sedím právě na koberci v pokoji a poslouchám, kdy dopere pračka. Už si nepřipadám jako bezdomovec či poutník, který byl měsíc na cestách. I když po měsíci bych možná smrděla ještě hůř.
Prožila jsem pěkné dny a dnes jsem se rozloučila s Brnem. Na nějakou dobu mám zas bydliště v Práglu.
Dokud ještě není noční klid, vezmu do ruky kytaru u a zkusím něco zahrát. Snad jsem toho moc nezapomněla. Přště snad napíšu víc.
Důležité je, že Čiperka je naživu. Nemůžu se dočkat, až ji pohladím.
Tato kočička mi v zoo připomněla hodně naši Rozárku. Jen ta naše Róza nemá tak placatou hlavu. :)


Sladké hřešení

18. června 2014 v 12:54 Co mě kdy zaujalo
Objevily jsme báječnou cukrárnu. Jmenuje se Aida a je kousek od náměstí Svobody. Přitom jsem tamtudy chodila a nikdy jsem si jí nevšimla. Nečekala jsem, že tam budou dělat takovéto poháry.

Dala jsem si tiramisu se třemi druhy zmrzliny.



A kámoška měla tuti fruti s ovocem.


Bylo to neskutečně výtečné. Nevzpomínám si, že bych někdy měla takovýhle obrovský pohár.
A nedivím se, že cukrárna měla skoro všechna místa obsazená. Sedět venku na zahrádce, mlsat pohár a povídat si s prima kámoškou, co víc si přát.. O :-)

My si poradíme

18. června 2014 v 11:09 Kočka na každý den
Výlet se nám zase trochu otřásá v základech, ale třeba to ještě dopadne nad mé (již tradiční negativní) očekávání. Už se těším na zítřek. Na bytě je nás totiž kupodivu docela plno. A já tu ke všemu ještě křením. Co se dá ale dělat, nájem mám zaplacený do června, tak toho chci ještě trošku využít.
Za poslední dva dny jsem dostala dvě čokolády a byla jsem pozvána na fantastický zmrzlinový pohár. Za chvíli ze mně bude kulička. To mám za to, že pomáhám svým kamarádům plnit úkoly. Od spolužáka H. jsem dostala velikou třešňovou pečeť za to, že jsem mu opravila švédský text. Nebýt toho, nedostal by zápočet a nešel by ke státnicím.
Včera mě zaše všichni kluci dali košem, ale nakonec to dopadlo celkem dobře. Celý den jsem měla brigádu na šifrovačce a později odpoledne jsem se sešla s Marťou. Objevily jsme v Brně boží cukrárnu. Martině jsem pomáhala s prezentací a abstractem na angličtinu. Dala to!!! Mám takovou radost, možná ještě větší, než kdybych to dala já. :D Vyhráno tedy ještě nemá, ještě jí čekají státnice a hafo práce na bakalářce. Báječně jsme si popovídaly. Spolu jsme pak zašly i na Petrov podívat se na swing, vystřídaly jsme se v roli muže a Marťě se swing líbil, z čehož jsem měla radost. Kolem bylo tolik lidí! Nakonec jsem tam zůstala i poté, co kámoška odešla a zúčastnila jsem se i pozdější lekce pro pokročilé. Jediná nevýhoda byla betonová podlaha, na které to opravdu moc neklouzalo. Tancovala jsem skoro se samými začátečníky, ale tak aspoň něco.
Nakonec jsem se obešla i bez M. a T.. Byl to možná můj poslední swing tady v Brně.
Stylistiku jsem si opravila, tak mi zbývá jen zkouška z literatury. Taky ji mohli dát ještě na červen..


z deviantart.com od dracung

Výlet do Budapešti 30.5.-2.6.2014

16. června 2014 v 17:44 Moje cesty
Tímto dnem mi začíná jakštakš volno. Do září žádné zkoušky na univerzitě už nemám. A tak jsem se dostala k tomu udělat reportáž o naší cestě do Budapeště. Už je to víc jak dva týdny, co jsme tam s Petrou byly.


První fotka znázorňuje papričky na špagátě, na které narazíte v centru všude. Prodávají je ve stáncích se suvenýry. Moc by mě zajímalo, jestli jsou ty papričky na ozdobu, nebo jestli se dají nějak upravit a sníst.


Při první procházce kolem řeky jsme potkaly tuto sochu. Složité jméno jsem si nezapamatovala.
Abych se nějak vyjádřila k Budapešti.. všichni říkají, že Budapešť je krásné město. Já si to nemyslím. Docela mě zklamalo. Hned po příjezdu nás s Petrou uvítaly odpadky a několik bezďáků. Když jsme šly cestou do centra, musely jsme to vzít po velké silnici plné aut. Nahltaly jsme se smogu a moc jsme se těšily, až se té silnice zbavíme. Jenže ouha. Ona byla i velká silnice podél Dunaje. Chtěly jsme si odpočinout, ale hodně dlouho nám trvalo, než jsme našly nějaký kout zeleně. Kousek od promenády kolem řeky proudila auta. Dalším "zhrozením" byl pro nás pohled na řeku. Kam se hrabe Vltava se svou špinavostí. Tohle bylo tekoucí bahno. Řeka neměla ani náznak odstínu modré, zato z hnědé nám přecházely oči.


Od našeho couchsurfra jsme dostaly za úkol zjistit, co chybí všem lvům na Řetězovém mostě. Myslely jsme si, že uši, ale prý to byl jazyk. Třeba jim chybí obojí. Uši jsme ani na jednom ze lvů každopádně nenašly.


Pohled na budovu Parlamentu- jednu z nejhezčích budov v Budapešti, co jsem viděla.




Před parlamentem se konala zrovna prohlídka vojáků. Nějaký muž hlásil pořád něco maďarsky, a pak se k těm vojákům přichomýtla skupinka lidí. Až pak k nim přiběhl zbytek. Tady bylo znát, kdo všechno uměl maďarsky. Ten velitel dal povolení lidem k fotografování. Překvapilo mě, že vojáci nemuseli stát v pozoru, že se usmívali a někdo se jich při focení i dotýkal. Já jsem se taky s jedním vyfotila a Petra nakonec taky. Můj byl nejhezčí a největší, ten Petřin zas nejmenší nejusměvavější. :-)


Zaujaly nás sochy na Náměstí Hrdinů. Připadaly mi jak z nějaké fantasy knihy, z Pána Prstenů apod..




Bazilika sv. Štěpána, další místo, které se mi líbilo. Mohli jste jít dovnitř a všechno to tam prozkoumat. Vstup byl zdarma. Prohlídly jsme si i Štěpánovu mumifikovanou ruku. Musel se hodit do takového stroje peníz, aby se exponát rozsvítil, ale my jsme se přidaly k jedné skupině, takže exponát už byl osvětlený. Chvíli mi ale trvalo, než jsem poznala, že to má být ta ruka. Nemít to v průvodci, asi nevím, co to je.


Nejvíc jsme si to bezkonkurenčně užily v lázních Szechényi. Přišly jsme tam kolem půl páté a zůstaly jsme až do zavíračky do desíti hodin do večera. Myslely jsme si, že to jsou jen tyhle tři bazény a nic víc. V tom prostředním- plaveckém, se mohlo pobývat jen s plaveckou čepicí, takže jsme měly smůlu. Moc nám to ale nevadilo, protože voda tam byla hodně studená. V tomto předním bazénu, kde se dají hrát šachy, bylo asi 36 stupňů. (-: Pak jsme ale prozkoumaly i další části lázní, a zjistily, jak obrovský komplex bazénů a bazénků a van to je. Vpravo i vlevo jste měli několik chodeb, které vedly do velkých, či menších místností(výklenků), z nichž v každé z nich jste našli bazének s různou teplotou vody. Nutno podotknout, že ty vody moc nevoněly. Většinou smrděly po železe, nebo po zkažených vajíčkách. Říkaly jsme si, že to ale vydržíme. V jedné žluté vodě jsme dokonce plavaly. Naše největší výzvy byly asi jednak přechod ze 40 stupňů do 20 stupňové vody. Člověk by nevěřil, jak je ta voda děsně studená.. a přitom 20 stupňů není zas tak málo. Pak jsme taky vlezly do sauny, která měla 90-100 stupňů Celsia a naším paradoxně nevědomky největším výkonem byl pobyt v teplé vodě, který se nám protáhl díky tomu, že jsme tam potkaly Maďara, který uměl česky. Daly jsme se s ním do řeči, prý pracoval v Praze. Ta voda měla taky kolem 40 stupňů. Povídaly jsme a povídaly a mně se zdálo, že jsme tam už dlouho. Musela jsem už vylézt. S Maďarem jsem se rozloučila.. no a Petra mě brzy následovala. Pěkně se nám zatočila hlava, a tak jsme si na víc jak deset minut musely lehnout a zvykat si na chlad. Petra mi pak děkovala, že jsem ji vysvobodila. Sama si ani nevšimla, že jsme tam tak dlouho.. a že na ní voda působila stejně jak na mě, to jsem taky mohla vidět. Maďar byl asi už zvyklý a rovnou se vrhnul do 18 stupňové vody. Za 10 minut jsem do té studené vody taky vlezla. Dala jsem to. Zato pohled na Petru byl skličující, protože ta se klepala a mně se dělala husí kůže za ní. Pomalinku postupovala do vody a drkotala zubama. Říkala jsem jí, ať jde do toho rychle. Ten pocit pak, když se namočíte, je příjemný, už to není tak hrozné.. nejhorší je to osmělování. Napočítala jsem do tří a obě jsme se potopily.


Když se setmělo, tak bazény osvětlili. Vnitří lázně už zavřely, a tak jsme trávily zbytek pobytu tady. Vyblbly jsme se na divoké řece, která byla opravdu divoká.. proud byl fakt silný. Měla jsem pocit, že jedu na skluzavce.


Druhý den jsme vyrazili s naších couchsurfrem na vrch Gellért. Aspoň na chvíli jsme se vzdálily autům a smogu. Kopec je to strmý, ale za 20 minut jste nahoře. Toto je pohled na Most Svobody při stoupání.


A zde zas vidíte Elizabetin most.


Nahoře na vrchu Gellért je Socha svobody. Je to jeden ze symbolů Maďarska. Na Gellértu se nachází také Citadela.


naše skupina: Ronaldo z Brazílie, Wojciech z Polska, Petra a já



Chrám sv. Matyáše.. dovnitř jsme se bohužel nedostaly, vstup byl zpoplatněn. I zvenku se mi moc líbila barevná střecha.



Rybářská bašta, Budínský hrad opodál mě kupodivu moc nezaujal. Je to taková skoro normální budova, zaniká mezi tou baštou a chrámem sv. Matyáše. Bašta měla pěkné prolejzačky a skrýše, škoda, že se stala turisticky hodně profláklým místem.


Přesunuly jsme se o kousek dál. Už jen my dvě jsme se vydaly na Margaretin ostrov, kde nás fascinovala tato fontána. Seděly jsme kousíček od ní a dopadala na nás sprška kapek. Bylo to ale celkem osvěžující. Sluníčko občas vysvitlo a nám bylo teplo. Mně fontána připomínala ohňostroj. Měla takových variací a různých směrů, kam stříkala..



Na Budapešti nás zaujaly indivuduální sedačky. Ať jste kdekoliv, tak tu nemají jednu velkou dlouhou sedačku, ale mini pro jednoho člověka a třeba desítky. Stejně tak to bylo v parku, u kašny na Margaretině ostrově, prostě všude. Že by byli Maďaři takový individuálové? Nebo prostě mají raději větší odstup? Nevíme.
Další den se s námi Budapešť rozloučila stylově, potkaly jsme několik skupin bezďáků. Snad na každé stanici metra jsou. A ne jeden, ale hned celá banda. I po městě spí všude, kde se dá. Dobré aspoň je, že vás nechávají být a moc vás neoslovují.
Budapešťské metro nám připomínalo to naše. Vždyť to jsou ty samé staré ruské vagóny, jen tady v Maďarsku mají modrou barvu a sedačky jsou černé. Dveře zavírají až moc prudce, to u nás není.. a eskalátory uhánějí tak 10 km v hodině, dělalo nám fakt zezačátku problémy si na ně správně stoupnout. Člověk by řekl, že tu po revoluci nic nezměnilo. Budapešť mi hodně připomněla komunistickou éru. I když nevím, jak to za ní vypadalo, myslím, že Budapešť je oproti Praze celkově pozadu. Nikomu to tady ale zřejmě nevadí, oni jsou totiž na své staré památky a věci pyšní.

Tímto uzavírám první a hlavní část reportáže o Budapešti. Brzy sem přidám fotky z noční procházky, kde tentokrát musím se všemi budu souhlasit.. Budapešť je opravdu krásná, ale její krása je vidět především v noci.


Už jedouuuuuu!

16. června 2014 v 13:01 Kočka na každý den
Užívam si poslední hodiny ve své posteli. Po nich bude následovat víc jak týden někde jinde. Půjdu spát, ráno vstávám před pátou. Autobus mě ale stejně zaručeně uspí.
Víkend byl ve znamení krve, zimy a učení. Krev naštěstí nebyla opravdová, ale umělá. Když mě večer vyhodili na metru, docela jsem se děsila, jak se na mě budou lidi dívat. Hrála jsem totiž tentokrát nejkrvavější roli- krvácení z ruky. A bohužel jsme tentokrát simulovali v přírodě, takže nebylo moc kde se umýt. Po deseti odehraných autonehodách jsem byla červená od hlavy k patě. Ale bavilo mě to. Je to jako divadlo. Nebo něco trochu víc. V divadle se diváci baví, ale tady se spíš děsili, hnusili, občas obskakovali a poskytovali první pomoc.
Jen to počasí jsem moc neodhadla a moc se neoblíkla. Takže doufám, že to neodskáču nějakým maroděním. Překvapilo mě, jaká byla kosa včera. A i dnes. Českýmu počasí se nedá věřit nikdy. I když je léto, tak je prostě nejjistější vyjít nejdřív na balkon a testnout, kolik je stupňů. Každopádně simulace stála za to, stoprocentně reálně rozbitý auto od bouračky jsme měli k dispozici.. no a celkem nás hrálo osm. Bodeť by ne, když nás zachraňovaly tak velké skupiny.

Citát na závěr: Kdo tě jednou líbal a v srdci měl, ten nezapomene, i kdyby chtěl.
Myslíte, že je to pravda? Podle mě jo, ale musí se splňovat obě dvě podmínky. Líbání bez toho mít někoho v srdci se lehko zapomene.. a mít někoho v srdci bez líbání.. tak to se hm podle mě taky těžko zapomíná. =(

P.S. Tento článek jsem psala včera večer, ale blog.cz měl z nepochopitelných důvodů zásek a nechtěl mi článek zveřejnit.

z drawception.com by Juan Carlos

Tak to prostě chodí..

13. června 2014 v 20:47 Kočka na každý den
Nemůžu se vymlouvat na pátek třináctého, protože jsem si uvědomila až před dvěma hodinami, že by mělo být ono nešťastné datum. Možná na tom ale něco bude, když tak slyším, že nejsem jediná, na koho se dnes nalepilo neštěstí. Z noci na dnešek jsem spala pár hodin, a proto to dnes brzy zabalím. Raději bych dnešek celý přeskočila. Možná, že jsem měla být sobecká, ale zachovala jsem basu, když jsem chtěla pomoct kámošce. Nevyplatilo se mi to. Bohužel jsem musela překopat plány na druhou půlku prázdnin.
Jediným mým zpestřením je tu kytara, kterou jsem se už naučila sama jakš takš naladit. Je to má jediná kamarádka, která mě neopustí a která tu na mě věrně čeká.
Ovlivněna Francouzkou, kterou jsem tu u nás přespávala, sem přidávám písničky, které mi tu hrála.
Ta první samozřejmě je mi známá. Chtěla bych se ji naučit na kytaru, ale vybrnkávání jsem se zatím učila jen sama, nevím ani, jestli se k tomu dostanem. Do Brna za svým učitelem se už mockrát nepodívám.





Tesklivou vystřídá poněkud radostnější melodie.. i když se nyní do ní nemůžu moc položit.. Třeba příště.



A kočka na dnešní den bude malinká.


To se dělá?

10. června 2014 v 0:22 Kočka na každý den
Jediná útěcha pro mě bylo dnes(vlastně už včera) setkání s Honzou a to, že jsme našli opravdu jednu obzvlášť dobrou kavárnu. Totiž Literární kavárnu poblíž Staroměstského náměstí. Nevím, kam na ty poklady Honza chodí. Měli tam příznivé ceny a ještě příjemné prostředí, seděli jsme venku na dvorku až do setmění.
Celý den jsem měla zkažený.. a to na to stačilo jen dopoledne. Ale nemá cenu se rozčilovat. Stejně na tom člověk nic nezmění. Není nad to se pořádně vypovídat a říct vše, co mám na mysli. To mi celkem s Honzou jde. Bavili jsme se o klasických tématech, na kterých se ale dá vždycky najít něco zajímavého.. Zjistila jsem, jak je to vlastně velmi nenáročný člověk, který má jednu pro mě trochu nepochopitelnou slabinu(teda aspoň pro mě je to slabina, ve které se neshodnem). On totiž nemá rád cestování. A já ho miluju. Položil mi otázky, proč ho vlastně tolik mám ráda. A já zjistila, že vlastně neumím pořád odpovědět. Mám hodně pohnutek, proč cestovat, ale pravdou je, že tady doma mi jakštakš nic nechybí. Jen je tu občas stereotyp, divní lidé a nezřídka pech. Ale není to v zahraničí stejné?
Musím říct, že není jednoduché Honzovi argumentovat, ať se to týká čehokoliv.

P.S. Máte rádi sulc? A jíte chrupavky z kuřete? A špek ze slaniny? :)
P.P.S. Jsem tak ráda, že chodím na školu, kde se neplatí školné. Jsem tak ráda, že nechodím na soukromou.



z deviantart.com od Madness

Koncert Lucie v Brně, 4.6. 2014

8. června 2014 v 12:17 Co mě kdy zaujalo
Zdravím!
Před pár dny jsme se s kámoškou zúčastnily v Brně koncertu Lucie. Doteď si od nich písničky puštím minimálně dvě každý den a dokonce jsem se začala učit na kytaru Ameriku. Akordy tam nejsou těžké.
Vlastně to byl můj první velký koncert v Brně. Lucie tam vystupovala dvakrát, my jsme šly ve středu 4. června. Koncert se konal v Kajot aréně, kde jsem taky ještě nikdy předtím nebyla.
Hala byla narvaná a i na tribuně jsem nenašla skoro žádnou volnou sedačku. Říkaly jsme si, že nejdřív přijdou předkapely, takže bude jedno, když to nebudem stíhat úplně od začátku. Naštěstí jsme dorazily obě do haly včas. Hrát se začalo trochu po osmé, ale jaké pro mě bylo překvapení, když rovnou před nás předstoupila Lucie. Hned to parádně rozbalili...... Amerikou.
V těch členech kapely se moc nevyznam, takže mi skoro až do konce zůstala jejich jéma utajena. Teda kromě Davida Kollera, u toho jsem tak trochu tušila. Robert Kodym se občas s Kollerem střídal a několik písní zpíval on. A nebo oba dohromady.
Lucie hrála bez přestávky víc jak dvě hodiny. Bez žádných předkapel a ani zakapel. Taky byli pořádně zpocení. Vždycky, když skončila nějaká píseň, jsem si říkala, co přijde na řadu teď. Přemýšlela jsem, co ještě nezahráli. Tuhle skupinu jsem poslouchala hlavně v pátý, šestý a sedmý třídě na základce. Je to tak trochu skupina mýho mládí. XD Měla jsem neuvěřitelnou radost, když jsem k narozkám dostala jejich první album s těhotnými ženštinami a vyhublými kluky- Větší než malé množství lásky. Další alba jsem si přepálila od kámošek.
Nejvíc se mi asi líbila kytarová sóla a celkově elektrické kytary. Při tom mi šla husí kůže po zádech. Při některých předehrách jem netušila, co přijde za písničku, až když začli zpívat, mi to docvaklo. Poslechli jsme si taky pár mně neznámých skladeb, ale ty byly tak tři.. víc ne.
Jsem ráda, že hráli samé známé songy. Možná asi už ani nemají nové skladby.
Když jsem říkala doma, že jdu na Lucii, tak mi mamka povídala, že jsou rozhádaný a že se diví, že mají společný koncert. Tak nevím, jak je to s nimi ve skutenčnosti. Na koncertě člověk nic nepozná. Jsem ale ráda, že se dali aspoň na chvíli zas dohromady. Kdo ví, jestli budou ještě za pár let vystupovat. Byl to pro mě vzácný okamžik.

Lucie si pozvala hosta- Lenku Dusilovou, která je prý teď čerstvou maminkou. Zpívali společně ale jen dvě písně. Tady ta fotka je při "Snu".


Tleskali jsme, chtěli jsme Lucii zpátky a oni byli tak hodní, že nám celkově zahráli ještě 5 přídavků. Skvělý! Vysouvací pódium bylo fakt efektní. Jen nevím, jestli by se mi nezatočila hlava, kdybych tak ve výšce zpívala. Koller hrál nejvýš a seděl, takže byl určitě v bezpečí. :)


Nakonec jsem ani nepřišla na skladbu, kterou by nezahráli. I když Martina říkala, že nedali Chci zas v tobě spát. Asi jo. Mně ty písničky trochu splývaj. Jsou všechny pěkný, ale někdy dost podobný. Hlavní je, že dali Danielu a Lucii a Oheň a Medvídka. :) Pak se mi taky líbila Jsem skoro panic, tu na cédéčkový verzi moc nemusím.

Samotnou by mě na Lucii jít ani nenapadlo, potěšilo mě, že mi kámoška o Lucii řekla. Jinak mám celkem s hledáním parťáků na koncerty obtíže. Vlastně jsem dosud byla jen třikrát: Rammsteini, Kája Gott a Sabatoni. Fotky na blogu jsou taky od Marti. Zbylé i nějaká videa najdete tady. Ten zážitek je ale nenahraditelný. Slyšet tu hudbu naživo, zpívat si s těmi lidmi ve stejnou chvíli, ta báječná atmosféra postav kolem a tónů linoucích se nahoru ke stropu arény.. světelné efekty.. to prostě jinde než na živým koncertě nezažijete.

Víkend pro cestovní ruch

7. června 2014 v 23:36 Kočka na každý den
Tápu a snad se brzy dotápu všech správných odpovědí. Připomínám si všechny dějepisné hodiny a snažím se zapamatovat, jak jdou za sebou Přemyslovci a další panovníci až do současnosti. Povídání na okruh, kde budu provádět už mám zpracováně. Ještě se naučit pár dat a jmen a snad budu mít co řikat. Jen mám strach, že budu mít okno. Nevím, jestli můžem mít aspoň osnovu v bodech, ale mám takové tušení, že nám to asi nedovolí.
Přečetla jsem včera v MHD pár prvních stránek z Pána Prstenů. Rozhodla jsem se, že si tu knihu přečtu. Film jsem stejně viděla před 10 lety a vůbec nic si z něj nepamatuju, tak ten příběh chci zažít z knížky. Třeba se mi bude líbit víc než ten film. Odnesla jsem si z něj jen samé špatné scény z bojů.
Jak trávíte víkend? Snad ne taky doma? Vylezla jsem na chvíli do parku, kde probíhala ukázka bitvy o Midway. Tak ráda bych se někde zchladila, ale nevím, jestli se mi podaří jít zítra plavat. Když jsem se vrátila domů, opět se do mě dala zima. Venku může být klidně pařák, ale když sedím celý den na jednom místě a nehýbu se, tak mi připadá, že je 10 stupňů. Zkoušela jsem si připomenout kroky na irské tance. Myslím, že základ jsem nezapomněla. Kde si je ale tady procvičit? Kdo ví..
Na úterý se chystá překvápko. Rozhodla jsem se ho taky zúčastnit. Je to jen pár minut, ale pokud se nás sejde hodně, bude to stát za to.

Rozárka mi tu asistuje. :-)


Čas mě mate

6. června 2014 v 11:56 Kočka na každý den
Už je to tu zas. Půlka dne v háji jenom proto, že jsem si musela nařídit budík na svém starém mobilu. Nevím, jestli pro něj hodina má šedesát minut, ale řekla bych že je to spíš sto dvacet. Proto mi připadalo velmi divné, když jsem se probudila sama od sebe, budík ještě nezvonil a já se cítila podezřele dobře vyspaná. Když jsem mobil zapnula, svítilo na mě 6:44. Je to možné? Pokud je tak málo hodin, tak si s radostí ještě budu číst. Jenže krutá pravda mě přivítala hned v kuchyni s ručičkou mírně po 11. hodině. :-/
Hledání nabíječky k mobilu mě dohání k šílenství už čtvrtým dnem. Strávila jsem s tím už neuvěřitelné množství času, ale nabíječka prostě nikde. Měla bych se na to prostě vykašlat a smířit se s tím, že budu nedostupná. Ještě mě napadla jedna možnost, že mi ji vzala omylem spolubydlící, která úplně ten samý mobil. Jak se jí ale dovolat, když číslo na ní mám ve svém vybitém mobilu?
Od této nemilé události mě včera na pár hodin odpoutalo setkání s rakouskými dětmi a učiteli. Zúčastnila jsem se ve své bývalé škole programu, který si přípravily. Mně se připomněl náš výlet do Gross St. Florianu a jejich úžasná pohostinnost. Po čtyřech letech se výměna opět uskutečnila, učitelé přijeli stejní, jen děti jsou jiné. Popovídala jsem si jednak s několika kantory z mé bývalé školy a taky s paní učitelkou z Rakouska, jejím mužem- ředitelem tamější školy a nejvíc asi s bratrem Willym, který je bratr toho ředitele. Zašli jsme společně do restaurace u nás ve Stodůlkách. Rakušané byli velmi milí a spontánní. Willy vedl sbor a je to veselá kopa. Celý večer vyvrcholil jeho zpěvem "Zu unserem Wohl". Výborně jsem si popovídala v němčině a úplně jsem zapomněla na čas. Domů jsme přišly těsně před půlnocí.
Teď nevím, jestli se mám zbláznit, ale i ten prospaný půlden mě snad už moc nezachrání. Jdu si pro oběd, odpoledne se podívám na "místo činu" a zajedu navštívit tetu v nemocnici.



z deviantart.com od LolaCraven

Škůdce vs.člověk

4. června 2014 v 11:07 Kočka na každý den
Zdravím!
Mám napilno a ještě ani jedna věc není hotová. Proto odkládám i psaní na blog. A že by bylo o čem psát. Jenže nejdřív musím dopsat svůj papírový cestovní deník. Zjistila jsem, že mám doma spoustu starých sešitů a skript. Už nevím, kam je dávat a zároveň má krabice na věci z cest je plná. Chtělo by to přeorganizovat věci. Ale kam s nimi? Vyhazovat se mi nic nechce. Nemáte nápad? Do sklepa určitě ne. Včera jsem dělala společnost pánům deratizátorům, kteří našli dole v prostorách sklepa šest!! potkanů. Byli to vtipní chlapíci, maj na ty myšmi vycvičený nos. Hned jak slezli do mínus prvého patra, věděli, že chcíplí potkani jsou nablízku. Kéž by spravili díru v kanalizaci a kéž by vyklidili vedlejší zabordelařený sklep. Ani se nedivím, že tu žijí takové potvůrky, mají tu ideální prostředí.

A dnes jedu do Brna- na otočku. Čeká mě španělstina a němčina, možná kytara a určitě dnes koncert Lucie.
Taky si potřebuju připravit povídání na průvodcovskou zkoušku. Ou jé. Ale nejdřív dodělám jinou věc. Nesnáším, když mám rozděláno x věcí a ani jedna není pořádně hotová.


z deviantart.com od Foogle-11

Trochu těžké se rozhodnout..

2. června 2014 v 23:50 Kočka na každý den
Pro dnešek bych zvolila tuhle písničku. Připomněla mi hodiny zumby. Jen tu sestavu jsem už úplně zapomněla. Osmihodinová cesta autobusem mě dneska připravila o všechny zbývající síly. Ale přeci jen tu nějaké zbyly. Jinak bych teď nebušila do klávesnice.
Co mě dále zaujalo, to je určitě Lucčin cestovatelský blog.
Tahle holka mě inspiruje.
Pořád si říkám, jestli mám, nebo nemám. Mám? Nemám? Potřebovala bych pampelišku, která by to za mně rozhodla.
Jsem ráda, že jsem doma. Prožila jsem parádní víkend, z kterého se především moje vlasy budou ještě dlouho vzpamatovávat.
Zítra odevzdat seminární práci a sejdu se s Martinem.
Praha mě přivítala požárem. Šla jsem na poštu, v ruce kytaru, chtěla jsem zajít ke své doktorce, kdy asi ordinuje.. ale najednou spatřím velký dým. Musím tam jít. Ještě to nebylo tak strašné, ale přeci jen už to nebyla jen tak žádná vatra na čarodějnicích. Měla jsem trochu strach. Naštěstí nehořel dům. Popel se snášel všude kolem a špatně se dýchalo. Hořelo ve vedlejším vnitrobloku, ne tam, kde bydlíme. Přesto ten smrad byl ze mně cítit, tak jsem ze sebe hned shodila oblečení. A na poště si ze mě dělal pán za přepážkou legraci, že mi klidně i pojistní kytaru. Nemám ráda, když mi vnucují služby, které nechci.


z deviantart.com od DeldagoTheCat