Východní Alpy, Vysoké Taury, Rakousko

3. dubna 2014 v 11:01 |  Moje cesty
Tento článek věnuji výletu do Alp. Na mobilu ty fotky vypadají mnohem líp, ale co se dá dělat. Myslím, že ta atmosféra se prostě předat nedá.. i kdybych měla zrcadlovku. Kam že jsme to vlastně jeli? Do východních Alp, Vysokých Taur, kde se nachází i nejvyšší hora Rakouska Großglockner. Na tu jsme hleděli jen během odjezdu z bezpečí nížiny. Zato jsme měli čest dostat se na dosah čtvrté nejvyšší hoře Rakouska Großervenedigeru. Kousíček od něj se totiž nacházela chata, kde jsme přespávali. Žel cesta na Großervenediger byla přes ledovec, takže jsme měli smůlu. Ale vlastně i velké štěstí, že jsme se vůbec dostali na tu chatu Kürsingerhütte.


Začalo to tady na parkovišti. První noc jsme tu tábořili. Sněhu tam nebylo tolik, přesto to pro mě byla velká zkouška.. Neumrznout a trochu se vyspat. Překvapilo mě, že ačkoliv jsem se každou chvíli převalovala, tak jsem ráno unavená ani nebyla. Snídani jsme si dali až po hodince a půl chůze, protože nám byla taková kosa, že nemělo cenu hned vyndavat jídlo.


A začali jsme stoupat do prvních kopců.


Tam někde v dáli..je Itálie.


Tekla tam řeka a já měla takovou žízeň, že jsem si z ní vzala vodu do lahve. Nejdřív jsem u jedné chatky viděla budku. Myslela jsem si, že je to studánka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že to byla kadibudka :-D A tak jsem se musela vydat na druhou stranu k řece. Byl to vyčerpávající výlet. Zdálo se to blízko, ale jak jsem se bořila, šlo to pomalu. Výlet k jejímu břehu mě docela vyčerpal. Voda ale byla pro mě důležitější.


Kopce se před námi v dálce zvedají..



Takhle jsme putovali.


Člověk si uvědomil, jak je oproti horám malinkatý.. přemýšlela jsem, co bych dělala, kdyby se na nás hory zřítily..Děsná představa.
Nahoře fučel vítra a tvořil písečné duny. Nejmagičtější a nejdrsnější okamžik byl, když jsme se dostali na jeden převis, stál tam malý most ze dřeva, kolem kameny, které obrušoval sníh a vítr, obrovský poryv větru mě málem odfoukl, cítila jsem se trochu jak v poušti..Jako by se tam mísily všechny síly světa. Tady dole na fotce je pod horou je zas klid. Je to zvláštní, jak se může tak střídat počasí a teplota.


Dokázali jsme to..! Od této cedule byla naše chata už jen 10 minut. Přesto jsem byla dost nervózní, protože jsme ji stále neviděli.


hra světla a stínů


Byla tam! Ani nevíte, jak jsem si oddechla, když jsem ji konečně spatřila!


Foceno z okna předtím, než jsem se uložila do postele(nebo vlastně přesněji na madračku na zem).


Druhý den ráno..


Naše chatička byla vskutku báječná :-) Potkali jsme tak dokonce několik Čechů, kteří na ní pracovali. Inu Češi jsou prostě všude.


další den jsem chodila už jen takhle..


sestup dolů


Na sněžnicích jsem se mírně bořila, občas klouzala, občas jsem hodila dopředu šipku, ale naštěstí to bylo vždycky do měkkého.


Mít tak takovouhle chalupu v Alpách.. Říkali jsme si, jestli si ti Rakušané uvědomují, jakou krásu mají za barákem.. a my se musíme kvůli tomu musíme vozit 6 hodin v autě. Ale na druhou stranu jsem ráda, aspoň nám to připadá vzácnější.



Čím blíž jsme se blížili k autům, tím sněhu ubývalo. Přitom ještě včera na tomto místě byla spousta sněhu.. Tál nám skoro před očima.


Toto je focené z okýnka auta. Netrvalo ani 10 minut a už jsme se ocitli v jarní krajině. Lidi dole chodili v krátkých rukávech a bylo to skoro na hupsnutí do bazénu. Zasněžené hory se nám však stále v dálce připomínaly.
Strašně se mi líbí v krajině takovéto kontrasty.

Na parkovišti jsme v sobotu ráno začali v 900 m.n.m a odpoledne skončili na Kürsingerhütte ve 2558 m.n.m. Připomínám, že jsme se dostali ale i výš, protože se to muselo obcházet delší, ale schůdnější trasou. No schůdnější..prostě takovou, kde vám nejde moc o kejhák. V horách ale člověk nikdy neví. I ty padající kameny kolem jezera mě celkem vyděsily. Slyšeli jsme pořád, jak se sypou dolů. Naštěstí jsme byli od nich dost daleko.

Byl to pro mě obrovský zážitek. Se svými spolucestovateli jsem se cítila dobře a díky jejich podpoře jsem se vyškrábala nahoru. Překonala jsem sama sebe. Snad to nebylo naposled. I když.. kdo ví, jestli bych jela, kdybych věděla dopředu, do čeho jdu. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 3. dubna 2014 v 20:21 | Reagovat

Ty fotky jsou nádherný!!! Taky bych už potřebovala vyrazit někam na delší dobu do přírody:) Musela to ale být obrovská výzva. Užívej si pocit vítězství sama nad sebou.

2 Anička Anička | Web | 3. dubna 2014 v 23:38 | Reagovat

[1]: Díky za uznání. Výzva to byla, ale vlastně mi nezbývalo nic jiného než se k té chatě vyškrábat.. nahoru by mě nikdo nevynesl, k autu bylo daleko a nocovat na sněhu uprostřed hor zabodnutá ve sněhu se mi taky moc nechtělo .-)

3 Zdebra Zdebra | Web | 10. dubna 2014 v 13:41 | Reagovat

To by bylo zajímavý si vzít vodu z kadibudky. :D
Ta poslední fotka se mi moc líbí, jak je dole zeleň a nahoře sníh. To bych někdy chtěla vidět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama