Únor 2014

Čajový dýchánek

4. února 2014 v 21:56 Kočka na každý den
Opět dnes přišla na přetřes jedna věc. Nastává to vždycky, když se má někdo obětovat a umýt nádobí. Ano, o to přesně jde. Naskytla se nám před pár měsíci možnost vlastnit myčku.. a zcela zdarma bychom ji dostali, ale ne. Prý bude to rachtat, spotřebuje to vodu, musí se kupovat tablety, přeci nenecháme několik dní špínu na nádobí zaschnout.. Je jedna z nejhorších domácích prací na světě- a tou je pro mě umývání a utírání nádobí. K čemu mít teď tolik řečí, když jde podle některých členů rodiny jen o to umýt "pár hrnečků". Když dojde na věc, z oněch "pár" se stane většinou velká halda. Nevím, jak komu, ale mně pak zabere zlikvidování takové hromady třeba i hodinu. V mé domácnosti tedy určitě nebude chybět myčka. Určitě ne! Teda pokud nebudu bydlet jednou třeba v chýši :-D

Jinak mě straší lexa. Učení mě hodně nebaví. Připravila jsem si testy, které si cvičně napíšu a uvidím. Po dlouhé době jsem měla dnes sraz s jedním kamarádem, takže jsem se celkem odreagovala. Pila jsem seno. No jo, musím si zvykat. Myslím, že to lepší nebude. Hodně teď taky přemýšlím o USA a je vskutku zajímavé porovnávat naši zemi s touhle velmocí.


z deviantart.com od RedHeadRage

Dárce, Lois Lowryová

1. února 2014 v 21:20 Dóóóst dobrý knížky
Téda, moc nevím, jak mám tuto knížku představit, abych vám o ní všechno nevyzradila, kdybyste si ji chtěli přečíst. A že stojí za přečtení! Takže se budu snažit mluvit v obecnější rovině. Na knížku mi dal tip můj francouzský kamarád a já jsem byla velmi potěšena, že ji loni někdo přeložil i do českého jazyka. Přestože vyšla už před víc jak dvaceti lety, k překladu do češtiny se dokopal někdo až loni. Kolik takových cizojazyčných knih ještě čeká, až budou objeveny..

Dárce napsala havajská spisovatelka Lois Lowryová. Na konci jsem si přečetla, co všechno motivovalo autorku k sepsání knihy a jaké střípky z jejího života se tam promítly. A vlastně i díky tomuto doslovu(interview), mi došlo, proč kniha končí tak zvláštně, proč je konec celkem otevřený a každý si ho může domyslet, jak chce.

Hrdinou knihy je chlapec Jonas, který žije ve zvláštním světě. Brzy čtenář pochopí, že to není svět úplně tak stejný jako ten náš. Je to svět bez strachu, bez válek, bez bolesti, ale taky svět bez barev, bez kopců, bez zvířat, bez hudby.. bez citů a bez možnosti volby. Lidi v tomto světě netuší, že něco takového existuje, nic takového nikdy nepoznali, a tak žijí spokojeně, dennodenně si sdělují navzájem své "pocity" a taky své sny. V každé domácnosti, vkaždé místnosti je reproduktor, který přináší různá hlášení, ale kterým také můžou být rozhovory přítomných lidí kdykoliv odposlouchávány. Jenže pak nastane den, kdy je Jonas zařazen mezi Dvanáctky. Každé Dvanáctce je přiřazeno nové povolání, začne se školit a připravovat na život dospělého. Jonas je neklidný, neví, čím by mohl být, v ničem nevyniká, a tak netuší, co by mu mohlo být přiděleno. Stane se, že během slavnostního zařazování na něj předsedkyně zapomene. To se snad ještě nikdy před tím nestalo. Její "chyby" si každý všimne. Jonas je v šoku. Ale ona ho přeskočí záměrně a jeho povolání sdělí všem až úplně nakonec. Od této chvíle se Jonasovi život změní, po prvním dni výcviku už není návratu.

Kniha mě přivědla na spoustu věcí, o kterých normálně skoro vůbec nepřemýšlím. Společnost mi připomíná vzdáleně totalitní společnost, ale ne vše je úplně podobné. Zajímalo by mě, jestli na světě existuje stát, který se aspoň trochu blíží společenství, které je v knize. Myslím, že existuje. Pak mě napadlo, existuje člověk, který nevidí barvy? Nejspíš asi ne, buď barvy vidíme, nebo vidíme špatně, ale barevně, nebo nevidíme vůbec nic. Když člověk potká nevidomého, uvědomí si často, jaký je to dar mít zdravé oči a vidět. Ale pomysleli jste někdy na to, vidět svět ostře, ale jen černobíle?
Nadáváme na to, když musíme šplhat do kopců, když se zadýcháváme, ale dokázali byste žít ve světě, kde je jen rovina? Neexistovala by radost z pokořeného vrcholu, pocit hloubky a propasti pod vámi, sáňkování i lyžování by bylo ochuzeno o spoustu adrenalinu a o onu rychlost. Nebo třeba život bez zvířat, kdyby člověk zvířata znal jenom ta plyšová, asi by těžko mohl uvěřit, že existují i živá, kdyby žádné nespatřil. Neexistoval by vztah mezi člověkem a zvířetem. Nic. A mohla bych pokračovat dál a dál..

Strašně se mi líbí na knížce, jak autorka oddělila svět ve společenství a svět Jinde. Jak je staví do kontrastu. A také to, jak postupně čtenáři servíruje charakteristiky onoho společenství, takže celé dílo neztrácí na napětí a člověk tak dostává kapitolu co kapitolu pěkné "facky". Kniha mi postupně otevřela oči. Zjistila jsem, jak důležité je umět říct člověku, že ho má rád a jak podstatné je pro nás pro všechny mít MOŽNOST VOLBY.

Ukázka z knihy:
"Není to spravedlivé, že nic nemá barvu!"
"Není to spravedlivé?" Dárce se na Jonase zvědavě zadíval. " Vysvětli mi, jak to myslíš."
"No..." Jonas se nad tím musel zamyslet. "Když je všechno stejné, nikdo nemá v ničem na vybranou. Chtěl bych se ráno probudit a sám se rozhodnout: vezmu si modrou halenu, nebo červenou?
Podíval se na sebe, na bezbarvou látku oblečení. "Jenže ona je pořád stejná." Maličko se zasmál. "Já vím, že není důležité, co má člověk na sobě. Nezáleží na tom. Ale..."
"Důležitá je ta možnost volby, viď?" doplnil ho dárce.
Jonas přikývl. "Můj bratříček..." začal, ale rychle se opravil. "Ne, to neříkám přesně. On ve skutečnosti není můj bratr. Ale to novodítě, co se o něj moje rodina stará... jmenuje se Gabriel."
"Ano, já o něm vím."
"Tak ten je právě ve věku, kdy se učí spoustu věcí. Chytá hračky, když je před ním podržíme- otec říká, že se tím učí ovládat svaly. A je ohromně roztomilý."
Dárce přikývl.
" Ale když teď vidím barvy, totiž aspoň občas, napadlo mě, jaké by to asi bylo, podávat mu věci, které by byly jasně žluté nebo jasně červené, a on si mohl vybrat? Místo aby byly všechny stejné."
"Třeba by si vybral špatně."
"Hm." Jonas se nad tím zamyslel. "Aha, rozumím, jak to myslíte." U hračky na výběru nezáleží. Ale později to může být doopravdy důležité, viďte? A my se neodvažujeme nechat lidi, aby se sami rozhodovali."
"Není to bezpečné?" nadhodil nakonec dárce.
"Není, ani trochu," odpověděl Jonas bez váhání. "Co kdyby si směli sami vybrat partnera? A co kdyby se rozhodli špatně? Nebo třeba," mluvil dál a div se při tak absurdní myšlence nerozesmál nahlas, "co kdyby si mohli vybrat, jakou chtějí dělat práci?"
"Hrůza pomyslet, viď?" poznamenal dárce.
"Opravdu hrůza." Jonas se zlehka zasmál. "Vůbec si to neumím představit. Lidi je opravdu třeba chránit před špatným rozhodnutím. "
"Je to bezpečnější."
"Ano, " přikývl Jonas. "Mnohem bezpečnější."