Červen 2013

Vodní

30. června 2013 v 20:39 Kočka na každý den
Na poslední chvíli jsem využila pozvání od kámošky a zašly jsme do aquapalace. Byla jsem tam podruhé, divoká řeka mě nemile překvapila. Jelo to fakt dost rychle a připadala jsem si jako v mixéru. Docela jsme se tam pomlátili. A tak jsme tam zašli jen jednou. Zato hypogán nezklamal. Na tom bych mohla jezdit pořád. Připomíná mi to jízdu na bobové dráze. Zaujal mě také saunový svět.. obrovské množství saun, studený bazének, led a ledové sprchy. Škoda, že jsme tam byli tak krátce. Vlny jako v moři jsou taky fajn, ale přeci jen moře je moře. Chyběl mi písek a sůl. Oranžová a modrá skluzavka jsou bájo, ale na trychtýř jsem raději nešla. Zkusila jsem ho jednou v životě a myslím, že to stačilo. Jsem te´d hodně unavená.
Že bych konečně našla čas mrknout se na Hobita? Snad se mi dobře stahnul. Poslední dobou se všichni baví o tomto filmu, tak chci vědět, jaké to je. Knížka se mi velmi líbila.
Momentálně ještě čtu Sto roků samoty a doufám, že se mi podaří to dočíst do středy. Jak postupuju, tak měním názor. Už se mi to skoro vůbec nelíbí. Ale dočtu to, ne, že by ta kniha nebylo nezajímavé. Spíš se v tom ztrácím. A taky absolutně nechápu chování postav.
O víkendu jsem taky dala padáka jedné osobě. Jsem ráda, že jsem se odhodlala, protože sdílet s ní další půlrok pokoj bych fakt asi nevydržela.


z deviantart.com od SteveGarner

Prázdninové zachraňování

29. června 2013 v 15:24 Kočka na každý den
Tak nám skončil školní rok a doma se to zase zazelenalo a zavonělo všemožnými kytkami. Počasí se už ve čtvrtek umoudřilo, takže jsme mohli vyjít do parku. Už dlouho jsem se chtěla mrknout do Havlíčkových sadů, jak se to tam od minula změnilo. Až ty opravy skončí, bude to tam moc hezké. Jeskyně a uměle vytvořené skrýše mají úžasnou atmosféru. Škoda jen, že se sem tam najdou odpadky nebo lidi kouřící trávu. Viděli jsme dokonce veverku, která se nás vůbec nebála a klidně si žrala svůj oříšek. Ačkoliv jsem se celkem bála návštěvy zubaře, dopadlo to celkem dobře a překvapila mě milá doktorka, kterou jsem už od té doby, co odešla na mateřskou, úplně zapomněla. Domů už to nemělo cenu jezdit, a tak jsem si sedla do parku a četla si knížku Sto roků samoty. Čtu ji na doporučení od kamaráda, mamka mi naopak říká, že je to něco děsného. Mně to připadá dost divné, ale ne strašné, ani ne krásné. Následně jsme měli sraz s bývalýma spolužačkama v kavárně Kolíbka, kde jsme povídaly až do desíti. Jen tak tak jsme tam našly volná místa. Cestou mě upoutal plakát na výstavu K2 Hora hor, takže na ni asi ještě teď půjdu.
Včera mě potrápila urputná korektura bakalářky, a pak číslování nadpisů apod..S tále mi tam něco hapruje, ale asi to už necham být. Vytáčí mě to.
Dnes jsem měla zajímavý zážitek. Byla jsem na simulaci dopravní nehody. Nás figurantů bylo pět, celkem jsme to sehráli čtyřikrát(pro čtyři skupiny). Ještě nikdy jsem se simulace nehody neúčastnila. Bylo to napínavé, jak se situace vyvíjela. Různé skupiny řešily pomoc různě. Hrála jsem spolujezdce na zadním sedadle, který nebyl připoutaný a zapad mezi sedačky. Někteří figuranti byli namaskovaní, já jsem měla dělat jen nehybnou a po chvíli přestat dýchat. Dělat figuranta mě moc bavilo, připadala jsem si jako herec. Nesměli jste se smát, jedna holka tam hrála hysterku, která se uhodila a je zmatená. Další byl spolujezdec na předním sedadle a měl vnitřní krvácení. Zbylé dvě figurantky byly chodkyně, z jedné stříkala krev, druhá byla pěkně potlučená a ležela na zemi. Pro mě bylo vždycky napínavé, když mě začali vytahovat z auta. To byl občas problém, páč se mi občas podařilo pěkně uvnitř zaklesnout. Nejdřív jsem měla normálně dýchat, a pak asi po třech minutách s dýcháním přestat. Takže zadržovat dech byla docela psina a rozhodně to není jen tak. Resuscitace proběhla samozřejmě na figuríně, jinak bych tu asi nebyla :-)
Celá nehoda začala tak, že auto bylo nastartované, "nabourané do sloupu" a hrálo hlasitě rádio. Vždycky jako na potvoru takové super písničky. Pamatuju si tu první- od Kabátů.Přiběhla skupina, hysterka začala křičet a všichni okolo hrát své role.
Po simulaci jsme si sedli s účastníky kurzu a celou nehodu probrali. Bylo to zajímavé, první pomoc jsem nikde moc nebrala, takže jsem si odnesla spoustu zajímavých postřehů(třeba to, že když nevíte, jestli člověk dýchá, nebo ne, je lepší ho vždy vytahnout z auta... i když je tu riziko, že má něco s páteří). Ti, kteří nás zachraňovali, si vedli dost dobře.

Taky jste byli někdy na simulaci? Máte nějaké zkušenosti? Nebo jste se účastnili zdravotnického kurzu?
Určitě bych si to ráda, až zas budu mít čas, zopakovala!


NEJISTOTA

28. června 2013 v 0:01 Kočka na každý den
Nejisté, všechno je nejisté a ještě nějakou dobu bude nejisté. Řikám si proč právě já? Né, vždycky mě musí nechat napínat až do poslední chvíle. Nejistota, další snažení, další hodiny, dny a týdny strávené nad něčím, co se třeba může zrealizovat. A nebo taky ne. Nerada žiju v nejistotě. Přinejmenším do konce srpna ještě v nejistotě budu. Nenávidím to. Ale možná je to lepší, než když dostanete hned špatné zprávy. O to víc to pak ale bolí, když na ty potencionálně špatné zprávy dlouho čekáte. Proto se těším, až odsud vypadnu. Snad se mi podaří na to obrovskou nejistotu aspoň na pár dní(týdnů) ZAPOMENOUT.


Frfňa a další vylomeniny

26. června 2013 v 21:58 Kočka na každý den
Ahoj!
Jsem zaneprázdněná, tak není na blogování čas. Opravuju bakalářku, chystám se do Číny a hlavně se setkávám se spoustou lidí. Skoro jako by byly Vánoce. To se taky potkávám s kamarády. Některá setkání byla doslova last minute, ale proč toho nevyužít, když je čas. Každopádně mám nad čím přemýšlet. Včerejší den začal tím, že jsem vyprovodila Andrewa z Taiwanu, který tu byl u nás dva dny jako host. Hned poté jsem měla sraz u koně a německou konverzaci s M. V čajovně U Džoudyho to bylo útulné, čaj přišel k chuti- i vzhledem k tomu, jaká byla venku zima a vzhledem k vytrvalému lijáku. Němčina mi zezačátku na jazyk moc nešla, protože jsem celé dva dny mluvila hlavně anglicky( s tím Taiwancem). Ale postupně jsem si zvykala a nacházela správná slovíčka. Setkání to bylo příjemné a klidné. Zaujalo mě vyprávění o optice. V poslední době ráda poslouchám o věcech, o kterých nemám ani páru. Pak jsme se museli rozloučit a já měla setkání s V. . Tentokrát jsme zašly do cukrárny, která byla od koně taky co by kamenem dohodil. Dala jsem si cookies zmrzlinu. S kamarádkou jsme se neviděly od Vánoc, takže nám pusy jely, že jsme zapomněly na čas. Tentokrát mě překvapilo u V. to, že se učí vařit(musí vařit). Jsem ráda, že si musím vařit jen občas.. že na to nejsem sama. Taky jsme se bavily hodně o cestování a já jí vyprávěla, co to je couchsurfing. Po tomto srazu jsem si dala jídelní pauzu a večer mě čekalo setkání s H. u Elišky K. na Karláku. Šlágr byl nacpaný, a tak jsme zamířili do Café v lese. Už jsem o tom místě slyšela, ale nikdy jsem tam nebyla. Ošoupaná kavárna se zrcadlem a vycpanými zvířaty. H. si ze mě dělal legraci-právě kvůli těm zvířatům a já jsem se ho snažila umlčet. Nemohli jsme se udržet a každou chvíli jsme vybuchli smíchem. Není divu, když mi nad hlavou seděla vycpaná veverka. A kousek za mnou byl vycpaný... holub?! Možná to byla kavka.. kdo ví.. Každopádně jsme vypili každý po jednom pivě a po jedné sklenici vína. Bylo to asi poprvé v životě, co jsem pila pivo a víno takhle za sebou. No a rozhovor to byl vskutku zajímavý, škoda, že jsem neměla diktafon, hned bych si ho znovu teď přehrála. Budu se snažit si vše zapamatovat a v příhodnou chvíli si to vybavit. Témat bylo hned několik, ale víc říct nechci. Les jsme opouštěli až před desátou večer. Abych to shrnula, tak první setkání bylo spíš odpočinkové, i když vyžadovalo soustředení, co se němčiny týče. Další setkání se neslo ve vážnějším duchu, spíše sdělování si novinek.. a třetí setkání bylo totálně provařené ;) Na H. si cením toho, jak je otevřený a bezprostřední. Takový lidi se hledaj celkem těžko.

Dnešek byl ve znamení víza- už ho mám doma! A taky ve znamená plavání v Podolí. Do bazénu nám padaly kapky deště, takže to bylo takové zvláštní. Už dlouho jsem se nekoupala za deště. Voda byla naštěstí teplá, takže se dalo krásně plavat(a skákat). Škoda, že byly skokanské můstky(jako vždycky) zavřené. Po plavání jsme prošli Vyšehradem, a pak domů.
Nedala jsem svých 22, ale nevadí. Už jsem si odvykla plavat s někým. Ale je to příjemná změna. Takhle ta hodina děsně rychle uteče.

Mimochodem, co jsem se dozvěděla včera od H. ...znáte slovo frfňa? Já teda do včerejška ne.
On se zas divil, že čišet znamená foukat :-)



z deviantart.com od venomxbaby

Má to i svá pozitiva

21. června 2013 v 20:50 Kočka na každý den
Po stopadesáti letech zase sleduji hru Chcete být milionářem a divím se, že někdo neví, kdo to byla Pýthie. Říkám si, že aspoň k něčemu mi ta filozofie byla dobrá.
Včera jsem se tak začetla do průvodce, že jsem nepostřehla, že se venku setmělo. Píšu si poznámky, abych nemusela s sebou tahat celou knihu, která má přes 1000 stránek.
Dnes jsem taky dočetla knihu Černý trůn.. ačkoliv jsem teprve předevčírem začala. Pomohlo tomu taky čekání, které je pro tyto dny příhodné. Dnes jsem zavítala opět do Jízdárny na brigádu. Výstava Marilyn je určitě mockrát lepší než Malich. Akorát mě překvapilo, jaká tam byla zima. Příště si musím vzít svetr a pevné boty. Nejvíc se mi líbily šaty, které Marilyn nosila. Některé jsou určitě moderní i dneska. Netušila jsem, že měla vztah s prezidentem Kennedym, možná má prsty i v její smrti.
Knihu jsem ještě dočítala v autobuse, ale zbývaly mi ještě tři stránky. A tak jsem si sedla na lavičku při cestě domů a četla, až jsem se dostala k poslední větě. Zahlídla mě bývalá spolužačka ze základky a docela se divila, že čtu takhle venku. Ale já vím, že kdybych přišla domů, už by se mi do čtení nechtělo.
Teď musím napsat ještě jeden dopis, a pak se chci mrknout na jeden film. Rozárka je chudák pořád natažená na zemi, je jí vedro. Nechtěla bych být teďko v její kůži.
Těším se na chalupu. Už mi sice z toho hrabe, že tam máme tři Berty, ale co se dá dělat. Jsou to na 99 procent jeho potomci. Dřív jsme měli ve vesnici jen my černou kočku, takže je jasné, koho je to práce :-)

Tenhle zrovna není náš Berta, ale někdo, z jeho dvojníků..


S malým báglem velkou Čínou

20. června 2013 v 16:28 Dóóóst dobrý knížky
Narazila jsem na další zajímavou knihu. Mamka mi ji dala do ruky, prý jí padl zrak na obálku a hned poznala, že by mě to mohlo bavit. A měla pravdu!

Navzdory tomu, že je kniha psaná už před pár lety a že autor vypráví zážtky staré několik desítek let, si myslím, že mi kniha může být užitečná. Něco se v Číně změnilo, něco jistě přetrvává. Např. mentalita lidí je možná pořád stejná. Lidi hned tak nepředěláte. Autor Vladislav T. Jiroušek navštívil Čínu poprvé v roce 1976. Cesta nebyla nikde ohlášena, takže tam cestovali jaksi načerno. Když do Číny dorazili po transsibiřské magistrále, takový průšvih zase neměli. Rodeo teprve nastalo až když dorazili zpátky do Československa, byli vyšetřováni policií, ztratili zaměstnání.. prostě si ani neškrtli.

Vladislav cestoval do Číny nejprve s kamarádem Pavlem, pak s manželkou Inkou, která tam dostala žloutenku. To se zjistilo ale až po příjezdu zpátky do Československa. Pak jel do Číny zachraňovat hady a především za účelem poznat tamější zoo. Napínavý byl transport užovek a kobry do Československa. Problémy s proclením, výroba provizorní klece apod. . Bohužel se v Číně hadi jí a jsou to oblíbená pochoutka na talíři. Pro biologa a ochránce zvířat to muselo být hrůzné pozorovat, jak tito hadi trpí. Kdyby aspoň jejich utrpení nebylo tak dlouhé. Ale bohužel někteří mají drsné způsoby zabíjení. Stejně tak se tam zabíjí tygři, jejichž části těla mají prý léčivé účinky. Dnes už ale tato jatka nejsou znatelná, dějí se prý stále, ale někde v pozadí. O konzumaci psů a koček ani nemluvě.

Číňané jsou velmi čistotní a navzdory tomu, že neumí moc anglicky, se s vámi rádi dají do řeči. Bohužel neumí moc říkat ne, což může být problém třeba když se ptáte na cestu. To pak zjistíte po 10 km, že jdete úplně jiným směrem. Prostě říkat ne je tam asi nezdvořilé. Další špatnou vlastností(kterou pokládáme my v Evropě za nezdvořilé) je to, když někdo nepustí nemocného či starého sednout. To se v Číně nepraktikuje, Číňané se velmi diví, když cizinec pouští kluka se zlomenou nohou na sedačku. Pomáhat se taky nenosí. Když se řidiči rozbije autobus, tlačí ho jen Češi. Ostatní sedí na druhé straně chodníku a zvědavě pokukují. Nevím, třeba se to za těch několik let už změnilo. A věřím, že lidé jsou různí.. tak jako u nás. Každopádně je dobré to vědět, aby člověk pak nebyl hodně šokovaný.

Autor se snaží se svou manželkou šetřit, nespí v luxusních hotelech, stravují se v pouličních restauracích a někdy jdou i desítky kilometrů, jen aby našli levnější pokoj. Vladimír je nadšený do různých sošek, obrazů a někdy podlehne a věci koupí. Předtím ale musí vždycky smlouvat. Dělá se to skoro všude, jen ne u umělců. Tak jsem zvědavá, jestli taky budu muset v Číně smlouvat. Už jsem dlouho nesmlouvala. Co jinde je nepřekonatelná překážka, na dalším místě vám v pohodě vyřídí. Proto tu platí nevzdat to hned napoprvé a dál se ptát/hledat.

Zasmála jsem se při vyprávění pohádky o Křemílkovi a Vochomůrkovi, když už Vladimír nevěděl, jak uklidnit majitelku jednoho hotelu, kde se nesměli ubytovávat cizinci. I Křemílek a Vochomůrka přece měli svou chaloupku...takže i my potřebujeme někde spát :-)

Pod poslední kapitolu knihy se můžu podepsat. Souhlasím se vším, co je tam řečeno.
Např. S cestovkou bych byl sice bez starostí, ale je to o něčem jiném. Nepotřebuji vědět, že nalevo je koloseum nebo nosorožec a napravo slon nebo pyramida, to vím i bez průvodce. Nepotřebuji drahé hotely s koupelnou, a už vůbec nepotřebuji dalších dvacet spolucestujících. Proti cestovkám nic nemám. Každý netouží po dobrodružství s báglem. Pro většinu lidí dovolená představuje odpočinek. A od toho cestovní kanceláře jsou.

A další trvzení z knihy, které mě zaujaly:
  • Nesvobodu cestování považuji za jeden z nevětších hříchů minulého režimu.
  • Každý běloch je v chudých zemích považován za boháče. Ve srovnání s průměrnými výdělky lidí je to ostatně pravda. A tak se všude najdou lidé, kteří chtějí vašemu zavazadlu odlehčit. Obvykle máte s sebou přinejmenším alespoň fotoaparát. Třeba právě ten se může stát předmětem zájmu. A tak je pro mě vždy úleva, když hodím bágl vedle postele, lépe řečeno, vedle levné postele. Ubytovat se za 100 dolarů umí asi každý, ale sehnat postel za dolar, to se už musí umět a také musí slevit z pohodlí.
  • Angličané vysypou bágl na zem nebo na postel. Japonci jsou velmi tišší a pořádkumilovní, Italové jsou většinou janci, Amící jsou nafoukaní, a proto je nikdo nemá rád. Ale informace vám poskytne každý bez rozdílu. Je to nepsaný zákon, neboť každý potřebuje vědět, kde je laciné spaní, jak a kde koupit jízdenku, jaký je černý kurz dolaru v dané oblasti, jaké triky mají veksláci.
  • Platí zásada, že ať máte ponožek kolik chcete, stejně jednou musíte začít prát, a proto si sebou beru dvoje.
Několik starých čínských moudrostí na přemýšlení:
Když v horách chybí tygr, i opičák se stane králem.
Ti, kdo vládnou, jsou živeni ovládanými.
Není na světě díry, kam by lumpové nevlezli.
Nezískáš nic, chceš-li to příliš rychle.
Cím výše vyšplháš, tím tvrdší bude Tvůj pád.



Warten auf...

19. června 2013 v 21:23 Kočka na každý den
Ahoj! Po dlouhé době zase další článek. Celý den mě čekalo samé obíhání, ale sraz s kamarádkou mi rozproudil náladu. Od čtyř do sedmi jsme seděly v čajovně( a nepily horký čaj!) a povídaly a povídaly. Nevím, kde se bere tolik společných témat na konverzaci, ale náš velký společný zájem je Skandinávie, takže se rozhovor většinou točil kolem toho. Nevynechaly jsme ale ani studentské koleje, jídlo, Čínu, Brno, zvířata, lov zvířat a konzumace psů a koček a další hm pro nás šokující věci. Postupně se ale učím porozumět tomu, že v různých zemích jsou různé zvyky a člověk by je měl respektovat.. i když účastnit se některých věcí přece jen nemusí(by neměl), pochud nechce. Někdy i to je ale povinnost nabízené- přijmout, aby se ten druhý neurazil.
S radostí budu dnes uléhat, protože mi konečně přijali žádost o vízum. Příští středu bude hotové. To čekání za to stálo. A nebylo to jen tak krátké. Kdybych to spočítala, tak jsem tam celkově na ambasádě strávila nejméně deset hodin.. (za všechny tři dny ). Takové mega fronty se tam tvořily. Dnes jsem si vzala šátek, snídani a pití, taky knížku.. takže jsem byla na čekání vyzbrojená.
Včerejší den byl neméně náročný. Cesta do Brna, děsně dlouhé čekání před zkouškou, chodba, ve které bylo děsné dusno a kabinet učitele, ve kterém bylo asi 45 stupňů! Nervozita a vystresovaní studenti učící se na poslední chvíli látku mi na klidu nepřidaly. Naštěstí mi pomohla pauza s mp3kou v parku. Nakonec to dopadlo dobře, políčko je zelené.
Poslední dobou je to jen o čekání. Všude se musí čekat.
K večeři jsem měla osvěžující meloun, teď ještě shrnu jednu knihu do deníku a konec. Těším se, že si zítra můžu přispat.
V sobotu to byl přesně rok, co jsem se vrátila ze Švédska..



z deviantart.com od Copykepher

Hmm

13. června 2013 v 18:47 Kočka na každý den
Ahoj, asi jste si ani nevšimli, že tu poslední dny nepřibývá kočka na každý den. Je to proto, že od pondělka se dějí samé špatné věci a já nemám chuť ani sílu je sem psát. Jediné to počasí nám začíná dělat radost. Tak snad se tu brzy zase ukážu, snad bude příští týden lepší..


Stránská skála

11. června 2013 v 20:55 Moje cesty
Už to bude skoro týden, co jsme navštívili spolu s kamarádem Stránskou skálu. Kousek od ní pracuje, a tak ho zajímalo, co je všechno v okolí k vidění. Já jsem toto místo předtím vůbec neznala. Za války prý měli sídlo v rukách nacisti a nyní se tam schází občas podivuhodné sekty, party mladých lidí apod. . Sama bych se dovnitř tedy nikdy neodvážila.


Měli jsme sice baterky, ale uvnitř byla tma jak v hrnci. Když jsme ty baterky zhasli, neviděli jsme absolutně nic. Všude černočerná tma. A taky zvláštní ozvěna. Chodeb tam bylo celkem dost, naštěstí(nebo naneštěstí?) skoro každá brzy končila. Jeskyně má prý 1 km. Ne vždy jsme ale viděli začátek jeskyně, cestu zpět si šlo naštěstí ještě zapamatovat. Stačilo aby ale jeskyně byla trochu delší a už bychom museli natáhnout klubíčko.


Nejen tmy jsem se děsila, ale hlavně mrtvol. Asi by mě to ani nenapadlo, kdyby u hlavního vchodu neležela chcíplá krysa. Byla obrovská. Teda snad to byla krysa! Měla totiž nezvyklou barvu- bílo-oranžovou. Takže to zdálky vypadalo jako morče. No hrůza! Mě napadlo, proč asi ta krysa nešla umřít někam jinam? To musela chcípnout zrovna při výlezu ven? Možná ji překvapilo tak silné světlo a zemřela na šok z toho. Každopádně jsem od té chvíle začala hledat krysy a mrtvoly na každém kameni. Naštěstí jsme pak našli uvnitř už jen staré svíčky, kabel, petky, střepy a rukavici.


V jeskyni bylo vlhko, chladno, občas na nás káplo a byl to dost nepříjemný pocit, když jste kolem sebe neviděli. Občas jako bych měla pocit, kdyby za mnou někdo šel. Vzpomněla jsem si na knihu Ztraceni v podzemí. Přitom tohle bylo oproti té knize jak v pohádce. V jeskyni jsme našli i pár míst, kam jsme se neodvážili. Byly to tzv. plazivky. Člověk se tam musí plazit po břiše, vypadát o dost klaustrofobicky. I pro ty, kdo klaustrofobií normálně netrpí by to mohlo být dost nepříjemné. A ne každý by se tam vešel.


Výhled na továrny nebyl sice tak úžasný, ale právě na tomto místě jsem podruhé v tomto roce pocítila, že přichází léto. Udělalo se děsné vedro. Hurá!


Skoro pro horolezce


Brno

Cestu nám zpříjemňoval pohled na růže


Vrchol skály

Miluju tyhle květiny. Jak se asipak jmenují?






Vypadá to nebezpečně..


A zas ty růžičky..


Vlastně jsme se tam vydali nejen kvůli jeskyním, ale taky kvůli keškám. Marně jsme je hledali.. ani jednu jsme nenašli. Bohužel je to bez GPSky dost obtížné. Ani předchozí luštení mapy(i fotografie) nepomohlo. Tak snad příště. Nachodili jsme spoustu kilometrů a nohy nás strašně bolely, takže zpáteční cestou do centra jsme se svezli šalinou. Říkali jsme si, že by stálo za to vzít tam někoho, kdo se bojí ve tmě(ještě víc než já). Tak uvidím, kdy se zas na Stránskou skálu zas podívám. Zpětně jsem si přečetla, že tam byla nalezena oběšená žena a že se v plazivkách mimo jiné nachází hlubinný deník. No jsem ráda, že jsem to nečetla před tím vejletem. Jinak bych tam asi nevstoupila.

Mezi svýma

9. června 2013 v 22:42 Kočka na každý den
Dočítám knížku Konec civilizace. Na to, že jsem ji zpočátku vůbec nepochopila, je konec velmi napínavý. Je to satirická antiutopie, žánr, který jsem snad v životě ještě nikdy nečetla. Poslední dobou čtu dost často knížky na doporučení a zatím mě vše bavilo.

Víkend byl náročný a já se divím, kolik jsem toho stihla. Při pomyšlení, že ještě dopoledne jsme se S. šly Brnem.. V Brně nám včera svítilo sluníčko a na ohňostroje večer ani jednou nepršelo. Takže jsme mohli rozložit deku a nerušeně pozorovat ty barevné rachejtle. Hudba slyšet skoro nebyla, na to jsme seděli moc daleko, ale všimla jsem si, že ke konci tam hráli Titanik. Ohňostroj měl název Příběh lásky a vymýšleli ho Švýcaři. Snažila jsem se jednak si tu podívanou užít, druhak najít nějaký ten příběh. Hlavně zezačátku jsem to myslím pochytila, nebo aspoň našla svou vlastní interpetaci, pak to ale bylo hodně obtížné, jak ten celý ohňsotroj gradoval. Co mi vadilo, to byly davy lidí, opilci, čekání a přeplněné šaliny. Přeci jen jsme pak ale ještě zašli do Šutru. A E. se neukázal! Spát jsme šli ve tři.
Za zmínění určitě stojí také včerejší pizza. Mňam! Šunkovo-žampionová.
O pátečním výletu na Stránskou skálu napíšu spešl článek. A jaký byly přijímačky? Dóóóst těžký. Samý jména, což mě moc nepotěšilo. Výsledek se dozvím až 28.6. Taková doba. Ale dostali jsme bonbón :-)

Taky jsme podstatnou část dneška strávili na chalupě. Kromě mytí, vylejvání vody a kafe nás zaměstnávaly kočky. Nebo nám spíš překážely?


Glíma

6. června 2013 v 16:30 Co mě kdy zaujalo
Glíma! V životě jsem tohle slovo neslyšela a když mi wikipedie vyplivla akorát to, že je to sport podobný wristlingu, moc jsem se toho nedozvěděla. Nevím totiž ani, co to je ten wristling. Až na jiných stránkách jsem se dozvěděla víc. A obrázky hodně napověděly. V rámci učení na přijímací zkoušky jsem se dozvěděla o tomto sportu.

Glíma je islandský národní sport a je to jistý druh zápasení. Člověk si oblékne speciální opasky, za které se pak různě tahá. Kopy a údery jsou zakázané. Takže stejně moc nechápu, jak spolu ti dva bojují. Jisté je, že vítězí ten, komu se podaří dostat druhého člověka na zem. Soutěží muži i ženy.

Mrkněte se na video, a pak mi napište, zda byste si to chtěli někdy vyzkoušet. Já asi ne. Musí to hodně bolet. Ale když si časem zvyknete, asi se otrkáte.


Několik záhad

6. června 2013 v 14:15 Kočka na každý den
Není nic lepšího než se dokopat jít ráno plavat. Ty první minuty, když vás probudí budík, jsou strašné, ale když se překonáte a zjistíte, že sedíte v metru, už z toho nejde cuknout. Na dnešní plavání si nemůžu nijak stěžovat. Akorát mi už připadá bazén extrémně malý. Chtělo by to 50ku a nebo nejlépe moře, jezero, nebo aspoň větší rybník.

I když o rybník nemáme momentálně nouzi. Povodně se nám nakonec nevyhnuly a s vyčerpáváním vody, vysoušením a vyklízením to bude ještě zřejmě dost kruté. Velkou záhadou je, kudy se k nám voda dostala, protože široko daleko v celé vesnici není žádná řeka. Zřejmě půdou, která už nestačí vodu pobrat. Můžem si aspoň řikat, že jsme na tom o dost líp než dalších x lidí, kterým voda zatopila všechny místnosti a nebo jim dokonce sebrala celý barák. I těch 30 cm ale nepotěší.

Jinak jsme měli včera ale báječný den. Měla jsem pocit, že je víkend. Kafe a koláč na sluníčku, sekání jedovatě zelené trávy a kočičí záhady. Berta nám celkem zamotává hlavu. Najednou se roztrojil a místo jedné černé kočky máme na chalupě hned tři. Ve skutečnosti se k nám nakýblovali další dva černí kocouři a doufají, že nepoznáme, že nejsou náš Berta. Černá barva dokáže fakt zmást. A tak Bertu zatím rozkódujem jen podle toho, že má nejodrbanější kožich a nebojí se vlézt nám do sednice. To si ostatní černí kocouři nedovolí.

Dále je mi záhadou Gába a Johana. Na jednu stranu se zbožnují, na druhou dokáže Gába Johanu tak hrozně kousnout, že se vždycky děsně leknu. Nejraději ji kouše do zadku. Chudák Johanka z toho má už šoky. Vždycky se ke Gábě ale znovu přiblíží. Mě Gába včera pro změnu hryzla do ramene. Nechápu, co ji to bere. Nechá se hladit, je přítulná, ale pak najednou HAM!

Povedl se mi udělat jeden vtípek a jsem velmi zvědavá, kdy se na něj přijde. Podrobnosti nemůžu s ohledem na to, kdo všechno tenhle blog čte, napsat. Takže pssssst :-)

To jsou ony- Gába a Johana. Hádejte, která je která..


Jde do tuha

4. června 2013 v 20:36 Kočka na každý den
Do oken mi po dlouhé době svítí slunce. Co je to za úkaz? Zvláštní, že v pět hodin ráno byl krvavý východ Slunce, přitom celý den byl zamračený. Taky mě překvapilo, jak brzy je vidět. Skoro jak ve Švédsku. Že by se svítilo na lepší časy? Jsem unavená, a tak to nebudu s psaním moc přehánět. Cesta do Brna se mi podařila, metro nejezdilo, ale povrchová doprava funguje naštěstí dobře. V Brně jsem strávila přesně tři hodiny. Samotná esej mi trvala dvakrát tak dlouho než minule. Naštěstí jsem nemusela opravovat tu druhou část.
Knihu, ze které jsem se učila, jsem musela bohužel díky rezervaci odevzdat. Poznámky jsou bůhvíkde, což mi včera pěkně stížilo večer(přivedlo k šílenství). Prošla jsem všechny své kroky toho dne, ale ty papíry jsem ne a nenašla. Prostě Pechfógl!

Když máme tu zimu, tak tady je Čipeří, která už neví hlady co by. A tak jde prozkoumat, jestli se nenajde něco v popelnici.


Tak různě

3. června 2013 v 21:52 Kočka na každý den
Děsím se, jestli se zítra dostanu včas na Florenc a na autobusové nádraží ke Grandu.
Těším se, až si pustím film o Norsku.
Divím se, že se mě ptá někdo, jaký používám software, když ani nevím, co to je software :-D
V uších mi zní písnička od Queenů , na kterou jsme se včera budili. Hned jsem se do ní zamilovala.
Dobrou noc!


z deviantart.com od mefotografie

Víkend mimo civilizaci

2. června 2013 v 23:30 Kočka na každý den
Po radostném článku, který jsem tu před dávnem zanechala, přišly ke mně spíš je běsy, takže bude dost těžké psát optimisticky. Situace se velmi zkomplikovala a já budu velmi šťastná, když si po 18. červnu budu moci zhluboka oddechnout.

Na Moravě jsme měli celkem pěkně. Markéta nám objednala hezké počasí tam nahoře hned dvakrát a fakt s to vyplnilo. Pršelo převážně jen, když jsme byli uvnitř. Vyzkoušela jsem si hned několik prací- od kotelny, čistění oken až po práci na pastvině- oddělávání plotu až po snášení dříví z lesa na cestu. Tancování nemělo chybu, akorát jsme po té práci byli už dost unavení, takže jsem byla ráda, když jsem v půl dvanácté ulehla do postele. Učili jsme se walz, cha-chu a salzu. Naštěstí došla řada i na další tance. Učili jsme se různé vychytávky, kdo ví ale, jestli si to budu pamatovat. Překvapilo mě, že mi dokonce šla i polka! Asi záleží hodně na tanečníkovi. Dnes se mi už tancovat nechtělo, a tak jsme vyrazili v malé skupince osmi lidí na procházku. Dorazili jsme až k sanatoriu, kde se mi fakt líbilo. Na cestě nás chytnul déšť a boty se mi krutě promáčely, ale stejně toho výletu vůbec nelituju. Snatorium byl komplex několika budov zasazených v lese a částečně v obrovském parku. Některé budovy byly dost zarostlé, tráva prorůstala skrz schody, okna byla vytlučená. Později jsme se ale dozvěděli, že se sanatorium rekonstruuje. Hlavní barák byl ale opravený a my jsme žasli nad dřeveným vrškem budovy. Vypadalo to jako obrovský balkon- mě napadlo, že by se tam klidně dalo tancovat. Tam už někdo byl a zrovna obědval. Ale celkově na mě sanatorium působilo hodně opuštěně. Na druhou stranu byla tráva všude posekaná, fontána chrlila vodu a mohutné platany tomu všemu dodávaly tu úžasnou atmosféru. Měli jsme je nad hlavami jako deštníky. Jen z listů na nás občas kapalo. Na chvíli jsme se usadili u zvláštního altánu? v podobě řeckého chrámu. Bavili jsme se o kosmonautech a o tom, proč někteří lidí stavějí betonové, nedobytné stavby a shromažďují obrovské množství potravin, aby se zachránili před údajným koncem světa/válkou/ nečím..? Zpátky jsme se sobě navzájem trochu ztratili, došla jsem na náš statek jen ve společnosti Martina. Ačkoliv jsem znala od vidění na akci jen dva lidi, vůbec mi to nevadilo a s několika účastníky jsem si skvěle popovídala.. třeba o tom, proč je dobré jíst ananas s pažitkovou pomazánkou, o cestování, bydlení a jazycích. Na statku jsem potkala taky čtyři kočičky. Tři z nich byly jedna rodina, čtvrtá úplně jiná- měla dlouhou srst.
Jo a kraj Bělá u Jevíčka mi učaroval. Další kout po Rychlebách, kde to vypadá úplně jinak než běžně v ČR.
To mi připomnělo kočku, kterou jsem si hladila ve čtvrtek. Ani jsem netušila, že se mi na návštěvě naskytne příležitost poznat novou rasu. Mám ji napsanou, ale ten papír je v Brně. Takže snad příští týden ho přinesu. To je konec všech pozitivních zpráv. O tom, že prý mají být nějaké povodně, jsem se doslechla až dnes na cestě do Prahy. Jsem ráda, že zítra nemusím do centra. Kéž by už bylo líp.. a to nemyslím zdaleka jen to zatracený počasí..