Březen 2013

Můj pantoflíček

29. března 2013 v 18:13 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Z dnešního nákupu jsem si odnesla pěknou kytičku. Hned mě na první pohled zaujala. Jmenuje se pantoflíček. Znám tento název jen pro jakousi luční květinu, proto mě překvapilo, že může vypadat i takto. Když jsem ji ukazovala dědovi, řekl mi: "Počkej, ukaž mi je, třeba mi budou.." Není pantoflíček jako pantoflíčekel :-D

Děsně se mi líbí, jak má nepravidelně pokropené květy červenou barvou.


Skoro jedna minuta

29. března 2013 v 17:58 Kočka na každý den
Pozoruji, jak se na blozích vyvíjejí témata, o kterých se píše. Vypadá to, jako by se lidi předháněli, kdo bude mít hezčí fotku, pestřejší galerii a samotný článek bez obrázku už přidá málokdo. Taky mě překvapuje, kolik lidí najednou píše o cestování. Dřív to bylo hlavně o módě a o mazlíčcích a teď toto. Mně focení osobně ani moc nebere. Když už se mi něco líbí, tak to vyblejsknu, ale zbytečné pořizování fotek mi připadá jako ochuzování se o vlastní zážitek. Natož se s fotkama ještě následně upravovat. To nedělám prakticky nikdy.
Kromě psaní bakalářky(už mam 5632 slov) jsem poklidila a vypluxovala prach. Taky jsem byla po několika letech společně s mamkou nakupovat. Jinak mě to děsně nebaví, ale když nechci sedět nad školou, jdu i do tohohle. Z nákupu mám radost, i když se jedná vlastně jen o jídlo. Venku se prý otepluje, to je fajn. Dnešní ranní konverzace mě přivedla na zajímavé otázky, na které jsem se následně hned zeptala. Večer asi půjdu plavat, jsem zvědavá, jak bude bazén plný. Kéž by tam bylo jen pár lidí.
Tentokrát kočka bude úzká, aby se zobrazila všem, i těm, co mají starší počítače ;) Rozárka mi včera vydržela sedět na klíně téměř minutu, což je rekord! Bylo to hezké a hodně neobvyklé. Jó, už nám taky stárne.. Většinu času strávila teď odpoledne pod postelí, buď se bojí vysavače, nebo našich kroků.


BOXing day

27. března 2013 v 23:03 Kočka na každý den
Jsem děsně unavená, ale pár slov přeci jen napíšu.
- do tanečáku nás přišlo šest, hurá!
- na sebeobraně jsme se dneska mlátili boxovacíma rukavicema, bylo to děsný, bolelo to, bála jsem se a ostatní to na mě poznali :-D ..prostě padavka
- psaní bakalářky jde celkem rychle, snad se ubíram správným směrem, kéž bych dostala vytouženou odpověď
- neustálé myšlenky v němčině mi dneska na hoďku a kousek vynechaly díky konverzaci v angličtině
- moje tělo je už asi naprogramovaný na psaní bakalářky od časného rána, přestože můžu spát dýl, vzbudim se v sedm a ne a ne usnout, to mě trochu štve
- zítra je prý zelený čtvrtek, ale na zelené pivo se ani nechystam, vzpomněla jsem si na to, jak jsem ho před dvěma lety pila ve dvou hospodách s Martinem
-snad se mi podaří zítra přemluvit mamku a půjdeme plavat
-swing v Brně je na nic!

Tahle nebezpečně asi při tom boxování vypadam :-D


foto je z deviantart.com od Pinepassionmango

P.S. Jo a ty rukavice děsně smrděly!!!! Příště si beru obvazy.

5 pravidel

26. března 2013 v 13:15 Co mě kdy zaujalo
Než mi vychladne čaj, chtěla bych využít čas a napsat něco o filmu, který jsem včera shlédla. Opět nebýt kamaráda, nechala bych tuto událost bez povšimnutí. Nejedná se o festival Jeden svět, i když si myslím, že by se tento dokument do tohoto festivalu hodil. Jedná se o film 5 pravidel. O projektu Systém jsem už něco slyšela a na e-mail mi přišlo pár pozvánek. Bohužel jsem se ani jednou nepřihlásila, protože mi to připadalo dost drahý. Včera měl film, který byl o tomto larpu natočen, premiéru.
Projekt Systém zobrazuje několik totalitních režimů dohromady. Hrají tam muži i ženy, můžete si vybrat ze tří rolí. Buď budete pomocný pracovník, řádný občan, nebo student. V systému jsou rovněž cizí postavy, které většinou hýbají dějem. Ve filmu hraje hlavní roli pomocná pracovnice Julie a student(to jméno jsem už zapomněla). Oba tají svůj vztah. Další vedlejší příběhy jsou aféra s nahrávkami, které se veřejně pustí do rozhlasu, distribuce toulenu a různé vzájemné udávání. Podle toho, jak byl ten film natočen, mi ale připadá, že ne všichni si zas až tak zahráli. Pár důležitých postav a ostatní spíš dělalo křoví. Nebo to je jinak?
Zajímavá byla postava starosty vesnice Hranice. Chvíli trvá, než se lidi do rolí vžijí. I já jsem hrála jeden takový jednodenní larp o totalitě. Nebylo to pro mě vůbec jendoduché jednat za svoji postavu. Občas je těžké rozhodnout se podle postavy a ne podle svého vlastního uvážení. Stejně tak to bylo zřejmé na některých jedincích ve filmu. Líbily se mi kratší záběry. Aspoň to nepůsobilo zdlouhavě. Na druhou stranu mi připadá trailer až příliš akční.. na to, že se v celém filmu zas tolik vyhrocených situací neděje. Někdy tam byly fakt pěkné špeky a hlody. V zákulisí mluví hlavně Julie, student, starosta a jeden z pomocných pracovníků, který je hlavní udavač. Co se mi nejvíc na filmu líbilo? Určitě to, jak spontánně několik lidí skočilo do vody,poté, co byl vyhlášen konec lapru :-) Věřím jím, že se tak nadobro "očistili" a smysli svou postavu.


Snart är sommarn här i purpur vågor...

26. března 2013 v 10:53 Co mě kdy zaujalo
Autorský klub by mě za tento příspěvek asi vyhodil, ale protože tam nejsem, nemusím přemejšlet, jestli ho sem dát, či nedat. Tuhle písničku si asi budu pouštět každé ráno, abych měla na celý den vystaráno s dobrou náladou O :-)


Dalejské údolí

24. března 2013 v 20:12 Moje cesty
Odpoledne jsem to už nemohla vydržet a vydala jsem se na malou geoprocházku. Předtím jsem ale musela přemluvit bratra, aby mi půjčil GPSku. Stejně mi ale nakonec byla dost k ničemu. Nebyl signál...? Nechápu..? Naštěstí jsem se řídila podle indícií a ze tří kešek jsem dvě našla. Objevila jsem novou část Dalejského údolí. V životě jsem tam nebyla!!! A to máme tohle místo takřka pod oknama. Doufam, že se vám ty fotky zobrazí, páč se mi je zmenšovat nechce.

Cože? My tu máme nějaký lom??


Cesta pro mě byla dobrodružná. Jednak jsem se pohybovala sama po lese. Jednak bylo celkem obtížné najít správnou chvíli, kdy poblíž neslídili žádní mudlové. Jeden pár mě pronásledoval asi půl hodiny.. Šourali se stejným tempem jako já, tak jsem si už začala myslet, že taky hledají kešku. Nakonec ale ne. Zde vidíte trosky Trunečkova mlýnu. Muselo to být obrovské stavení.. Škoda, že je to v takovém stavu. Fotky jsem upravila, aby to vypadalo ještě děsivěji ;)


Nedaleko byla ještě jedna polorozbořená budova. Snad to patřilo k tomu mlýnu. Docela jsem se vyděila, protože tam hráli nějací kluci airsoft. Slyšela jsem střelbu, a pak někdo zakřičel "civil". Areál byl pěkně zpustlý. Nakonec jsem prošla bez úhony a i cestu domů jsem našla. A bez GPS!


Je libo překlad?

24. března 2013 v 19:59 Kočka na každý den
Zdravím!
Víkend končí a zítra začíná zas školní maraton. Na jednu stranu se mám dobře, na druhou stranu mi to věčné vysedávání před notebookem otravuje. Přihlásila jsem se do souteže o Skandinávii, tak jsem zvědává, jestli se nějaká má fotka umístí. Ten výběr mi trval asi tři hodiny. Musela jsem se poradit se všemi členy rodiny. (Jen Rozárka vlastně neasistovala). Překlad do školy mě hodně potrápil. Přihlášku na překladatelství si asi nepodám. Zjistila jsem, že mě to nebaví. Je to mučení. Vím, že práce překladatele má i své výhody, ale je to zdlouhavé a namáhavé na oči. Néé, tak na 90 procent si tu přihlášku prostě nepodam!


z deviantart.com od Moitessier

Kinderliteratur

23. března 2013 v 22:52 Verschiedene Sachen
Během psaní bakalářky jsem narazila u jedné knihy na pěkné dětské říkanky. Něco jako české ententýky. Ta první básnička se mi líbí ze všeho nejvíc.

Sonne, Mond und Sterne
schenke ich dir gerne.
Erde, Frieden, Lachen
musst du selber machen.
(Peter Maiwald)

Itzen, Ditzen, Silberschnitzen
itzen ditzen daus und du bist raus.

Hokuspokus, Kokosnuss
Hexenwirm und Löwenfuß
Eulenschwanz und Nudelmann
der XY ist dran
(Janosch)


Na tento citát už asi někteří narazili. Pochází z filmu Nekonečný příběh. Pro mě byl ale novinkou. Myslím si, že má něco do sebe. Kdybych se měla zařadit mezi nějakou skupinu lidí, asi by to byla ta poslední. Občas je pro mě ale ten návrat zpátky z fantazie hodně obtížný (-:

" Es gibt Menschen, die können nie nach Phantasien kommen, und es gibt Menschen, die können es, aber sie bleiben für immer dort. Und dann gibt es noch einige, die gehen nach Phanatsien und kommen wieder zurück. Und sie machen beide Welten gesund." (Die unendliche Geschichte, Michael Ende)

Překvápko

23. března 2013 v 20:00 Kočka na každý den
Nevím, jestli jsem široko daleko jediná, pro koho je okolní svět, který nemá prozkoumaný, nereálný. Je sice hezké o tom číst a prohlížet si fotky, ale pořád mám v hlavě někde hluboko zasunuté, že to nemůže být pravda. Je to ztřešťené, ale je to tak. Jako by státy, ve kterých jsem nikdy nebyla, pro mě reálně neexistovaly. Jako by to byl sen, život na jiné planetě.. Až osobní návštěva mi pořádně otevře oči. A proto jsem strašně ráda, že se mohu do jedné takové země v létě podívat- totiž do Číny. Teď už to vím najisto, stres ze shánění letenek je za mnou a opět se mohu koncentrovat na psaní bakalářky. Odměnou za její dopsání, složení přijímaček a všech dalších zkoušek a za prosezené dny na brigádě a další ústupky mi bude tento výlet.
Tento víkend je ve znamení psaní bakalářky a taky návštěvy příbuzných. Tuhle psíničku zpíváme ve sboru. Překvapilo mě trochu, že jeden z prvních odkazů je na sbor v Umeå. Škoda, že nic takového v Čechách není. Dokonce v Německu mají studentské písně, ale my nic..
Málem bych zapomněla na své dnešní zranění. Rozárka se dnes nechtěla chovat, a tak mi do dlaně zabodla své drápy. Divím se, že se neprobodla až na druhou stranu. O škrábancích ani nemluvě..Takhle to dopadá, když se chcete trochu zavděčit své kočce.

Pohoda, pohoda.. a pak najednou DRÁP!!!!


První známky jara

21. března 2013 v 21:47 Co mě kdy zaujalo
Do naší školy už opravdu dorazilo jaro. Navzdory těm haldám sněhu, které jsme tam měli ještě před dvěma dny.


Vždycky, když jdu kolem, tak mě to povzbudí.


Zvláštní, že na jedné straně dvorku jsou ty stromy už rozvketlé a na druhé ještě vůbec ne.


Mit meiner Katze

21. března 2013 v 21:12 Kočka na každý den
7 vražd, 1 pokus o vraždu a 1 smrt díky nešťastné náhodě. To je statistika z dnešních zpráv na Nově. Jiné reportáže prostě už skoro neexistují. A to jsme se prosím s bráchou nedodívali až do konce! Po 14 dnech jsem viděla zas zprávy a myslím, že mi to na dalších 14 dnů stačí. Vlastně ještě dávali vychytávky- zkažený jídla ze supermarketů. Říkám si, zlatý časy, kdy hodnotili sjezdovky.
Po necelých 14 dnech jsem doma. Hurá! Dnes už asi z bakalářky nenapíšu ani stránku, ale zítra a v neděli na to budu mít celý den. Zjistila jsem, že po dobu mé nepřítomnosti, obsadili můj pokoj oblovky. To se ale rychle změní :-)
Během posledních dvou dní jsem se dozvěděla několik věcí, které otřásly mým životem. Ale jsou to naštěstí pozitiva. Vzhledem k současným okolnostem jsem si vzala na duben osm dní brigádu. Víc už jsem se neodvážila. Přeci jen školní povinnosti mě tlačí.
Ve škole jsme se dneska bavili pořád jen o politice, takže mě to moc nebavilo. Objevila jsem ale suprový německý festival, který se naneštěstí koná v Ostravě. Program je fakt pestrý, kdo jste odtamtud, určitě tam jděte!
Tak ráda jsem zas pohladila Rozárku po hřbetě. Už se mi stýskalo. Zároveň jsem zjistila, že v Praze není ani kousíček sněhu, takže mamka zas přeháněla. Kéž by jedna ze dvou holek, co se jdou teď podívat na byt, to místo vzala. Hledání spolubydlící je tak vyčerpávající..o to víc, když vám to zbývající spolubydlící vůbec neulehčí.
Ještě několik dalších věcí mě touhle dobou trápí, ale vidina léta je světlo v tunelu.
Sebeobrana byla ve středu tentokrát dobrá a dokonce mě i bavila. Tentokrát jsme se učili jen chránit se před údery a bylo tam i hodně teorie. Myslím, že z této hodiny jsem si do budoucna určitě něco odnesla.
Poslední dobou poslouchám pořád tuhle písničku.

Nejjistější místo, kde najdete naši kočku :-)


Mokré tlapky

19. března 2013 v 15:05 Kočka na každý den
Po šesti dnech jsem se konečně najedla dosyta. Uvařila jsem si kopec špaget a do toho dala tuňáka. Včera jsem si sice slavnostně zašla na oběd do menzy jako normální člověk, ale toho jídla na talíři moc nebylo. Navíc jsem se musela probojovat ke svým penězům, díky bankomatu, který mi sežral kartu a zpátky ji nevydal. A při obíhání a obvolávání banky člověk taky nějaké ty kalorie ztratí. A ty zbývající čtyři dny v Lipsku to bylo s jídlem dost na hraně. Řešila jsem, jestli si koupit jídlo, nebo knihy. A knihy to samozřejmě vyhrály. Takže jsem byla jen na houskách a na toastech. Stejně jsem ale rekord mé kamarádky nepokořila. Ta si vystačila se dvěma chleby a třemi koláči tři dny.

Před chvílí mě probudil zvuk budíku. Hodila jsem totiž po obědě šlofíka. Dnes byl totiž neobvyklý den. Vstávala jsem už v 5.20, abych v 6 už byla v bazénu. S kamarádem jsme se hecli a šli takhle brzo plavat. Jemu se to nehodí dopoledne, mně odpoledne. A tak ráno vyhrálo. Nemyslím si, že se z toho ale stane pravidelná akce. Tedy určitě ne v tuhle hodinu. Překvapilo mě, že před šestou už je normálně světlo. Samotná chůze a cesta k bazénu byla makačka. Sníh klouzal a mně se brzo promáčely boty. Do bazénu jsem pro jistotu skočila, abych se vyhnula pomalému osmělování. Kamarád musel za hoďku odejít kvůli škole, já tam zůstala až do půl osmé. Bazén Za Lužánkami podražil, takže jsem toho vstupu chtěla pořádně využít. Líbí se mi, že tam můžete zůstat, jak dlouho chcete. Škoda, že tam zrušili tu skluzavku. A taky tam není žádný plácek na blbnutí. Musíte plavat pořád dokola nebo máte smůlu. Když jsem odcházela, potkala jsem spoustu vojáků, kteří tam asi měli plaveckou výuku. Docela mi pohled na ně vylepšil den :)

Dopoledne mě čekalo psaní bakalářky. Tentokrát to šlo hodně pomalu. Došlo na lámání chleba. Píšu obecnou teorii a snažím se parafrázovat. Holka, která se měla podívat na byt, zase nepřišla. Děsně mě štve, jak jsou lidi nespolehliví. Pomalu nevím, na koho se mám spolehnout. Snad jen na vlastní rodinu, ta je pro mě asi největší jistotou. A taky skoro každou chvíli potkávám někoho, kdo nadává na sníh. Mně jen trochu vadí, že mám mokro v botách, ale jinak mi to připadá celkem šumafuk. Sníh je super a když je v březnu, tak je to ještě normální, ne? Když si vzpomenu na ty chudáky v Umeå, říkám si, že se máme fakt luxusně, když nám ten sníh během pár dnů(hodin) před očima roztaje.


Knižní veletrh a další poznatky z Německa

17. března 2013 v 23:11 Kočka na každý den
Před dvěma hodinami jsem se vrátila z Lipska. Cesta vlakem byla náročná, ale čtení a poslouchání mp3ky pomohlo. U nohou nám ležel obrovský pes, který si každých deset minut dával packu na mou botu a jeho panička se snažila přisunout si ho víc k sobě, což se jí dařilo jen trochu. Pes byl naštěstí tichý a vychovaný, jen prostě trochu přerostlý, za což chudák nemohl.

V Praze jsem musela potlačit chuť vystoupit z vagonu, Brno nás přivítalo mrazem, ale po sněhu ani památky. Nerozumím tomu, proč je v Německu všude bílo, kdežto hned jak přejedete hranice k nám, sníh zmizí. Jako by si někdo nahoře řekl, že naše republika už na sníh nemá nárok. Ale já jsem ráda. Aspoň jsme jaru o krok blíž. I můj nos to poznal, alergie se hned přihlásila o slovo.. a to jsme byli teprve pár hodin doma.

Dozvěděla jsem se nepříjemnou věc, tedy že spolubydlící stále ještě nemáme a nikoho zatím nemůžeme sehnat. Ach jo, jestli tohle někdy vyřešíme, tak to dojdu s někým pořádně oslavit. Už mě to utrápí k smrti.
Mimo toho jsem se dočkala ale i několik pozitiv- třeba to, že už zítra bude den Dé.. den, na který už čekám od září(října) a o kterém sním kudy chodím. O co se konkrétně jedná, ví možná jen pár jedinců, ale někdy v budoucnu to sem určitě napíšu přesněji.

Jaké bylo Lipsko? Mám pocit, že jsem jedna z těch, co si to nejvíce užili. Spousta lidí na tom vidí jen mouchy a nadává na kdekoho. Ale proč si to tedy neudělat po svém? Proč se netrhnout? Ano, jasně, že jsem se taky účastnila povinných přednášek, ale jinak jsem se nedržela skupiny a občas jsem si prostě udělala jiný program. Obdivuju svou kamarádku Petru, která se mnou chodila skoro úplnila všude. Myslím, že je člověk, který to obíhání a prozkoumávání vydržel se mnou nejdýl. Ostatní známí jsou takoví, že je to přestane bavit, nebo se vzbouří a utečou mi. Mně to nevadí, klidně si chodím sama, hlavně, když se dostanu do vytouženého cíle. Takhle jsme třebas Petrou objevily úžasnou rozhlednu uprostřed Lipska.. Cesta byla sice kluzká a blátivá, ale ten výhled nahoře pak stál za to. Na knižním veletrhu bych nebyla jeden den, ale hned tři. Nechápu, jak ostatní mohli po třech hodinách odejít. Tolik zajímavých přednášek, koncertů a výstav si přece nenecham ujít! A pak také vybírání knih.. to mi zabere nejvíc času. Vždycky vezmu do ruky tu, která mě nějak zaujme, a pak čtu text na obálce. Víte kolik knih mi takhle prošlo v pátek rukou? Pravda, autorské čtení mě moc nezaujalo. Zjistila jsem, že se většina současných knih točí kolem témat smrti, násilí, psychologické zpovědi různých osob a lásky. Z čehož ty první tři mě vůbec nenadchnou a to poslední jen občas. Takže najít nějakou dobrou knihu není snadné. Mě baví dobrodružné knihy, kde se něco děje a kde to nezačíná "tuctově". Tož ale našla jsem si svůj okruh. Dokonce jsem si popovídala švédsky! Ano, s jednou paní z Umeå. Dokonce bydlí ve stejné ulici, jako jsem bydlela já.. představte si to!
Další bombou pro mě bylo objevení čtvrtého dílu Bartimaea. Koupila jsem si ho samozřejmě, doufám, že mu budu v němčině rozumět. Den mi už pak nemohlo zkazit vůbec nic! O cestovatelské přednášce možná napíšu zvláštní článek. Konala se včera večer a já z ní přišla okouzlená, ale taky velmi znavená.
Na veletrhu se mi líbilo potkávat komiksové postavičky z Mangy, už míň se mi líbila tlačenice v tramvaji. Oprýskané domy k Lipsku prostě patří, bohužel tam jsou vidět známky DDR ještě dodnes. Město se mi zas až tak nelíbí, pořád se v něm ztrácím.. a to jsem tam už byla před dvěma lety. Centrum je takové chaotické. Ale najdou se tam i pěkná místa a ještě mám spoustu tipů, kam bych se chtěla příště podívat. Včera jsme stihli Stasi museum. Při tom se mi tajil dech. Vzpomněla jsem si na věznici v Bautzenu. Dějiny Německa za studené války mě hodně zajímají.

Knihy, které jsem si koupila, si budu muset přečíst až o prázdninách- za odměnu. Už teď se ale na ně velmi těším!

Ten pes ve vlaku byl tedy černý, ale měl stejný kukuč jako tenhle:


z deviantart.com od Urd-chan

Krátké filmy 2013 nominované na Oscara

13. března 2013 v 10:59 | mnauuuky |  Co mě kdy zaujalo
Už dlouho slibuji, že sem něco napíšu o krátkých filmech, které byly nominované na Oscara. Dneska je to už vlastně přesně týden a obávám se, že později bych už asi nenašla čas článek vytvořit. Promítání se konalo v rámci brněnského Cinema Mundi a nebýt kamaráda, asi by si na ten festival nevzpomněla.
Filmy měly kolem 20 minut, ale některé byly trochu i delší(30min.), či kratší(18min). První film se jmenoval Death of Shadow a začínal vraždou. Zpočátku mi to připadalo jako nějaká detektivka, ale ke konci jsem spíš měla pocit, že je to fantasy. Hlavní roli hrál muž, který měl za úkol fotografovat lidi a krást jim tak stíny. Ty stíny odevzdával svému šéfovi, který si je pak zarámoval jako obraz. Měl jich celou komnatu, prostě jako nějaká galerie. Když ten muž takto "zabije" tisíc lidí, může se vrátit zpátky na svět a bude mu navrácen svůj vlastní stín. Ve filmu vystupují ještě dva lidé- nějací milenci. Ten muž si vytahne s "osudí" právě jméno jednoho z těch milenců. Váhá, ale nakonec ho vyfotí- a tak získá svůj poslední stín. Je volný. Vrací se zpátky do normálního života. Dívka, která ale čeká na toho svého, si zezačátku splete onoho muže se svým milým. Když to zjistí, je šokována. Onen "vrah", muž který fotografoval, nedokáže přenést přes srdce to, že utrpěl dívce bolest, vrací se zpátky ke svému šéfovi a vyměňuje stín onoho mladíka za svůj. Umírá tak místo něho a mladý pár se nakonec šťastně shledá. Nejvíc se mi na tomto filmu líbilo to prostředí, kde se natáčelo. Jakási zřícenina(snad chrámu?). Působí to romanticky a tajemně. Člověk ale nesmí nad filmem moc přemejšlet, protože je tam spousta věcí, které mu začnou vrtat hlavou. Např. jak mohl onen muž, který fotografoval lidi sám žít, když neměl svůj stín? Byl jenom duch, nebo ho šéf nějak oživil?
Další film se jmenoval Henry. Byl to asi nejsmutnější film z těch pěti. Hned jsem si vzpomněla na své prarodiče. Vypráví o stáří a o tom, jak starý otec nemůže poznat svoji dceru. Pořád hledá svou manželku, která přitom už dávno zemřela. Líbí se mi, že příběh je "ze života", že se každého z nás vlastně může dotýkat. Děsné byly stavy, kdy ten starý pán nevěděl, kde je. Cítil se nesvobodně, měl pocit, že ho někdo násilím drží, chtěl ke své manželce. Občas tam byly klaustrofobické záběry, ale i pěkná hudba.
Třetí film Curfew měl podle mě diváky především šokovat. Hned ze začátku byla scéna, jak leží chlap ve vaně a podřezává si žíly, všude samá krev.. zřejmě chce skončit se životem. Nechutné! Už jsem si říkala, že to bude nějaký horor. Ale naštěstí ne. Zazvoní telefon, volá mu sestra, aby jí pohlídal na chvíli dceru. Nakonec souhlasí. Dcera má zpočátku ke strýci averzi, ale postupně si ho oblíbí. Myslím, že silná stránka toho filmu spočívá v dialozích. Jsou krátké, ale vtipné. A herečka, která hraje tu holčičku, má fakt říz! Po hlídání se vrátí strýc domů a hádejte, co jde dělat? Pokračuje ve své sebevraždě! Jenže mu to zas po chvíli telefon překazí. Nejdřív ho vypne ze zásuvky, ale pak si to rozmyslí a znovu ho zapojí. Je to opět jeho ségra s prosbou, jestli by jí občas s pohlídáním dcery nepomohl. I matka pozná, že ho má dcera ráda. Bohužel titulky filmu nebyly důsledné. A tak mi třeba uniklo, že v dokumentech, které brácha doma u ségry našel, stálo to, že se dcera nesmí se svým otcem stýkat a že je celá rodina v rozkladu. Otázkou taky je, jestli ten strýček koná doopravdy sebevraždu, nebo jestli podřezávání žil není jeho hobby ;)
Následoval film Buzkashi Boys, který pocházel z Afgánistánu. Jak už název napovídá, hlavními postavami tu byli dva obyčejní kluci. Jeden měl tátu kováře. Učil se postupně od něho řemeslu. Druhý neměl žádný domov a spoléhal se na to, co mu lidé na ulici dají. Rozdíl mezi nimi byl v tom, že ten, co neměl nic, byl hodně sebevědomý. Společně se jezdili dívat na zápasy, kde se muži na koních prali o kozu. Hádám, že to bylo něco jako afgánské ragby. Ten kluk snil o tom, že jednou bude taky takovým jezdcem. Dokonce od jednoho získal šálu, kterou dal už méně odvážnějšímu kamarádovi. "Přece se nespokojíš s tím, že budeš kovářem?, " říkal. Pak jednoho dne ukázal na kopci svému vyjukanému kamarádovi koně. Zřejmě nebyl jeho. Přesto na něj nasedl. Kůň se ale splašil a odcválal s klukem pryč. Syn kováře šel svého přítele hledat. Našel koně na skládce autobusů, vedle na zemi ležel mrtvý kamarád. Společně s otcem kluka pohřbili. Kluk se dál učil kovařině a zůstal se svým otcem. Nejvíc mě zaujala na filmu hlavní myšlenka: zůstat u svých jistot, nebo se odvážit podniknout něco neobvyklého.. splnit si svůj sen? Do jaké míry by se měl člověk odvázat? Prostředí, ve kterém se to natáčelo, mě taky uchvátilo..hlavně ty hory. Vzpomněla jsem si na svého afgánského kamaráda Nawida.
Poslední film měl podle mě taky diváka šokovat, ale zároveň i pobavit. Stejně jako u toho třetího. Jmenoval se Asad. Zřejmě se nenatáčel v Somálsku, ale přesto to pro mě bylo dost autentické. Boj o přežití, boj s piráty, klučičí parta, přátelství, starý rybář, který se snaží uživit svoji rodinu..Když je rybář zraněný, posílá svého malého syna, aby vyrazil sám na moře ulovit ryby. Syn se bojí, ale poslechne. Následuje scéna s luxusní lodí. Kluk vstoupí na její palubu, zjistí, že jsou všichni postříleni. Loď přepadli piráti. Pak něco uslyší v podpalubí. A hádejte, co tam najde.. Chlupatého bíleho psa s čepičkou! Vezme ho k sobě na člun. Všichni se ve vesnici diví, co to ulovil za divnou rybu. Kluk je na svůj úlovek pyšný. Takového psa asi v Somálsku neviděli. Konec je otevřený. Zajímalo by mě, jestli si na psu pochutnali, nebo jestli z něj udělali domácího mazlíčka :-) Tento film se mi líbil asi nejvíc- díky překvapivému a úsměvnému konci.
V každém z filmů hrála nějakou roli smrt, násilí nebo vražda. Je zvláštní, že toto téma budí u diváků takový úspěch. Je fajn, že výběr filmů je tak pestrý- z různých koutů světa. To dodalo celému festivalu šťávu!

Knihy a nové oblovky

13. března 2013 v 9:57 Kočka na každý den
Ráno jsem začala netradičně s knížkou od Pavly Jazairiové o Brazílii. Proč zrovna dnes? Večer jsem měla totiž rozhovor s jedním kamarádem ze swingu o knížkách. Uvědomila jsem si, že čtu jen povinnou knihu do školy, která mě nebaví. Ale něco jiného, co by mě osobně zajímalo, jsem doteď rozečteného neměla. Už po prvních dvou kapitolách můžu říct, že to byl fakt dobrý dárek k Vánocům. Ten kluk mi říkal taky, že poslouchá kapelu Zrní, což mi hned připomnělo Terku. Teď si pouštím jejich písničky z youtube, abych se něčemu přiučila.
Ač nás na swingu bylo pět a půl, tak mi připadá, že jsem si i zatancovala. Využila jsem všechny možnosti- tedy tři (lidi). Bohužel mi připadá, že hrají čím dál tím horší skladby. Nedá se na to pořádně tancovat, je to takové utahané, nebo to zní jak troubení slona. Kéž by změnili repertoár.
Dneska mě čeká zas sebeobrana a trochu se děsím. Snad se mi podaří přežít do konce semestru se všemi zuby. Naštěstí mám pak hned tancování, takže si poté můžu vylepšit náladu.
Zítra jedu do Lipska, takže do pondělka má blog pauzu. Těším se, že si odtamtud přivezu zas nějakou zajímavou knihu. Jsem ráda, že tam jede i má kámoška Petra. Dlouho jsem si připravovala referát na kavárny. Je to paradox, protože kávu vůbec nepiju. Nechutná mi. A vám?
Asi bych sem měla dát spíš kočku s knihou, ale žádnou takovou fotku jsem ve své databázi nenašla. A tak je tu Róza s oblovkama. Ti šneci jí fascinujou. Dokáže se posadit na jejich klec a vydžet tam hodiny. Nevím, jestli to není pro oblovky stresující. Mamka dává teď už klec pod malý stolek, pod který se Rozára nevejde. Na této fotce jsme nachytali Rozárku přímo při činu.. (jo a těch oblovek máme už deset.. neptejte se, jak se to stalo..) (-:


O bakalářské práci a o smrkání

11. března 2013 v 23:01 Kočka na každý den
Úspěšně pokračuji v bakalářské práci. Opravená část obsahuje málo červených vsuvek a škrtanců a dnes tam ode mě přibylo několik dalších odstavců( možná i víc jak jedna stránka) textu. Taky že jsem s tím strávila ve studovně čtyři hodiny. Do práce jsem se tak zabrala, že jsem přestala vnímat čas i okolí. Až se mi najednou začaly zavírat oči. Pořád jsem si říkala, ještě jednu větu, ještě tuhle myšlenku.. v hlavě jsem toho měla tolik, ale než to člověk dokáže správně formulovat v cizím jazyce, je to makačka. Ne všechno se mi podařilo zaznamenat, doufám, že při dalším psaní nic nezapomenu. V e-mailové schránce jsem objevila odpověď od (asi) manažerky té spisovatelky, o které píši. Včera jsem jí psala a tak rychle mi odpověděla. Poslala mi oskenované interwiev s autorkou, které pochází z jakési učebnice. Na tu knihu v českých končínách asi stěží narazím. Mám velkou radost, že mi i samotná autorka a její pomocníci pomáhají. A nejen ti. I můj vedoucí práce je moc hodný a vstřícný.

Dnes jsem toho měla celkem hodně. Ráno jsem si zpříjemnila německou konverzací.. bohužel trochu kratší než obvykle, ale i za ten čas jsem ráda. Poslední dobou je těžké najít společný termín, ale přeci jen se nám to daří. Pak následovala cesta do Brna a dva předměty ve škole. Paradoxně jsem ráda za kolizi, kterou mám, protože mi tak připadá výuka pestřejší. Je lepší se po 45 minutách střídat než sedět hodinu a půl na jednom předmětu.

Zítra se jde podívat jedna holka na byt, držte palce prosím, aby se jí tu líbilo a vzala to. Je to jediná věc, která mě teď trápí a obtěžuje. Alergii už pomalu beru zas jako součást sebe. Akorát je mi dost trapné smrkat v tom tichu během hodiny. Ale co se dá dělat. Naštěstí nejsme v Japonsku :-)


z deviantart.com od MysticalForce

Šok

9. března 2013 v 21:39 Kočka na každý den
Takový den jsem snad ještě nezažila! Nehledě na počasí, které v tom dnes bylo úplně nevinně. Dozvěděla jsem se dvě věci z kočičího světa. Jednu hodně smutnou a druhá mě tak šokovala, že jsem raději zůstala stát pěkně daleko, abych nic neviděla. Tak nejdřív tu jednu- smutnou. Prý se to stalo už před několika týdny. Nevím, proč mi to nikdo neřekl. Museli jsme jet na chalupu a tam jsem se to ještě v autě dozvěděla. Cipísek už nežije. Zajelo ho auto a sousedé nám řekli, že ho našli. Kocourek neměl moc dlouhý život.. necelý rok. Měl se dobře, jen je nám líto, že se nedožil víc roků :,-( Dalo se to ale čekat. Už na podzim se začal toulat a doma se ani neukázal. Za každým šel a ničeho se nebál. Klidně se válel na silnici a nevadilo mu, že před ním musí auta zastavovat. Bylo jen otázkou času, než ho něco přejede. Snad se to už žádné naší kočce nestane, snad se všichni dostatečně bojí aut a drží baráku.(Kromě Berty, který je stále na cestách. U toho je to normální, že se staví doma na návštěvu jednou za měsíc).
Měj se dobře v kočičím nebi, Cipísku!
Druhý šok mě čekal hned po příjezdu. Naštěstí jsem nebyla první, kdo to spatřil, takže jsem okamžitě vycouvala. U zdi u vchodu ležel obrovský pták. Ne žádná sýkorka, či vrabec, ale koroptev! To dílo patřilo Johaně. Jen ona má zálibu v lovení ptáků. Taky že se hned ke svému úlovku přihlásila. Uklízení té mrtvoly pak stálo velké sebezapření. Já vše pozorovala z dostatečně velké vzdálenosti. Člověk by neřekl, že tak přítulné stvoření jako kočka dokáže takhle vraždit. Všechny kočky se k nám tulily, jako by se nechumelilo.
Co jinak? Štve mě, že musim pořád řešit problém bydlení v Brně. Snažím se využít co nejvíc volného času, napsala jsem esej o vojenské službě. Uplatnila jsem zážitky z dědového vyprávění, takže snad bude slavit úspěch. Jdu si pustit film o přírodě a to bude asi poslední aktivita, kterou dnes podniknu. Dobrou!

Už nežije..


Němci vs. Italové

9. března 2013 v 11:39 Co mě kdy zaujalo
Tohle video nám promítali na ukázku minulý víkend na workshopu. Je to srovnání chování Italů a Němců. Hodně jsme se přitom nasmáli. Nejvíc se mi líbí jízda autem za hranicemi, vyhazování odpadků a stavba silnice. Myslíte si, že to je fakt pravda?


Zážitky nejen z koncertu

8. března 2013 v 21:16 Kočka na každý den
Nestíhám psát na blog to, co chci, natož abych se dívala na cihí blogy. A to mě štve. Taky mě deptá kniha, kterou musíme číst povinně do školy. Má strašně malá písmenka, není nejtenší(280 stránek), ale nejhorší na tom je, že mě nebaví. A to vypráví o druhé světové válce. Prostě je to bezdějové, líčí se tam jen vztah hlavní hrdinky k otci a k matce a děsně se v tom pitvá. Jazykově je to taky celkem náročné. Nicméně jsem dnes přečetla v práci asi 40 stránek. Takže mi jich zbývá už jen 220. Jestli se to potahne ve stejnym duchu, asi pojdu.
V práci jsem dnes byla omylem dřív než jsem měla. Kvůli novému prezidentovi, který dával slib, se na Hradě pracovalo až od oběda. Jenže jsem truba a smsku jsem špatně pochopila(nebo jsem si ji spíš špatně přečetla). Zajela jsem tedy do knihovny. Teď jsem dodělávala referát na exkurzi do Lipska a mám velký hlad. Jenže teď na noc jíst něco mastného není moc dobré. Přes den jsem ale teplé jídlo vůbec neměla. Poslední dobou je toto docela u mě problém. Najít čas na jídlo a vhodný pokrm.
Těším se na to, až se zítra budu moci vyspat. Bez budíku.. až do té doby, kdy budu chtít.
Jo a málem bych zapomněla na včerejší boží koncert! Zezačátku jsme měly s kámoškou zádrhel, protože na poslední chvíli změnili místo, dke se to pořádalo. Takže jsme zmateně běhaly po Vltavské, ale nikde nikdo. Až brácha mi zjistil, že se to koná v Holešovicích v jedné hale. Naštěstí jsme nic nezmeškaly, hrály teprve předkapely. Eluveitie měli taky docela pěkné písničky, ale Sabatoni jsou Sabatoni :-) Jana seděla na mantinelu, ani jsem si neuvědomila, že je dost malá a že by z koncertu jinak nic neměla. Já jsem strávila větší část víc vepředu.. zpěváky jsem měla vzdálené od sebe tak na 10 metrů. Udělali mi radost, že zpívali hodně známé písničky a že dali několikrát možnost publiku vybrat. Překvapilo mě, že hlavní zpěvák uměl celkem obstojně česky. Jeho maminka prý pochází z Česka. Mluvil na nás česko-anglicky. Snad nikoho nepřekvapí, že za každým druhým slovem bylo fucking a podobně. Tady to nikoho nepohoršovalo. Sem se to hodilo. Bylo to poprvé, co jsem viděla velikánskou frontu na chlapské záchody. Většina fanoušků přišla fešně oháknutá, černá barva to u všech vyhrála. Vzpomněla jsems i na svou nedávnou návštěvu diskotéky. Musím říct, že mnohem lepší pro mě je metalový koncert než diskotéka. Líbí se mi tam prostě víc.. atmosféra, lidi.. i hudba :) Chudáci zpěváci, na konci koncertu byli tak zplavení, že jeden vzal tričko a normálně ho začal ždímat. Jako když ho vytáhnete z kýblu s vodou!!
Ještě dneska mám trochu zalehlé uši, ale jinak bomba!

z deviantart.com od Archaic-Artist

A jede se dál..

7. března 2013 v 17:21 Kočka na každý den
Mám se dobře, akorát mírně nestíhám a spaní mi teď taky moc nejde. Nemůžu dýchat a kapky mi už nepomáhají. Nos už si na ně zvyknul. Jsem doma a večera se nemůžu dočkat! Jdu na Sabatony! Nakonec se mi podařilo najít kamarádku Janu, která je taky zbožňuje. Jsem tak ráda, že má čas! Jsem zvědavá, co budou hrát za písničky, jak budou vypadat i jak bude hrát ta druhá skupina. Už se na ten koncert těším od listopadu. A konečně je tu den D!
Asi se půjdu ohřád do vany a třeba se mi uvolní nos. Bojím se, že mi co nevidět klekne počítač. Teď, když ho nejvíc potřebuju.. Hned jak jsem přijela domů, zálohovala jsem si aspoň všechny věci do školy. Včera jsem napsala úvod bakalářky a zítra ho chci poslat. Ještě to tak.. aby se mi smazal. Včerejšek byl věnován hlavně školním povinnostem, ale taky sebeobraně, na kterou chodím. Musím se přiznat, že jsem dostala dvakrát do zubů a jednou do nosu. Dost to bolelo. Ale pořád lepší, než když to vůbec nečekáte. Krev z nosu semi spustila až dneska, ale to asi nemá už s tím bojem nic společného ;) Večer jsem byla pozvána do kina, z toho, co jsme viděli, napíšu samostatný článek. Fakt jsem si to užila!