Listopad 2012

Kočičí jistoty

9. listopadu 2012 v 14:25 Kočka na každý den
Máme tu zase pátek, takže pro většinu lidí začíná dvoudenní pohov a odpočinek od práce. Ani jsem se nenadála a jsem zase v Praze. Ve středu večer jsem při setkání s kamarádem úplně zapomněla na čas, takže jsem se vrátila na byt až kolem půlnoci. Zato jsem získala spoustu tipů..kde hledat příležitosti k cestování, práci, dobrému jídlu apod. Rozpovídala jsem se o cestování a i M. mi povídal, kde všude byl a co podnikal. V kavárně Falk je pokaždé příjemně, nevím, jestli to je těmi červenými sedačkami, nebo tím, co si objednáte(já si dala koktejl a když mi ho přinesli, tak na okrajích sklenice bylo napíchané ovoce), nebo tím, s kým tam jste. Čtvrtek jsem měla takový rozlítaný a na bytě jsem se jen na chvíli zdržela kvůli jídlu. Náš text na "dlouhé noci" jsme nakonec myslím přečetli hezky, akorát L. chyběla. Prozváněla jsme ji, ale nestihla to. Její text musela číst Nikola. Člověk by neřekl, že na téma Wurst se toho dá tolik vymyslet. Nejlepší to opět podle mě měli Richard a jeho neznámá kolegyně. Pojali to z přírodovědného hlediska a my jsme se mohli potrhat smíchy, když nad párkem stáli v ochranných oblecích s brýlemi a plastovým kšiltem jako dva zapálení vědci.
Dnes je super den, vysvitlo sluníčko, tak mi ani nevadí, že budu muset jít do centra. Našla jsem na neděli totiž na poslední chvíli brigádu. Paráda! A taky si jdu vyzvednout reklamované boty. Na večer nám přijde návštěva.
Užijte si víkend!

Čtu jednu knížku v němčině (Nathan und seine Kinder) a taky jendu v češtině- o řeči těla. Rozárka má taky svoji řeč těla, teď se tváří zrovna docela znuděně :-D


Studánka

7. listopadu 2012 v 18:25 Co mě kdy zaujalo
Obyčejná studánka, kterých v přírodě najdete spoustu. Nevím proč, ale tahle mě vždycky fascinuje. Když jdu navštívit tetu a strejdu, kteří žijí na okraji lesa, vždycky do ní musím nahlídnout. Někdy je skoro celá vyschlá, někdy ne. Od louky je co by kamenem dohodil, ale zřejmě k ní moc lidí nechodí. Všude kolem je houští.


Asi bych se z ní nenapila.. ale kdo ví, třeba má čarovnou moc :-)


Zajímalo by mě, kdo ji tam vybudoval a jak je asi stará.. Musím se na to strejdy zeptat, třeba to bude vědět.



Při výlezu z houští


Kočka z porcelánu

7. listopadu 2012 v 18:09 Kočka na každý den
Zvláštní to týden. Připadá mi, že mám o dost víc volna než normálně. Pondělí celé odpadlo a dnes jen zumba. Večerní hodina se nekoná, ale zítra už jedeme naostro. Ještě si musím přečíst několikrát svůj text. Nazpaměť se ho ale nenaučím. Asi by mi stejně trémou vypadl. V úterý to bylo pro mě hodně o cestování, rovnou z autobusu jsem utíkala do školy a odtamtud jsem se nehnula až do večera. Překvapilo mě, kolik lidí přišlo na tanečák. Občas jsme museli i sedět, abychom se tam všichni vešli. Na swing jsem už neměla sílu, a tak jsem jela na byt. Dnes jsem sice vstávala už brzy, ale program jsem měla jen na dopoledne. A tak si čtu, vybíram téma na seminárku- snad budu moci psát o Strindbergovi, vyhledávám, kde všude se dá studovat švédština, kolik stojí vízum do Číny a podobné blbinky. Už mám jedno přání- hmatatelnou věc, kterou bych chtěla k Vánocům. Teď budu doufat, že mi ji Ježíšek přinese, nebo že ji rozbalím při svých narozeninách. Myslím, že asi neuhodnete, co by to mohlo být.. Teď večer mám ještě sraz s kamarádem, kterého jsem neviděla už víc jak rok. Těším se na to setkání.

Ani jsem vám nenapsala o pondělní příhodě s kytarou. Když jsem ji přinesla domů krásně naladěnou a opřela ji o zeď, zouvám se a najednou se ozve tlumený zvuk strun. Bác! Otočím se a kytara leží na zemi, slyším škrábání drápů o lino a vidím, jak něco chlupatého zdrhá z mého dosahu. Pak se to ono cosi začne nesměle přibližovat, švidrat a zkoumat, co že se to vlastně stalo.. co je ta podivná věc, do které to narazilo? Mohu vám říct, že když jsem viděla Rozárčin výraz, mohla jsem se smíchy potrhat. Uši zvláštně nakloněné do stran a ve tváři větu: Zabiješ mě zato, nebo nezabiješ? To já ne, já za nic nemůžu :-) Rozárka smí všude a my jí věříme, že nic nerozbije, ale stane se i, že jí ten skok nevyjde. Na vině je kluzká podlaha, špatně odměřená vzdálenost..či kdoví co.


Když jsem a nejsem doma

6. listopadu 2012 v 0:17 Kočka na každý den
Mám neblahé tušení, že se zítra nedostanu na blog, a tak si to pro strejčka vynahradím ještě dnes. V hlavě mi teď hrají valčíky, doufám, že zítra jich pár dáme. Vůbec se už moc na tancování těším.
Před chvílí se mi podařilo dopřeložit text od Hofmannsthala na zítřejší literaturu. Před necelými dvěma hodinami jsem duělala věc, za kterou by mě asi Terka zabila. Dala jsem si vydatnou večeři. A tak nemůžu jít ještě spát. Čekám, až vytrávím. :) Asi si ještě přečtu kousek z nového Nathana. Dneska byl fajný den, to by bylo mít každý pondělí volno. Hned bych zpohodlněla. Dopoledne jsem se věnovala čtení a přípravě do školy, odpoledne jsem zašla plavat. Zezačátku byl bazén zase přeplněný, ale postuně lidí ubývalo a já si to začla užívat. Nejvíc se mi líbily paprsky slunce, které se odrážely ve vodě. Plavala jsem i pod vodou a měla jsem pocit, jako bych se dotýkala toho slunce. Zůstala jsem až do patnácti, pak už se dovnitř nahrnuly děti a všichni museli z vody. Z Radlic jsem jela rovnou na Staroměstkou, poslala jsem tři psaní a hned vedle jsem zašla do ústřední knihovny. Konečně se mi podařilo najít Velkého Gastbyho. Pak jsem si půjčila Sapkowského a jednu knížku o řeči těla. Doufám, že na to zase nezapomenu a že nebudu zas platit pokutu. Vzala jsem si do ruky ještě tři průvodce a další dvě knihy, které mě zaujaly a sedla si do křesla. Začetla jsem se do průvodce po Číně, měl asi tisíc stránek! Takový se asi na cesty nebere, jen se čte doma. Nu uteklo to děsně rychle, a tak jsem měla co dělat, abych v pět byla na Floře. S Terkou jsme si prohlídly výstavu o Thajsku, mne se to místo, kde výstava byla, moc nelíbilo, některé fotky visely moc vysoko, ale zas je pravda, že nikam jinam by se to asi nevešlo. Shodly jsme se, že naše příští společná dovolená bude do Thajska =) Už se těším, jsme zvědavá, za kolik let se nám to poštěstí. Nicméně jet jen tak nalehko.. spát na pláži, či v džungli, to zní jako fajné dobrodrůžo. Musíme si zjistit, kde se všude dá kempovat.
Po výstavě jsme zašly do čajovny SHI-SHA. Objevila jsem ji náhodou na netu, je nejblíž Floře. Oběma se nám tam moc líbilo, určitě tam ještě někdy zajdu. Líbily se mi polštářky všude na zemi, příjemná hudba, světlo i obsluha. Oba naše čaje byly velmi chutné a voňavé. Dostala jsem tipy na cviky z pilates. Bohužel nevím, jestli najdu odvahu je někdy vyzkoušet. Posilování mě moc nebere, ještě k tomu správně dýchat, to už je pro mě fakt makačka. Mamce se ale pilates taky líbí. Zvláštní. Mám raději tancování. Celkově to byl dnes příjemně strávený večer, ještě teď cítím, jak mi vlasy voní čajovnou. (-:

Mít sourozence je strašný, ale nemít sourozence je ještě horší.


Díky za dnešní den

4. listopadu 2012 v 23:56 Kočka na každý den
Super den, už dlouho takový nebyl. V rodinném kruhu, s psaním deníku a dopisů, s anglickou konverzací a večerní návštěvou naší sousedky a jejích dvou dcer. Z domu jsem nevytahla ani patu. Dozvěděla jsem se dneska spoustu zajímavostí o cestování, jízdě na kole, nočních klubech, knihách a historii. Copak mi asi nadělí zítřek? Chtěla bych plavat, sejít se s Terkou a zajít na poštu a do knihovny. Krásný to studentský život.


Paule Pizolka, Arnulf Zitelmann

4. listopadu 2012 v 16:03 Dóóóst dobrý knížky
Paule Pizolka oder Eine Flucht durch Deutschalnd je kniha, kterou jsem četla víc jak měsíc. Zaujala mě v zahraniční knihovně v Brně, a protože mám ráda příběhy z druhé světové války, tak jsem si ji půjčila. Kniha nabízí pohled na druhou stranu barikády- na to, jak viděli válku někteří Němci. Hlavní postavou je šestnáctiletý Paule, který uteče z výchovného tábora, když má být nasazen do boje za Hitlera. Paulovi se nelíbí totiž šikana v táboře a s celou válkou, kterou vede Německo, nesouhlasí. Dále tu vystupuje dívka Ulla, kterou Paule potká při návštěvě lékaře. Je potěšen, že může mluvit s někým mimo tábor a do Ully se brzy zamiluje. Společeně s Ullou se vydá na cestu do Duisburgu, při cestování se musí ale odloučit. Oba jsou zraněni, Ulla tak moc, že musí být převezena do nemocnice. Její ruka zachránila Paulemu život, kdyby ho střepina zasahla o kousek výš, nežil by už. Paule jede tedy do Frankfurtu za svým otcem Juppem. U něj chvíli pobývá, ale je to tam hodně nebezpečné. Všude probíhají velké nálety. Paul pořád myslí na Ullu a volá jí. Po nekonečném čekání Ulla konečně zvedne sluchátko a oba obnoví kontakt.
Pro Paula existuje jedna možnost, jak utéci válečnému běsnění.. a to sice na statek, kde bydlí přítel Paulova otce. Paul jede přes Duisburg, věří, že se Ulla k němu přidá a oba budou spolu spokojeně žít na statku. Jenže v Dusiburgu se nepohodne s Ullinou matkou, která věří v Hitlerovo vítězství. Zakáže oběma kontakt. Paule při jednom náletu ukradne v pekařství chléb, je zatčen a protože nechce udat své údaje(kvůli útěku z tábora), je přesunut do koncentračního tábora Möhringen. Zde si prožije nesmírné peklo, ponížení, bolest. Jediné, co ho drží nad vodou je to, že se shledá s Ullou. Paulovi se nakonec podaří z tábora utéci, s Ullou se oba dostanou na onen statek, všechno už vypadá nadějně, jenže jim společné štěstí překazí žárlivá dívka, která nosí poštu na statek. Udá Paula svému otci, který je nacista, a tak musí Paule s Ullou utíkat dál. Utíká s nimi ještě jeden Francouz, který na statku pracoval a chce se dostat ke své ženě. Druhý sedlák, který je rovněž přítel Paulova otce je už ale nepřijme, má strach. Poradí jim jen cestu, kudy se dostat do Holandska.
Kniha má dramatický konec...Na cestě potkávají vojáka, který je nechce pustit dál, chce za výměnu na chvíli půjčit Ullu, ale to se už Clemens(Francouz) na něj vrhne. V tom přiletí spousta bomb, zasahne Paula, možná i Clemense.. nebo tomu ublíží ten voják. Ulla se k němu přižene a začne ho ošetřovat, ale marně. Paule i Clemes jí umírají před očima a ona zůstává sama v lese uprostřed bojiště.
V knize najdete snad všechno.. radost, štěstí, přírodu, pocit svobody, romantiku, smutek, strach, smrt...je to velmi emotivní a pořád mi nejde na rozum, proč to zrovna takto ten autor zakončil..


Změna povahy

3. listopadu 2012 v 18:53 Kočka na každý den
Ahój! Konečně! Mrzí mě, že jsem se za posledních pár dní nedostala na blog a trochu na tom má zásluhy jeden člověk, kterého raději nebudu jmenovat. Myslím, že čas bych přeci jen i našla, ale toho mála klidu, co se mi v Brně naskytlo, jsem využila jinak..především čtením.
Ale teď jsem doma, tak hurá do toho! Když se ohlédnu zpátky, tak ve středu jsem byla po úterním tancování pořádně unavená, k tomu jsem přidala ještě zumbu. Ta mi i přes tu únavu zvedla náladu. Odpoledne jsem na bytě bohužel nebyla zdaleka sama, ale přesto jsem se snažila někam uhnízdit a konverzovat přes skype. Bylo to milé a hned se mi zlepšila nálada. Taky jsem volala večer.. tentokrát domů. Na kreativním psaní to bylo dost mizerné, nefungovala nám technka a navíc jsme zjistili, že se nám dva opravené texty někam ztratily.. neznámo kam. Z toho byl jeden můj :-/

Ve čtvrtek byl pravý podzimní den, celý den lilo a ně se vůbec nechtělo nikam chodit. Do školy jsem přijela pozdě díky dlouhému stání šaliny v koloně, na jeden ne tak důležitý předmět jsem nešla, doma jsem si dělala lívance a chtěla jsem si trošku odpočinout a v klidu se najíst. ŠTve mě, že mám během dne takové pauzy, třeba jen necelé dvě hodiny, takže se na bytě otočím jen na patě, nebo když zůstanu někde poblíž školy, nemám čas pořádně se začíst do knížky, či zahloubat do projektu. Když sjme jela na byt, stalo se mi, že jsem přejela v šalině zastávku, na které jsem chtěla vystoupit. Tak mě ta kniha nadchla, že jsem přestala úplně vnímat realitu. A tak je to pořád 15 minut čtu, pak zas někam běžím. Teď o víkendu si užívám toho, že se nemusím ohlížet na čas. Už mi zbývá z Paula Pizolky jen necelých sto stran, těším se, až tu knihu dočtu. Je to napínavé, ale už by to chtělo nějakou jinou knihu. A že jich mám vypůjčeno.. :) Ten jsem jsem měla taky velký referát, trvalo mi to asi hodinu a půl, takže mi z toho úplně vyschlo v krku. Sice mě občas někdo z našich "učitelů"(ten předmět vedou vlastně taky studenti) doplnil, ale stejně to všechno leželo hlavně na mě. Naštěstí se ten referát podařil. Aspoň podle zpětné vazby si to myslím.

Večer jsem právě měla trochu času, asi by mi zbylo i na blog, ale prostě to nešlo. Ráda dělám věci pořádně a ne jen povrchně. A tak jsem to nechala až na dnešek. Zato se mi aspoň podařilo odpovědět Suině do Číny. Pátek byl pro mě nabitý od rána do večera. Vstávala jsem už o půl osmé.. dobrovolně.. i když nemam žádnou školu, nabalila na sebe co nejteplejší oblečení a rozjela se do Kohoutovic hledat les. Přihlásila jsem se jako dobrovolník na hru TMOU! Potkala jsem jednoho kluka, který mi byl od vidění nějak povědomý, společně jsme hledali ten správný les a dalo nám to trochu zabrat. Člověk by neřekl, kolik je v Brně lesů. Naším úkolem bylo postavit z provázků zmenšený model brněnské MHD. Nejdřív jsme museli vytyčit v lese čtverečkovanou síť, abychom se v těch provázcích vyznali. Stavělo nás to asi osm. Toto jsme dělali od devíti do tří odpoledne. Většinou jsem motala provazy, nosila židli klukovi, který provázky upevňoval vysoko na stromech, snažila jsem se i navigovat, kudy byl měl ten provázek procházet, jenže v brněnské MHD se zas moc nevyznám, takže jsem to většinou nechala ještě někoho zkontrolovat. Práce mě bavila, akorát tak dvě hodiny pršelo, což bylo nepříjemné. Do bot mi nateklo a byla mi zima. Po třetí jsem jela s jedním klukem směr Královo pole, vzal mě skoro až domů, ještě štěstí, že tam měl taky cestu. Doma jsem se rychle osušila, sbalila, vypila čaj a hned šla zas na šalinu a bus. Tam jsem potkávala účastníky hry. Líbí se mi poslouchat je, jak se baví o šifrách, jak jsou natěšení, co jim letos orgové nachystali apod. . Je to takový zvláštní pocit, když vy trochu víte, co ty týmy čeká a přitom musíte mlčet jako hrob. V 17 hodin tato šifrovačka začínala a já jsem hlídala jedno stanoviště s pomocnou šifrou. Stihla jsem tam dorazit včas, dostala jsem vestu a pokyny, co vydávat, jaké je správně řešení šifry a už jsem šla na stanoviště. Slyšela jsem zahájení, hymnu a viděla, jak všechny tými rozsvěcují baterky. Pak to bylo ráz naráz, přihrnulo se ke mně spousta lidí, štěstí, že mi přišla nějaká paní na pomoc. Zjistila jsem, že nemám čelovku, naštěstí mi ji půjčili. Budu si ji muset taky konečně koupit. Někdo mi šeptal řešení do ucha, někdo ukázal na papírku, vždycky jsem odškrtla název týmu a podala další indicii k další šifře. To už byla dávno tma. Obča sjsme byla an stanovišti sama, ale pak mi přišel na chvíli pomoci jeden kluk, který mi říkal, že je jeden z hlavních orgů, že ty šifry taky vymýšlí. Tak jsme si chvíli povídali a společně mrzli. Šla jsem se podívat ke zvukové šifře, kde byl namluvený nějaký rozhovor s hokejistou. Nedávalo to hlavu ani patu. Po sedmé se ke mně nahrnuly zbylé týmy, které si nevěděly rady se šifrou. Brzy přišel někdo z orgů a zveřejnil řešení. Padla.. šla jsem domů. Byla jsem ráda, že mi šichta končí, nechtělo by se mi mrznout na stanovišti někde přes noc. Potkala jsem několik známých, někdo mi klepal na rameno a zdravil mě, ale bohužel jsem se nemohla otočit, měla jsem spoustu práce. Není divu, vždyť letos hrálo 251 týmů po pěti. Samotné šifry mi nic moc neříkají a určitě bych jen malou hrstku dokázala někdy v životě rozřešit, ale pomáhaní na této akci mě baví. Nejenom, že poznáte staré známé, ale taky se dostanete mezi úplně jinou sortu lidí..od matematiků a fyziků, po maminky a senior(k)y. Domů jsem odjela v osm večer, ani nevíte, jak jsem byla ráda, když mě přivítala Rozárka a spol v našem pokoji.

A jaký byl dnešek? Po vydatném spánku jsme jeli na hřbitov, a pak hned za dědou. Kočky už stály u vrat a dokonce i Berta se nechal hladit. Dřív byl takový plachý, ale teď asi cítí, že bude na zimu hodně sám, a tak se taky přitulí k člověku. Vynosila jsem kýble s uhlím nahoru, společně jsme pooběvdali, pak jsem si četla a užívala si čas s kočkama. Vyšplhala jsem si na vlnky, kde se slunila Čiperka. Sluníčko na dvě hodiny vylezlo, tak jsem se posadila vedle ní, skoro jako by bylo léto. Netrvalo to ale moc dlouho, tak 15 minut. Pak mě přišel škádlit brácha. Nakonec jsme sklidili ještě pár obřích jablek, posvačili a za tmy se vrátili domů. Přes cestu nám přeběhla srnčí rodinka. Mamka s tátou a děťátko. Měli štěstí, prchli do polí.