Srpen 2012

Berounský kocourek z obchodu s látkami

31. srpna 2012 v 20:25 Něco o mně a o kočkách které znám(mám)
Je to už asi deset let, co jsme v Berouně objevili ve výloze jednoho obchodu kočku. Udivilo nás to, hned jsme zašli dovnitř. Paní, švadlena, nám řekla, že se kocourek našel při povodních v roce 2002. Vždycky, když mám v Berouně chvíli čas, jdu se podívat, jestli tam kocourek stále je. Teď v srpnu jsem v Berouně přestupovala, když jsem jela k babičce, a tak mi to nedalo a opět jsem se šla projít kolem toho místa. A kocourek tam spal pořád. Docela mě to překvapilo. Je vidět, že se mu tam líbí. Možná tak přitahuje paní nové zákazníky.






Ta cedule je tam už deset let :-)


Objevovat svět..

31. srpna 2012 v 16:52 Kočka na každý den
Zdravím, dneska je mi už trochu lépe. Poslouchám irskou hudbu, kapely, které mi poradil jeden Dubliňan na festivalu, kde jsem pracovala. Dnes jsem potkala zajímavého člověka. Sešly jsme se v kavárně a dozvěděla jsem se spoustu šokujících informací o tom, jak to chodí v Americe. Jedna máminá žačka tam žije a studuje a jen na prázdniny jezdí do Čech. Amerika mě tolik neláká, chtěla bych se tam někdy podívat, ale po tom, co jsem dnes slyšela, bych tam žít určitě nechtěla. A cestovat tam sama by bylo asi dost velké šílenství. Představte si, že pokaždé, když venku klesne teplota pod nulu, nejdete do školy..Představte si, že nejlepší způsob, jak se před všemi ztrapnit, je jít pěšky do supermarketu, který je od vašeho domu deset minut pešky a zpátky nést igelitky s nákupem v ruce.. Nejjistější způsob, jak se nechat zabít, je sednout si do autobusu MHD, který jezdí jen asi každou hodinu..Každý má své auto, všude se dopravují autama a je to nejen kvůli bezpečnosti, ale i proto, že tam nemají vůbec chodníky. Jsem tak ráda, že naše země je přeci jen o trochu bezpečnější a klidnější než tam.. na druhou stranu oproti Švédsku máme ještě co dohánět. Dozvěděla jsem se ještě další informace o životě v Americe, ve státě Ohio.
Ráno jsem dočetla dopis od Erika, musím říct, že mě nechal pěkně napínat. Ke konci jsem se už nahlas smála. Je zvláštní, jak Švédi vnímají přírodu, jaký mají pro ni vyvinutý cit.. psal mi právě hlavně o ní. Většinou lidi píšou o tom, koho potkali, jaké mají, starosti apod. . Úplně se mi vyjevil obraz toho, jak sbírá se svou mamkou v modrém obleku ostružiny, jak fotí zvířata.. Nejlepší výraz : vážky jako malé policejní helikoptéry :)

Boj


Věrný hlídač

30. srpna 2012 v 15:12 Kočka na každý den
Ahojky,
vrátila jsem se opět z Anglie do českých krajin a cítím se jak ospalé kotě. Není divu, cesta v autobuse nebyla nijak příjemná, ale nejvíc mi teď život znepříjemňuje děsná alergie. Kašlání mě hodně vyčerpává a připadám si, jako bych dnes ušla dvacet kilometrů. Přitom před dvěma dny jsem je určitě opravdu ušla, bohužel už tehdy jsem měla kapesník pořád u nosu.
Doma jsem se se všemi přivítala, dostala jsem makovotvarohový koláč, který jsem hned snědla. Teď jsem stahovala fotky do počítače, čtu poštu a dosud jsem ještě neotevřela obrovský dopis, který mi přišel ze Švédska. Už se moc těším, až si ho přečtu, snad už brzy nastane ta správná chvíle. Taky si musím dopsat poslední tři dny do deníku. Čas v Londýně jsem se snažila maximálně využít, takže na jeho psaní jsem ani nepomyslila. Jen kdybych se pořád nedávila. Je to krásné pomyšlení, že mám ještě prázdniny, zatímco ostatní se už chystají do školy. Workcamp, to je kapitola sama pro sebe, rozhodně nelituju, že jsem tam jela. Věřím, že mi hodně dal. Vždycky si říkám, že je škoda, že když někam jedu, tak tam intenzivně používám cizí jazyk, a pak se zas vrátím do ČR, kde mi mozek zpohodlní a zakrní. Ještě o to víc mě to teď mrzí, neboť tento semestr jsem měla mít angličtinu. Ale bohužel to vypadá špatně, překročila jsem kapacitu. Nechápu, kdy si ten předmět udělám, jestli mi to vyjde na jaře, tak budu mít teda hafo práce. Ale vždy si říkám, že se mi to nějak podaří zvládnout.

Kocourek z Readingu. Potkala jsem ho minulé úterý při cestě na swing. K tomu domu se perfektně hodí.


Je čas

11. srpna 2012 v 12:55 Kočka na každý den
Dokončila jsem to, co jsem už dlouho plánovala. Kopírování svého blogu ze Švédska do Wordu. Nebylo to lehké, jak jsem si nejprve myslela. Chtěla jsem si tam přenést i komentáře, ty mi to trochu zkomplikovaly. Ještě se bude muset provést korektura a úprava velikosti fotek, a pak si to chci vytisknout. Budu pročítat, až budu stará, nebo i svým vnoučatům, jestli o to budou mít zájem. :-)
Už mám skoro dobaleno, studeného počasí se nezaleknu, vím přece, co je to pravá zima. Při takovýchto teplotách jsme ve Švédsku shazovali mikiny a bundy. Ještě musim nějak vymyslet špunty do uší, protože moje öronproppar již nejsou použitelné. Nezbývá než si vzít vatu a doufat, že tam nebude moc hlučno. Jako skoro vždycky jsem řešila problémy s botami, ale naštěstí už je to v pohodě. Včerejší plavání se Símou jsme si užily, překvapilo mě, že v bazénu nebylo narváno. Vždycky je to lepší, když jdu s někým. Dozvěděla jsem se o její práci, škole, o tom, že ještě s jednou mojí bývalou spolužačkou jela na Slovensko, že staví barák a spoustu dalších novinek. Není divu, vždyť jsme se potkaly naposledy o Vánocích.
Občas při tom kopírování mi přejel pohled po pár řádcích, nemůžu se ubránit vzpomínkám. A tak mě napadlo pár lidem teď napsat. Ještě než odjedu.

Budete mi chybět, všichni mí kočičí mazlíčci. Dozvěděli jsme se, že Čiperka je na tom špatně. Zbývá jí už jen málo života, má rakovinu. Operace by jen vše uspíšila, a proto ji necháme v klidu dožít. Je to děsně smutné, ale takový je prostě život. Doufám, že až se z Anglie, bude na mě ještě čekat. Chci ještě pohlédnout do jejích kleopatřích očí, pohladit po hřbetě a slyšet její hluboký vrn..


Tady a teď

10. srpna 2012 v 20:51 Co mě kdy zaujalo
V knížce, kterou jsem teďnaposledy četla, mě velmi zaujal jeden příběh. Jmenuje se Petr a kouzelná nitka. Je pro mě tak zásadní, že jsem se ho rozhodla zveřejnit na svůj blog.

Petr byl živý malý chlapec, kterého měl každý rád - jeho rodiče, přátelé i učitelé. Měl ale jeden nedostatek. Petr nedokázal žít v přítomnosti, nenaučil se užívat si života. Když byl ve škole, snil o tom, aby už byl venku a mohl si hrát. Když byl venku a hrál si, snil o svých letních prázdninách. Neustále byl zasněný, neustále chtěl být někde jinde, a nikdy se proto nedokázal radovat z krásných chvil, které provázely jeho život. Jednoho rána se Petr procházel v lese nedaleko od domova. Padla na něj únava, a tak si sedl pod strom a zdříml si. Po několika minutách spánku zaslechl, jak někdo volá jeho jméno. "Petře, Petře!" ozýval se pronikavý hlas někde vysoko. Pomalu otevřel oči a s ohromením hleděl na prazvláštní ženu, která stála nad ním. Muselo jí být přes sto let a její bílé vlasy jí zakrývaly záda jako deka. Ve vrásčité ruce držela kouzelnou kuličku, v jejímž středu byl otvor a z něj visela dlouhá, zlatá šňůrka. "Petře", pronesla ona stará žena, "tohle je nitka tvého života. Jestliže za ni trošku zatáhneš, hodina ti uplyne jako vteřina. Pokud zatáhneš o něco víc, za minutu ti uběhnou celé dny. A pokud zatáhneš ze všech sil, za pár dní uběhnou měsíce a roky." Petrovi se kubčka velice zalíbila. "Můžu si ji nechat?" zeptal se. Stařena se rychle sehnula a chlapci dala kuličku do ruky. Druhý den seděl Petr ve škole a nudil se. Náhle si vzpomněl na svoji novou hračku. Zatáhl trošku za šňůrku a naráz byl jako kouzlem doma a hrál si na zahradě. Teď si teprve uvědomil, jakou má ona kouzelná nitka moc. Brzy jej přestalo bavit být malým školákem. Chtěl se stát starším chlapcem a vyzkoušet si, co by všechno mohl prožít. Vytáhl znovu kuličku a zatáhl za šňůrku. Naráz z něj byl mladý jinoch a měl krásnou přítelkyni Elisu. Nicméně pořád nebyl spokojen, neboť se nikdy nenaučil užívat si přítomné chvíle a malých zázraků každodenního života. Začal tedy snít o tom, jaké to bude, až bude dospělý. Znovu zatáhl za nitku a během vteřiny uplynulo mnoho let. Nyní z něj byl muž středního věku, Elisa byla jeho manželkou a dům byl plný jejich dětí. Ale Petr si povšiml i něčeho jiného. Jeho kdysi černé vlasy byly nyní protkány stříbrnými nitkami a jeho mladistvá matka, kterou tolik miloval, zestárla a zchřadla. Ale ani nyní se Petr nedokázal radovat z přítomného okamžiku a žít právě teď. Ještě jednou tedy zatáhl za šňůrku a čekal, co se stane. Stal se z něj devadesátiletý stařec, jeho husté černé vlasy zbělely jako sníh a jeho krásná žena Elisa již byla několik let po smrti. Jejich děti opustily domov a žily vlastním životem. A v tu chvíli, poprvé za celý život, si Petr uvědomil, že se nikdy nenaučil zastavit a vychutnat si kouzla přítomné chvíle. Nikdy si nenašel čas a nešel s dětmi na ryby, nebo nevzal svou ženu Elisu na večerní procházku při úplňku. Nikdy nezasadil strom nebo nepřečetl ani jednu z těch nádherných knih, které čítávala jeho matka. Místo toho proběhl životem bez zastavení, aniž jen zahlédl, co všechno dobrého na něj po cestě čekalo. Když si to uvědomil, velmi jej to rozesmutnilo. Vyšel z domu ven a šel do lesa, do stejného lesa, ve kterém se procházíval jako malý chlapec. Když do onoho lesa vešel, všiml si, že malé doubky, které byly semenáčky, když byl malým chlapcem, se nyní proměnily ve vzrostlé stromy a ze samotného lesa se stal nádherný kus přírody. Ulehl na trávu pod strom a upadl do hlubokého spánku. Netrvalo dlouho a uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Vzhlédl a s úžasem spatřil, že to není nikdo jiný než ona stařena, která mu kdysi darovala onu kouzelnou kuličku se zlatou šňůrkou. Zeptala se jej: "Jak se ti můj dárek líbil?" Petr neváhal a odpověděl podle pravdy. "Nejprve se mi líbil, ale nyní ho nenávidím. Celý život mi utekl mezi prsty a já jsem neměl příležitost si jej užít. Jistě, potkaly by mne i chvíle zármutku, ale já jsem si neužil ani radosti. Cítím se uvnitř velice prázdný, neboť jsem promrhal dar prožít si svůj život." "Jsi velmi nevděčný." řekla ona stará žena. "Ale i přesto ti splním jednoposlední přání." Petr se na moment zamyslel a poté spěšně odpověděl: "Chci se tedy stát znovu malým chlapcem a začít znovu." Poté znovu upadl do hlubokého spánku a za chvíli znovu uslyšel,
jak kdosi volá jeho jméno. "Kdo to tentokrát může být?" podivil se pro sebe. Když otevřel oči, spatřil, j ak vedle jeho postele stojí jeho matka. Vypadala mladistvě a vyzařovalo z ní zdraví. Petr si uvědomil, že ona stařena z lesa mu opravdu splnila i jeho poslední přání a on se mohl znovu vrátit na začátek svého života. "Pospěš si Petře, vstávej, nebo přijdeš pozdě do školy," říkala Petrovi jeho matka. Petr vyskočil z postele a od onoho rána začal žít život naplno. Žil životem plným drobných radostí, vítězství a potěšení. A to se mu podařilo jen proto, že přestal obětovat přítomnost snům o vzdálené budoucnosti.
Naučil se, jak žít tady a teď."

(Z knihy Mnich, který prodal své ferrari, Robin S. Sharma)

Jako by mi ten příběh mluvil do duše. Když se tak zamyslím, sním dost často.. o minulosti i o budoucnosti. Možná někdy až moc. Snad si příště vzpomenu na tento příběh, třeba mi pomůže přistát pevnýma nohama opět na zemi =)

Ukrajina, Kyjev

10. srpna 2012 v 20:40 Pohledy
Knihovnu jsem dneska nestihla. Bohužel. A to jsem přišla jen dvanáct minut po zavíračce. O víkendu mají navíc všude všechny knihovny zavřeno. Nezbývá než knihy předat mamce, ať mi je vrátí. A to jsem tolik spěchala, abych je měla všechny ve čtenářském deníku.. Aspoň, že jsem stihla poslat další pohled.. tentokrát do USA.

Už v pondělí mi dorazil tento z Ukrajiny. Psala mi osmnáctiletá Alona. Nepochází přímo z Kyjeva, ale z nějaké vesnice poblíž. Vzpomněla jsem si na naše loňské putování po západní Ukrajině. Kde jsou ty časy..kde jsou ty lidi..




Lotyšsko

10. srpna 2012 v 12:20 Pohledy
Dostala jsem krásný pohled od kamaráda z Lotyšska. Mattise jsem poznala ve Švédsku, studuje v Rize fyziku a náramně jsem si rozuměli. Píše mi, že chodí taky často plavat(hlavně do moře) a že byl na výletě, kde uprostřed bažiny na jednom ostrůvku žijí dva lidé. Pozdrav od něj mi udělal obrovskou radost a zároveň jsem ráda, že mu i můj pohled z Bezdězu došel :-)





Pořád mám co dělat

10. srpna 2012 v 12:10 Kočka na každý den
Dorazila jsem do Prahy a opět se to vše na mě navalilo. Nevím, kde mi hlava stojí, a proto se těším, až si sbalím a budu si moci psát čtenářský deník. Večer jsem se domluvila se Símou, že půjdeme společně plavat. Stejně si všechny věci, které mám napsané v seznamu, vzít nemůžu, musela bych mít nafukovací baťoh. Průvdce Lonýdnem jsem si už docela nastudovala, mám už vytipovaná místa, kam bych se chtěla určitě podívat. Spojila jsem se se dvěma dobrovolnicemi z Česka, s kterými na festivalu budu pomáhat. Je fajn, že pojedeme společně, ale na druhou stranu se na ně moc nechci vázat. Těším se, až budu po dlouhé době mluvit zas v cizím jazyce. Mám dilema.. brát si na workcamp německou knížku, či nebrat? Abych tam zbytečně neprovokovala :-) Když v poslední době na jiné knihy, než ty, které jsou napsané v němčině a které by stály za to si přečíst, nenarážím..
Teď od pondělka jsem byla navštívit dědu, a pak druhého dědu s babičkou. Na chalupě hned využili toho, že mám cvik v barvení z tábora, a tak jsem se věnovala práci i teď a škrabala jsem a barvila vrata. Bohužel to odneslo jedno žluté tričko. S Cipískem je teď velká zábava, pořád si jen hraje, je akční, je ho všude plno a rád si hraje s mou sukní. Během dvou dní jsem přečetla jednu zajímavou knížku, jmenuje se Mnich, který prodal své ferrari. Myslím, že mi toho určitě hodně dala, některé praktiky mi připadají trochu divné, ale jiné ozkouším. Třeba mi i v něčem tato kniha pomůže.



Norsko

6. srpna 2012 v 11:31 Pohledy
Tento pohled je od kamarádky Věrky z Osla. Jela tam na prázdninovou školu, učí se zde norštinu, do Norska je hotový blázen. Těším se, až si budeme sdělovat své zážitky z cest a porovnávat Norsko a Švédsko. Do Osla bych se chtěla jednou určitě podívat, ale skoro víc než Oslo mě láká Bergen. Asi je to kvůli Andersovi, který mi o něm toho tolik vyprávěl..


Nizozemsko a Ruská Arktida

5. srpna 2012 v 20:48 Pohledy
Když jsem přijela domů, opět tu na mě čekaly tři pohledy, jeden od kamarádky z Česka, dva z ciziny. Ruská Arktida.. nikdy jsem o ní neslyšela, byla jsem překvapená, že je to téměř ve Finsku. Ten název zní hrozně studeně.

Kočička z Nizozemska ( omlouvám se za kvalitu, už se stmívá.. )






Z Ruské Arktidy


Deset dní na hradě

5. srpna 2012 v 20:34 Kočka na každý den
Haló! Na pár dní jsem opět v Praze. Ale jsou prázdniny, a tak budu za chvilku zas v tahu. Prostě se to volno musí nějak využít. Dnes jsem se vrátila z tábora, který se konal na jednom českém hradě. Pracovali jsme, ale i dělali různá řemesla, a tak jsem si odnesla docela dost výrobků. Vlastně většinu času jsem strávila na "kůži" a plstění. Plstění je fajn věc, myslím, že jsem si to už dříve jednou zkoušela, ale teď mě to začalo opravdu hodně bavit. Škoda, že ta vlna není zrovna laciná záležitost. Člověk se u toho nejen krásně uklidní, ale také dostane odměnu v podobě krásného šperku, kusu oblečení, či doplňku. Larp dopadl ne úplně dobře, ale dalo se to čekat. Něco takového jsem hrála ve větším poprvé v životě. Na táboře bylo tolik aktivit, že jsem se skoro vůbec nezastavila. Především jsem se věnovala tedy řemeslům a nějakým dalším událostem jsem nevěnovala pozornost.. třebas Velké Matce :-D ha ha. Na něco jsem taky doplatila, ale to už se stává. Nemám ráda, když se nechávají rozdělané věci a nedodělají se až do konce. Psala jsem si deníček, a tak vám aspoň napíšu, co se mi na táboře nejvíce líbilo. Spaní pod širákem na parkáně a u pranýře.. ne každý den má člověk tu příležitost spát na takových místech..pozorování hvězd ze spacáku, Hančiny pohádky, řemesla, koupání v rybníku v Plačkově a místní kadibudka s nádherným výhledem do kraje :-D Lidi mi připadali spíš mladší než, ale zato už třeba měli po svatbě, což mi připadalo zvláštní. Nu ale rozuměla jsem si se všemi dobře, i když mě nikdo nijak zvlášť neoslovil. Nejvíc jsem si měla říct s Ari, Martinem a Šotkou. Na táboře nebyla možnost se vykoupat, jen ten rybník, tak jsem byla šťastná, že jsem vlezla po tolika dnech do vany. Nejméně pětkrát jsme spali pod širákem. Nevíte, jak je krásné, když se díváte na hvězdnou oblohu, pak mírně přivřete oči a cítíte, jak vám vánek přejíždí po obličeji. To se to spí..


P.S. Štve mě, jak mají letos rozvržené na podzim předměty. Buď se ty volitelné překrývají s povinnými, nebo je malá kapacita, nebo je to pro jiné obory. Děs, běs!

z deviantart.com od gokhangezici