Červenec 2012

Carlshem, Umeå

27. července 2012 v 12:11 Moje cesty
Je mi verdo. Co si dát osvěžení v podobě sněhu?


kluzistě


stopa


Chaloupka jako z pohádky.. jen kdyby uvnitř bylo nějaké topení.

Obtisknout jako první svoji botu..


Pápá

27. července 2012 v 11:58 Kočka na každý den
Tak už to za chvíli vypukne. Dnes v půl páté odpoledne. Balení vrcholí, za dvě hodiny budu skoro na nádraží. Řeč je o táboře, kteří pořádají Brontíci. Těším se, až si trochu odpočinu, ale mám i trochu obavy, jak budu zvládat ještě po šesti hodinách práce hrát larp. Zatím tam nikoho neznám, ale uvidím, třeba mě zas někdo svým příjezdem překvapí. Bude nás asi jen deset účastníků. Taky jsem zvědavá, kde budeme spát, jestli ten hrad má aspoň trochu střechu. Kéž by bylo hezky a nelilo. Cestování vlakem snad dnes nespletu, nerada tak jezdím, ale co se dá dělat. Autobus do osady Pohleď nejezdí.
Tak se mějte hezky, já se zas do neděle odmlčím.


Dárek

26. července 2012 v 23:08 Kočičí všehochuť
K svátku jsem dostala dva báječné dárky. Jeden vám ukážu. Je totiž s kočičí tematikou. Mám z něj ohromnou radost :)




Jinak děkuju všem za přání, nebylo jich moc, ale zato každé jiné a originální. Nejméně z jednoho si určitě vezmu ponaučení a budu se snažit dosáhnout toho, co v něm bylo napsané. Svátky uznávám víc než narozky, ale chápu, že v létě je člověk rozlítaný, a tak si nevzpomene. A pak.. stejně mi největší radost udělají překvapení, která přijdou z čistého nebe.. jen tak.. bez toho, aniž by člověk něco slavil.
Teď jsme si byly s mamkou krásně zaplavat. V bazénu jsme zůstaly skoro poslední.. až do devíti do večera. Venku to taky bylo fajn a vymyslely jsme novou hru " na dinousaura". Není nad to, když jde člověk s někým. To mi taky hodně přibralo pozitivní nálady, bude se mi aspoň usínat s pěkným pocitem.
Tak zatím.. :-)

Zpátky doma

26. července 2012 v 18:53 Kočka na každý den
Bujaré oslavy, ležení na slunci, dopisování zážitků a čtení Das Erbe des Magiers. K tomu hlazení koček a stěhování Rozárky do Prahy. Konečně! Už mi tu chyběla.

Ne, ne, teď pojedeš s námi do Prahy :)


Noční návštěva

25. července 2012 v 19:52 Kočka na každý den
Plavání, plavání.. všechny smutky zahání. Je to pravda. Včera jsem se o tom mohla přesvědčit, ačkoliv jsem šla sama.. ačkoliv tam bylo strašně moc lidí. Není divu, když svítilo sluníčko. V dráze vyhrazené pro kondiční plavání to ale šlo. Dohromady jsem plavala asi třičtvrtě hodiny, ale bylo to příjemné. Nebyl jsem ani tolik unavená, když jsem vyšla z bazénu. Připadala jsem si naopak svěží. Při plavání se mi daří nemyslet na nic. Zítra půjdeme zase, tentokrát už nebudu sama.
Teď tu máme návštěvu. Máme na stole zase spoustu jídla. Je to taky kvůli mému svátku. Ajaj, to si budu muset dát hodně bazénů. Dneska jsem spala na chalupě. Rozárka po mně v noci chodila :-D Je to zvláštní, když po vás ve spánku chodí kočka. Ani jsem se nevzbudila, ale přitom si vzpomínám, že jsem ji hladila. Vnímala jsem jen její vrnění a hebkou srst. Je to úžasný stvoření. Jo, jo.. z Rozárky se stala chalupářka, ale já se těším, až bude zase v Praze. Teď píšu své zážitky z minulého týdne a balím na tábor. Na čtení knížky už není moc čas. Kéž by bylo hezké počasí.. Včera večer jsem napsala svůj první dopis ve švédštině.

Už se zabydlela nahoře na skříni.


Sníh na Sněžce i v létě

24. července 2012 v 15:06 Moje cesty
S mamkou jsem vyjely v sobotu 22. července lanovkou na rozhlednu Hnědý vrch.


Nejen, že nahoře byla taková zima, že jsem litovala, že nemám s sebou rukavice.. ale taky jsem v dálce zahlídla zbytek sněhu.



Tady detail..


Takže ne jenom ve Švédsku je taková zima :-)

Plánování

24. července 2012 v 14:05 Kočka na každý den
Dělám palačinky jako za starých času ve Švédsku. Je to zvláštní, ale zdaleka nejsou tak chutné jako tam. Přitom se mi ani jedna nepřipálila. Asi člověk musí mít švédskou marmeládu a tekutější jogurt, aby to bylo ono. Jak se člověk doma rozmlsá, je to těžké. Ale na makrobiotickym festivalu se budu muset zase uskromnit. Už jsem si začala zjišťovat informace o Londýně a Readingu. Těším se, že se podívám do země Jonathana Strouda. Asi ho tam stěží potkám, ale přesto budu mít aspoň pocit, že jsme blízko sebe. Olympiáda končí 12. srpna, tak doufám, že na konci prázdnin už tam takový frmol nebude. V Radingu i v Londýně je lindy hop, jupí! Určitě se půjdu mrkout.


z deviantart.com od Loulou13

Olomouc a další boty na drátě

23. července 2012 v 22:47 Moje cesty
Zítra to bude přesně týden, co jsme byly s kamarádkou v Olomouci. V tomhle městě se mi líbilo, myslím, že je tam toho hodně, co objevovat. Ten den nás potkalo snad deset přeháněk, někdy vysvitlo i sluníčko. Trochu mi ty změny počasí i působily na náladu, bylo to celé jako na houpačce. Jsem ráda, že nám ale nepršelo pořád, že jsme chytly i ty slunečné chvilky. Pořád jsme se nemohly dopočítat, kolik že kašen v Olomouci je, kolik z nich je barokních a kde je může člověk najít. Měly jsme to napsané v letáčku, ale nějak nám to furt nevycházelo. Taky nás obě překvapilo to, že do sloupu Nejsvětější Trojice se dá vlézt, že je uvnitř kaplička.




Arionova kašna, u které jsem si hned vzpomněla na Zeměplochu..


Další želva..


.. která na sobě tahla malé želvičky a taky delfíny a podivné hlavy..



Můj další úlovek.. boty na drátě najdete i v Olomouci =)



Tohle byly Pumy, asi už někoho omrzely.


Kolikáté to jsou vlastně boty na drátě, co jsem už viděla..? Páté? Sedmé?

Týden bez kočky

23. července 2012 v 22:21 Kočka na každý den
Šití, šití a zase šití. Dneska nic jiného nedělám. Teda když nepočítám dopoledne, kdy jsem byla obíhat secondhandy, abych sehnala nějakou látku, popřípadě nějaký ten oděv vhodný na larp. Hořejšek už mám hotový, teď zbývají jenom doplňky a boty. Středověké boty bohužel doma nemáme a tenisky jsou zakázané. Jak předělat tenisky na středověkou obuv? Leda si udělat onuce. Nějak to vyřeším a konečný výsledek třeba i poputuje na blog.
Chybí mi tu nějaký kočičí tvor. Jsem tu sama. Už týden a mám absťák. Cipísek by k nám už měl taky brzo dorazit. Snad...


Turistické známky

22. července 2012 v 21:44 Verschiedene Sachen
Nedavno jsem zjišťovala, z jakých míst jsme si je přivezli. Taky jsem ty známky všechny spočítala. Skoro se nám už nevešly na postel. K dnešnímu dni jich máme přesně 293. Z toho asi sedm slovenských a jednu německou. Dřevěné turistické známky se stávají dnes čím dál tím větší módou. Teď už je ale tolik nekupujeme, jednak jejich cena pořád roste, druhak má teď svoji známku kdeco. A tak si ji koupíme vždycky jen když na dané místo opravdu dojdeme. A co vy? Kolik jich máte? Pochlubte se :-)





Problém je, že nevíme, kde je nejlépe skladovat. Zatím je máme všechny v krabici.




Cestovatelské trampoty

22. července 2012 v 20:45 Kočka na každý den
Jsem zase tady. Do pátku. Unavená a zároveň odpočatá, se spoustou zážitků dosud zaznamenaných jen v bodech. Několik hodin jsem seděla u ISu, kromě dvou předmětů mám všechno uznané, kredity započítané. Jupí! Můžu si tedy registrovat předměty na podzimní semestr. Jediné, co mě nepotěšilo, byla angličtina. Mé pořadí je 663, ale kapacita je jen 360 lidí. Přesto jsem si udělala diagnostický test a uspěla jsem. Mám požadovanou úroveň B1, ale kdo ví, jestli se do těch podzimních kurzů dostanu. Zkoumala jsem, do kterých sekáčů zítra zajdu. Čeká mě totiž výroba kostýmu na larp. Snad najdu patřičné látky. Budu válečník :)
A nyní zpravodajství z mých cest.. Trasa byla původně takováto: z Prahy do Brna, další den do Olomouce, ještě ten den večer do Opavy, tam zůstat dva dny, pak přes Ostravu do Prahy a další den z Prahy do Pece. Bohužel se mi ale povedlo jedno neplánovaný cestovatelský faux pas (snad se to tak píše) a v Ostravě ve Svinově jsem si spletla vlak RegioJet. Místo do Prahy jsem jela vlakem do Žiliny. Uvědomila jsem si to docela brzo, a tak jsem vystoupila v Ostravě na hlaváku. Debilní vlaky, proč se křížily v tu samou dobu? A proč to tak divně hlásili? Nu, nejen že mi propadla jízdenka, ale další vlak do Prahy už ten den nejel. Jen nějaký noční, ale tím jsem jet nechtěla.. vzhledem k tomu, že bych se vůbec nevyspala, protože mě čekala hned další den cesta do Pece. Co budu dělat? Měla jsem chuť zajít do hospody a tam to něčím zapít, a pak to zapíchnout někde na lavičce. Ale ne. Naštěstí jsem chytla poslední vlak do Brna. Tam jsem přespala, ó díky, náš krásný byte..a další den ráno jsem hned jela přes Hradec Králové rovnou do Pece. Objela jsem snad skoro celou republiku, ty autobusy zastavovaly v Litomyšli, Poličce, Trutnově.. prostě cestování jsem si užila ažaž. Ale v Peci ve Hvězdě do to bylo super. Sprcha, a pak hned zalézt do postele...hmm. To byla pohoda. Ani jsme moc nechodily, spíš odpočívaly a jen jsme si vyjely na rozhlednu Hnědý vrch. Byly jsme svědky velkého závodu na horských kolech, objevily jsme úžasný krámek s kočičími věcmi, a pak si taky zašly na masáž. V Peci mi připadala zima jak ve Švédsku. Ty předchozí dny byly spíše chodící a poznávací, v Olomouci i v Opavě. O to víc jsem ten komfort ještě víc ocenila.
Přihlásila jsem se na cestovatelskou přednášku o Švédsku, třeba mi to vyjde a budu v Brně jednou povídat o svém pobytu :)

Je malá, ale je tam.. taky se vydává na průzkum okolí. Zřejmě její první procházka po švédské zimě, proto je tak nedůvěřivá.


Úděsná slovíčka

16. července 2012 v 13:11 Kočka na každý den
Ještě jednou přede mnou někdo řekne slovo "zakonzervovat" a asi už zešílím. Ne, prostě ne! Od dovolené ho musím poslouchat nejméně pětkrát denně. Doufám, že až dnes odjedu, bude s tím nadobro konec.
Další slovíčka.. tentokrát ta, na která nejsem už tak alergická.. možná naopak: kissa, bajsa, bajskorvar. Tato tři slovíčka svádí německy mluvícího člověka překládat je jako líbat, kousat a párek k nakousnutí. Ve skutečnosti mají tato slova ve švédštině úplně jiný význam. Jaký, to si nechám raději pro sebe, beztak už mamka říká, že mám teď pořád pubertální řeči.

....Když já za to nemůžu, že to v té knížce takhle psali :-)

Protože přišla řeč na dovolenou, dovolím si sem dát fotku kocourka, kterého jsme potkali na procházce v Polevsku. Furt se hejbal, proto je to tak mázlý. Nedal se pohladit, ale vždycky popošel a válel se před námi na silnici.


Duha v mém pokoji

16. července 2012 v 10:10 Co mě kdy zaujalo
Ve čtvrtek večer jsem byla svědkem velmi zvláštního jevu. Kolem osmé hodiny se spustila bouřka, ale následně vysvitlo sluníčko. Mamka mě volala do pokoje, ať se přijdu podívat na duhu. Vykláněla jsem se z okna, ale duha nikde. A pak jsem se podívala na stěnu a došlo mi to. Duha nebyla venku, nýbrž v mém pokoji. Chvíli jsem tomu nemohla ani uvěřit. pak jsem začala pátrat, jak ta duha mohla vzniknout u mě na zdi. Byly to vlastně duhy tři.


Tahle mi připomínala silně polární záři..





Nakonec jsem zjistila, že se sluneční paprsky odrážely v obraze, který mám na protější stěně a z toho se nějak vytvořila duha. Vím, že fyzikové by pro to našli jistojistě nějaké vysvětlení, ale pro mě je to prostě navždy záhadou a jak to přesně vzniklo, ani vědět nechci.

Kočka sklepní

15. července 2012 v 22:14 Kočka na každý den
Jsem unavená a vím proč. S mamkou jsme šly navečer plavat. Připadala jsem si tam jak na slalomu, pořád se někomu vyhýbat, ale asi jsem si ještě nezvykla na přeplněné bazény. A přitom je to dnes přesně měsíc, co jsem se vrátila do ČR. Bohužel jsem zaregistrovala změnu i někde jinde. Vydatná česká strava by chtěla omezit. Jinak za chvíli neoblíknu své oblíbené sukně( a nejen ty). Ách jo. Všechno zlý pro něco dobrý. Rozárka si na chalupě tak zvykla, že jsme ji tam zatím dědovi něchali. Největší událostí bylo řezání kanystru k darlingu. Ještě nikdy jsem pilkou neřezala plast :D Pak jsem přišla do sklepa v tu správnou chvíli, přesvědčila jsem dědu o nemožném.. totiž, že ten kanystr k tomu čerpadlu opravdu pasuje. Na pořadu jsou taky záclony. A nesmím zapomenout na popisování starodávných fotografií. Příště si sedneme s dědou na další album. Četla jsem taky jednu švédskou knížku, která byla mírně trhlá a trochu víc nechutná. Prostě Švédi ;) Véna upekl plastovej tác v troubě a ještě se k tomu popálil. Takhle to dopadá, když necháte chlapa samotnýho doma.
A ještě něco: výlet do Dobřichovic na zámek s úžasnou restaurací, marné hledání jednoho domku v té nejdelší ulici na světě a samozřejmě posloucháme rádio Blaník. A to i když dorazíme před barák a ta skladba ne a ne na řadě. Jsme vytrvalí a čekáme, protože nám do toho nikdo nemůže kecat.( viď, bratře!)


Pravčická brána

13. července 2012 v 15:06 Moje cesty
A než odjedu na chvíli pryč, mám pro vás pár fotek z výletu k Pravčické bráně. Celkově jsme ušly z Hřenska tam a zpět 8 kilometrů. Mamka to viděla na víc, ale ten kopec nahoru to zkresloval. Nahoru jsme to šly asi dvě hodiny, kdežto dolů nám to trvalo jen 50 minut. Cesta byla dost nezpevněná, cítila jsem každý kámen. Ostatně jsem obdivovala lidi, kteří tam šplhali v žabkách, či sandálech. Vstup na vyhlídku si musel člověk zaplatit( což nechápu), dospělí to měli dost drahý, ale myslím, že se to vyplatilo. Něco tak krásného se hned tak nevidí.









Všichni stárnem

13. července 2012 v 14:50 Kočka na každý den
Pohled mi teď sklouznul na pravou stranu obrazovky, téma týdne "Mám svůj sen". Kdepak jeden.. mám jich spoustu, takže by mi prasknul blog, kdybych je sem měla vypsat. Zajímavé téma, zkusím na něj něco vyplodit do svého deníčku.
Dnešek je ve znamení:
... udávání televize
... hledání ubytování v Opavě
... těšení se na chalupu
... čtení
... Sojky a její vyprovázení před barák
... psaní mailu Hance
... prohlížení fotek z Pollingu (chudák Marťa, au-pair bych dělat rozhodně nechtěla)
... myšlenek na swing
... zasvěcování mamky do postcrossingu

.. a dalších tisíce malých střípků, které mi každou vteřinou víří hlavou

Čiperka.. už se na ni těším, jen mi dělá starosti její zdraví. Potřebovala by k veterináři, ale mamka říká, že jí asi těžko pomůže. Je to prý stářím a na venkovskou kočku je třináct let rekord. Přeju si, aby tu ještě s námi dlouho zůstala.


Nový domov

12. července 2012 v 20:09 Kočka na každý den
Konečně ochlazení, déšť a bouřka krásně pročistily vzduch, hned se lépe dejchá. Dnes jsem si udělala krátký výlet na poštu a na Zličín. Oběhla jsem asi šest obchodů a v tom posledním jsem objevila ty pravé pohorky. Jsou dost podobné těm, které jsem nechala ve Švédsku. Taky proto jsem si je vybrala. Co mi včera přivedlo na jiné myšlenky, bylo psaní dopisu Katharině. Uklízím, čtu Coelha a nyní všichni doma očekáváme přílet Sojky ;)

Na Rozárku si do zítřka budu muset počkat. Zalíbilo se jí na chalupě a nechce do Prahy. Její oblíbená sedačka, dnes jsem ji čistila asi čtvrt hodiny speciálním kartáčem na kočičí chlupy. Marně.


Mirjam Pressler, Ein Buch für Hanna

12. července 2012 v 17:00 Dóóóst dobrý knížky
Právě jsem si zapsala do deníku knížku, kterou jsem přečetla na dovolené. Chytla mě tak moc, že o ní napíšu i na blog. Do rubriky Dóóóst dobrý knížky bezesporu patří.
Ein Buch für Hanna jsem si koupila už před rokem na Buchmesse v Lipsku. Do této doby jsem nenašla čas a ani odhodlání se pustit do čtení. Jelikož jsem se ve Švédsku dosti vytrénovala, nedělalo mi nyní čtení žádné problémy a myslím, že jsem si to teď i víc užila, než kdybych to četla loni. Samotnou autorku jsem potkala na besedě, představovala tam především tuto knihu, je to její nejnovější dílo. Příběh je založen na skutečnosti, ne všechno se ale doopravdy stalo. Mirjam Pressler Hannu vyzpovídala, několikrát se sešly, ale ne všechno si stačily říci. Pak Hanna umřela. A tak si autorka některé věci musela přimyslet.
V knize mě nezaujal pouze Hannin příběh, ale taky to, jakou pozici mělo ve válce Dánsko. Nikdy jsem netušila, že dánští židi nebyli zařazováni v Terezíně do transportů, že jistý Georg Ferdinand Duckwitz, německý diplomat, propašoval 7000 dánských židů do Švédska, aby je zachránil. Ne všechny se ale podařilo včas varovat, Hanna byla mezi 481 židy, které tu noc( z 1. na 2. října 1943) gestapo našlo. Těchto 481 židů bylo deportováno do Terezína. Navzdory ostatním ale nikdy tito židé nejeli dál na východ.
Abych ale nezačínala do konce. Příběh začíná na jednom statku kdesi v Německu, jsou tam mladí lidé, kteří pracují na poli a připravují se na vycestování do Palestiny. Jenže hrozba války je čím dál tím větší, o pobyt v Palestině žádá spousta lidí, a tak je Hanna poslána se svými kamarádkami místotoho do Dánska. Prý to tam pro ně bude rovněž bezpečné. Jednu noc stráví Hanna u své matky v Lipsku. Sestra Helene již žije v Palestině, a tak je maminka hodně opuštěná, žije v chudých podmínkách, šije a opravuje tajně pro Němce oblečení. Druhý den se musí obě na nástupišti rozloučit, Hanna netuší, že se s maminkou už nikdy nesetká. Jediné, co ji utěšuje, je to, že má u sebe Miru. Ta se o ní stará jako starší sestra. Společně s dalšími dětmi žijí chvíli v utečeneckém táboře, pak jsou rozděleni do rodin v Copenhagenu. Hannina rodina je milá, Hanna se učí dánsky. Její velkou zábavou je práce s hrnčířskou hlínou. Tam se nejvíc uklidňuje. Hanna se vlastně původně jmenovala Hannelore, ale s příjezdem do Dánska je jí změněno jméno. Prý to není tak nápadné jako Hannelore. V Copenhagenu to ale po čase začne být pro židy taky nebezpečné. Hanna se s dívkami stěhuje na venkov, kde pracují na statcích. Práce je hodně těžká, ale Hanna si nestěžuje. Spřátelí se tu se služkou Bente, která jí jako jediná dělá společnost. Jinak je život na statku hodně jednotvárný. Bente je analfabet, a tak jí občas Hanna předčítá pohádky. Jednou, když slaví Hanna u své kamarádky nějaký židovský svátek, zaklepe v noci někdo na dveře. Je to gestapo, všichni se musí rychle sbalit. Nastoupí do dobytčích vagonů a jedou několik dní bez jídla, namačkáni ve vagonech. Pro Hannu je to o to víc stresující, že se na nádraží rodině své kamarádky ztratí. Prožívá tak kruté hodiny ve vagonu sama, namačkaná na cizí lidi.
Naštěstí na peróně v Terezíně, kde vlak končí, slyší volat známé hlasy. Je to Mira, Rena, Rachel a Bella. Její kamarádky. A tak jsou dívky zase spolu. Jedna starší žena jim ukáže, jak to v Terezíně chodí, pomalu se učí žít.. nebo spíš přežívat na tomto místě. Mira je kápo celé skupiny a co řekne, to platí. Snaží se o to, aby dívky nic nevzdávaly a aby jedly, když mají co. Hanna v Terezíně onemocní, má tyfus a musí do nemocnice. Je to velmi vážné, ale přežije. Je to i díky Markovi, klukovi z Prahy, který se o ni stará. Pomáhá svému otci, který dělá v Terezíně lékaře. Hanna se do Marka zamiluje, když se uzdraví, tak se scházejí a povídají si. Je to její anděl strážný. Pozve ji na operu Brundibár, ve které taky hraje. Jednoho dne ale Hanna najde místo, kde doktor s Markem pobývali, prázdné. Odjeli transportem na východ, odkud už není návratu. Hanna je v šoku, nemůže se vzmoci ani na pláč. Hlad ji ale donutí opět pracovat. Nejdříve dělá uklízečku latrín, pak třídí oblečení. Velká rána je pro všechny, když Mira onemocní zápalem plic, na který umírá. Dívky jsou v šoku a vůbec spolu nemluví. Hanna pochopí, že musí převzít roli Miry ve skupině. Nyní je to na ní, aby dozírala nad tím, že všechny dodržují základy hygieny, jí apod. . Hanna potká Sarah, kamarádku, u které byla na oslavě, když je chytlo gestapo. Skoro ji nepozná. Sarah a její matka přemluví dívky, aby se přestěhovali k nim. Dánové prý dostávají nějaké balíčky od Červeného kříže.
V dubnu roku 1945 se stane zázrak, 35 autobusů přijede do Terezína a všichni dánští židi do nich nastoupí. Jedou dlouho, okna musí být zabedněna. Švédský Červený kříž je doveze přes vybombardované země až do Švédska. Tam dostávají všichni najíst, mohou se lépe obléknout, jsou prohlídnuti doktory. Hanna ale zdaleka není šťastná. Uvědomuje si, že Mira už nikdy nepozná, jak chutná čokoláda a taky má starost o svou matku. Dívky se nakonec rozutečou.. každá do jiné země, Bella nakonec nechce do Palestiny, její pochroumané rameno od biče jí dělá problémy. Sarah se chce starat o matku, odjíždí s otcem do Copenhagenu, Rela odjíždí za strýcem do Ameriky. Hanna zůstává se Samuelem, bratrem Sarah. Po čase mají spolu svatbu. Ten má stejný cíl, chce se dostat za každou cenu do Izraele. První pokus je neúspěšný, Angličani je vysadí na Kypru, až v létě 1948 se dostávají do Izraele. Hanna se až o hodně později dovídá, že její matka zemřela v neznámém koncentračním táboře v Rize.
Nikdy jsem ještě neslyšela o tzv. Bohušovicer Kesselappell, jednom děsném pochodu, kdy museli všichni vězni z Terezína stát spoustu hodin bez jídla a pití. Právě tam dostala Bella ránu bičem. Stejně tak jsme nikdy neslyšela pořádně, o čem je ta opera Brundibár. Až teď, když představení bylo součástí tohoto příběhu. V knížce najdete i ukázky z pohádek od H. Ch. Andersena. Vzadu najdete vysvětlivky k některým názvům, občas je to tam v hebrejštině. Kniha mě už od začátku vtáhla do děje, je mi s podivem, jak jsou všechny ty cesty propojeny..že se takhle naslepo dostala Hanna do úplně cizí země- do Čech(Protektorátu).
Celou knihu provází dva citáty:
Los, Hanna, du schaffst das. Augeben gilt nicht! (Mira) ( Hanno, zvládneš to.Vzdávat se nepřichází v úvahu!)
Ein jüdisches Kind darf nicht auffalen. (Mutter) (Židovské dítě nesmí být nápadné.)




Pozdrav ze Slovenska

11. července 2012 v 20:50 Pohledy
A nakonec pohled od Terky. Listonoš mi ho hodil do schránky až dnes. Když jsem si šla vsadit Sportku, náhodou jsem mrkla do schránky a byl tam. Slovensko je teď pro nás už taky cizina. Všechny pohledy mi udělaly dnes obří radost, a proto jsem si vyžádala další adresu a budu v posílání nadále pokračovat :)


Mrtvé moře

11. července 2012 v 19:08 Pohledy
A tento je z Izraele. Byl zabalený v obálce s překrásnou známkou. Píše mi Irena, která bydlí nedaleko Haify. Navštívila už třikrát Českou republiku a doufá, že se sem opět někdy podívá.