Prosinec 2011

Můj zamotaný svět

1. prosince 2011 v 16:00 Kočka na každý den
Už se zase týden přehoupnul do druhé poloviny.. a máme tu nový měsíc. Ležím zachumlaná v posteli a asi se už dnes odsud nehnu. Škola skončila, a tak je čas začít učit se pro změnu sama doma. Měla bych číst knížku Filozofie pro normální lidi. Moc se mi do toho nechce. Už ten název zní dost divně.. kdo to je normální člověk? Raději bych pokračovala ve čtení románu "Na cestě"..ulítlé dílko Jacka Kerouacka mě fakt chytlo. Není to úplně metoda proudu vědomíů, kterým píše. Přesto je jeho styl spontání a snový. Je mi sympatický hlavní hrdina Sal, přestože se s jeho přáními moc neztotožňuji. A vůbec celá skupina vandráků a pobudů je zvláštní, mně cizí, ale o to raději poznávám způsob jejich života.

Včera jsem přišla na byt v deset, pěkně mě bolely nohy. Není divu, nejdřív jsem ušla tak 8 kilometrů po Brně, s J. jsme prošli společně Kraví horu a Špilberk. Ke konci mi byla pěkná kosa. Zjistila jsem, že se dá "meditovat" nejen v přírodě, ale klidně i ve městě. Meditovat píšu takhle v závorce proto, že mám na mysli takovéto civění do dáli..po okolí, kde se co šustne a tak. Tam nahoře na Špilbekru, nebo na vyhlídce na Kraváku bych vydržela stát hodiny a poslouchat, jak v dálce cinkají šaliny, houkají sanitky a policejní vozy. Když se člověk rozhlédl po okolí, viděl sousty světel, především žlutých, ale i dalších barev. Třeba červená na komíně a červená na kampusu. Trochu byla mlha, ale výhled jsme měli slušný. Na Špilberku nikdo nebyl, měli jsme ho celý pro sebe. Nechápu to, že J. ještě nikdy nebyl nahoře u jezírka.. a mé kruhové věžičky a u hlavního vchodu do hradu. Mé věžičky..to proto, že jsem si ji za tu dobu oblíbila. Byla jsem tam všehovšudy dvrakrát, včera potřetí. Na každého, s kým jsem tam byla, mám hezké vzpomínky. Jako na potvoru se ale u věže objevili včera nějací turisté, tak jsme tam moc nepobyli.

Na tanečáku jsem byla až do konce. Moc se nás ale nesešlo. Jen 7. A k tomu jen dva kluci. L. naštěstí umí dělat bezva chlapa :-D . Tancovali jsme walz, valčík, jive, cha-chu a taky židovský tanec. Docela nám to šlo, vcítit se do rytmu bylo pro mě tentokrát jednoduché. Ve čtyřech jsem šla s R., J. a M. na kofolu do hospody. Bavili jsme se o tom, jestli je sůl koření, či není. Pak jsme si navzájem vyprávěli zkušenosti s omamnými látkami. M. například vdechoval plyn ze šlehačky....nechtějte vědět, jaký to na něj mělo účinky.. Bavili jsme se prostě o blbostech. Když jsem přišla na byt, čekal mě ještě úkol. Jak já už tu knížku N.........ne L...e nesnáším. Prostě mě deptá, když mám stokrát dokola číst to samý, pracovat s tím samým.. Už bych se jí chtěla zbavit a dál ji nerozpitvávat.

Ještě doteď ve mně zůstává kousek radosti a optimismu, které se na mě včera přenesly z M.. Snažím se je neztratit, jenže cítím, jak postupně ubývají. Kdyby to tak aspoň šlo co nejvíc zpomalit. Dneska odletěl do Mexika za svým bráchou. Třeba mě někdo, až(jestli) budu studovat v cizině, taky přijede navštívit. Cestování miluju, přála bych si co nejvíc cestovat. Jenže je to stálé dilema.. když je člověk student a má na to celkem čas, nemá na to většinou peníze, když začne chodit do práce, peníze by byly, ale kde vzít ten čas? Nejlepší by byl kompromis, chvíli pracovat a chvíli cestovat. A až by si člověk toho cestování užil dost, mohl by teprve pak zakotvit v té práci.

To jsem se dneska nějak rozepsala.. nevím, co mě to popadlo. Asi bych to zakončila Sokovými slovy "..jediná jistota je tady a teď." A já bych k tomu dodala, že nejlepší je se spoléhat jen a jen na sebe. Dneska se mi to opět potvrdilo. Je to zodpovědnost, ale máte ji jen za sebe. A když si to sami pokazíte, tak to taky sami všechno odnesete.