Říjen 2011

Zumba

12. října 2011 v 22:31 Co mě kdy zaujalo
Zamilovala jsem se do téhle písničky.. je tak letní! Voní prázdninami, volností, mládím a pohodou. Přála bych si léto. Dny, kdy se můžu opalovat, vyjít si jen v tílku a kraťasech, čas, kdy touha po moři je snad největší. A taky touha po dobrodružství.
Mmmmmm, už se nemůžu dočkat toho dalšího.

A zumba? Díky jedné príma cvičitelce, kterou jsem měla náhodou na jednu hodinu, se mi zumba zalíbila a budu se snažit se jí aspoň občas věnovat.



Vier-Augen-Gespräch

12. října 2011 v 22:20 Kočka na každý den
Hlavou se mi honí.. tolik myšlenek, že nevím, jak si je utříbit. Ale kdyby to bylo všechno na světě tak jednoduché, asi by se člověk unudil. Nebo ne?

Z dnešního dne bych "vypíchla" báječnou konverzaci v angličtině a pár tanců s kluky z tanečáku.. a taky po dlouhé době setkání se Sojkou. Doufám, že se budem častěji vídat. Následně jsem se dozvěděla, že na Lange Nacht budu hrát letos matku feministku :-D Oh nein! :-D

Jdu si napsat do sbírky slovíčka a raději pak hned do postele. Včera bylo ale těžké usnout.. asi mám tvrdou postel, nebo těžké myšlenky, které mi nedají spát. :-)


Čekám..

11. října 2011 v 22:32 Kočka na každý den
Po dlouhé době jsem si zas vzpomněla na Eagleheart a na Stratovarius. Možná to bude tím, že jsem si oblíkla na sebe jejich tričko. Nebo za to může rozpoložení, ve kterém se teď nacházím. Dnes jsem se účastnila autorského čtení v MZK, ne, že bych tomu tak moc rozuměla.. ale bylo to povinné. Pak jsem se vydala na swing. Nelíbilo se mi to ale zdaleka tak jak minule. Přišla spousta nových lidí, takže je to museli učit zas od začátku, bylo nás tam tolik, že jsme se navzájem dost pošlapávali a když řekli, aby se vyměnili partneři, ani ne půlka poslechla. Blöd. Vzpomněla jsem si na Davida a ten pražský swing.. ach jo, kde jsou ty časy, kdy jsem chodila k Mílovi a kdy jsme to roztáčeli na tančírně. Přitom tady od sedmi hrála hudba, ale na parket se nikdo neodvážil. Kdybych tu měla Toma z Prahy, hned bychom parket zaplnili. :-(

Půjčila jsem si švédskou knihu o Mumincích. Mumínci jsou prý na čtení těžcí, ale mě prostě nic dalšího nezaujalo, tak jsem zvědavá, jak se s tím poperu.

Těším se na zítřek 11. hodinu a taky na 18. hodinu. Na druhou stranu jdu večer do školy na jeden předmět a pořád nemám rozpracovanou svou roli matky. Ale což.. budu myslet na to pozitivnější, co mě čeká.


P.S. Teď jsem si uvědomila, že jsem sem dala stejnou fotku jako předevčírem. Že by se ty dny tak podobaly? Nic výstižnějšího asi nemám..

Trochu jako doma

10. října 2011 v 22:40 Kočka na každý den
Jsem unavená a ani jsem nepotřebovala uplavat 80 bazénů jako v pátek. Nejspíš to mají na svědomí přednášky, čekání na přednášky a autobusy, obíhání budov a procházka v dešti. Když jsem dorazila před hodinou a půl na byt, sedli jsme si všichni čtyři kolem stolu a povídali si, co víkend, tenhle den a minulý týden nového přinesly. Jedla jsem nakládaný hermelín, Tom přivezl koláč, který mu napekla jeho maminka, Jana upíjela čaj a Hugo nás pozoroval tím svým potutelným úsměvem a sem tam přidal nějakou hlášku. Bylo mi v tu chvíli strašně moc fajn. Připadala jsem si trochu jako v opravdickém domově. Moc si přeju, aby nám to tu na bytě klapalo tak jak dosud. Hugo říkal něco ve smyslu, že holky háží jinak kluci. Prý existuje něco jako typický holčičí hod :) Cože to? V životě jsme nic takového neslyšela. Ale když mi to pak ukázal, už se mi vyjasnilo. No na Hvozdech to asi poznám.. Třeba taky hážu jako holka :) Jdu spát, zítra píšem ze švédštiny, takže držte palce.


z deviantart.com od edwardvb

Nemůžu žít bez..

9. října 2011 v 18:29 Verschiedene Sachen
Není nad to uvařit si hrnek kakaa a zachumlat se do postele s knihou :) Taky to tak zbožňujete jako já? Na podzim se je to zvláště příjemné, když venku fučí a je tam taková vlezlá zima..


Ráda chodím do knihovny, ale ještě raději jsem, když si knihu můžu nechat. Když je dobrá, ráda se k ní vracím. Pročítám si různé pasáže a prohlížím obrázky. Ještě nikdy jsem ale nepřečetla jednu a tu samou knížku víckrát než jednou. Nedavno jsme měli ve škole při němčině debatu na téma Knížky jsou na nic, máme přece internet. Po debatě jsme se ale všichni shodly, že to není pravda.


Vyčkávání

9. října 2011 v 18:18 Kočka na každý den
Konec víkendu se blíží a jsem čím dál tím neklidnější. Asi proto, že to tu dlouho neuvidím, bude se mi stýskat, hlavně po Rozárce. Mám chuť si jít ještě zaplavat, třeba tam bude teď míň lidí. Od probuzení jsem četla a četla, až jsem se pročetla na konec Zimoděje. Pak mě čekalo zapisování do deníku, musela jsem dlouho vzpomínat, o čem že to ty dvě předchozí knihy byly. Ale povedlo se mi to nějak sepsat. Teď jsem chvíli cvičila na kytaru, ve středu mám první hodinu s Vojtou :) Musím říct, že jsem toho dost zapomněla, snad pro mě bude mít pochopení. Jsem ráda, že nemám facebook, mám teď víc času na blog i na knížky.
Tak zatím. A užijte si poslední chvilky víkendu, zítra zas budeme všichni muset jít do školy, nebo do práce. Tedy až na výjimky. Ani bych nechtěla být tou výjimkou.


Severské ostrovy na vlnách Atlantiku

8. října 2011 v 22:57 Co mě kdy zaujalo
Slíbila jsem, že napíšu, jak se mi Severské ostrovy na vlnách Atlantiku líbily. Jako první byla na programu ve 14.00 Islandská filmová hudba. Jeden pán nám nejprve pouštěl ukázky písní z různých cédéček a k tomu taky promítal prezentaci fotek z Islandu. Pak asi dvacet pět minut promítal různé ukázky z filmů, kde hrála hudba. Zaujal mě jeden film.. bohužel nevím, jak se jmenoval..ale bylo zřejmé, že se odehrává za nějaké války, nebo krize, pilot řídil letadlo, vznesl se nad zasněžené hory, ale nevybral to a zřítil se dolů. Byly tam následně záběry, jak ho nějací záchranáři nachází.. už mrtvého.. a jak to následně oznamují jeho matce a otci. Matka se tam rozeštká.. Škoda, že si už vůbec nepamatuju názvy těch filmů, byly takové zvláštní.. Z islandské hudby mě zaujal Johann Johannsson a Mugison.

Následovala krátká pauza a poté byla cestopisná přednáška o Fayerských ostrovech. Jedna paní(tak kolem třiceti) nám vyprávěla o třech týdnech, které tam strávila roku 2005 se svými dvěma kamarádkami. Zpočátku mluvila docela nevýrazně, ale její povídání a fotky nás vtáhly do této země. Některé záběry mi trochu připomínaly Ukrajinu.. ta tráva, hory i ovce. Tyhle tři ženy také putovaly po horách, prošly mnoho tamějších ostrovů a potkaly samé přívětivé lidi. Líbila se mi architektura domečků s travnatou střechou. A výhledy, které se jim naskytly po výšlapu byly úchvatné. Jen počasí měly docela špatné, na místní poměry ale prý dobré. Na Fayerských ostrovech prý 300 dní v roce prší a jim ani moc nepršelo. Když se chtěly dostat na nejjižnější místo k majáku, měly ale smůlu, nikam nebylo vidět kvůli mlze. Co mě ještě uchvátilo, bylo to, že na jednom ostrově žilo jen pět lidí, prý jedna rodina, která tam obhospodařovala pole. Prý neměli žádný kontakt s vesnicemi.. civilizací, nevíme, jak třeba jejich děti chodí do školy, co by dělali, kdyby náhodou potřebovali doktora.. Trochu líp je na tom jiná vesnice, kam třikrát týdně létá helikoptéra a vozí jim tam zásoby potravin. Prý ještě do roku 2001 tam chodil třikrát týdne pošťák.. přes obrovskou horu v každém počasí! Fíha! Blbé je, že i k moři se neměli jak dostat, protože vesnice stála and vysokými útesy. A tak rybáři museli zdolat nejdříve onu horu, než mohli na moře. A stejně tak, když někdo ve vesnici umřel, museli tu mrtvolu donést přes horu, protože v té vesnici nebyl ani hřbitov.
Fayerské ostrovy se mi líbily a chtěla bych se tam podívat. Asi někdy v létě, je tam prý pořád zima, není divu, když průměrná roční teplota je tam 11 stupňů.

Následovala další pauza, a pak přišel na řadu tlustší muž v bílém anoraku s nějakým drápem na krku, který nám vyprávěl o Grónsku. Pobýval tam několikrát se svojí manželkou a již v mládí se toužil podívat na sever. Pán se snažil upoutat pozornost hrou na grónský nástroj(něco jako bubínek) a taky šamanskou maskou a zaříkáváním. Bylo to fajn, protože občas jsem se trochu při dějepisném výkladu nudila. Vyprávěl nám docela podrobně o osídlení Grónska.. což nebylo nezajímavé, ale přeci jen to na mě už začínalo být dlouhé. Grónsko.. to je jako na jiné planetě. Aspoň mi to tak připadalo.. polární kruh a ledové království. Kry plovoucí na moři a pevnina pokryta bílou peřinou. Pán nám nejprve vyprável o Misii Moravských bratří, kteří se v Grónsku usadili. Připadalo mi, že je s nimi taky "spolčený". Spousta Čechů je spjata s objevováním Grónska, dnes je na místě budovy Misie univerzita, která má už šest fakult. Když pán začal promítat video, které v Grónsku natáčel, ožila jsem. Nejdříve jsme si prohlédli, jak vypadá v Grónsku léto.... všechno kvete, zvířata mají mláďata, kry jsou jen malé u břehu, tráva je zelená a je polární den. Je to radostné. Naopak v zimě tam bývá přes -40 stupňů. Stromy v Grónsku nemají, a proto vánoční stromky musí dovážet z Norska. Na kapry se tam nestojí fronta jak u nás, každý si uloví ryby sám na moři. Když jsem viděla nejfrekventovanější silnici(ulici) při vánočních nákupech, musela jsem se pousmát. Těch lidí je tam opravdu málo. V celém Grónsku žije kolem 50 tisíc lidí. Pán nám taky ukazoval fotky malých eskymáčků a dědků, kteří vědí všechno, co se kde šustne. Nejvíc se mi líbilo video, na kterém se plavili lodí podél ker a kdy jsme mohli pozorovat obracení ledovce. To je prý vzácný jev, který se děje jednou za x let. Je štěstí ho vidět na vlastní oči. Následovala ještě dlouhé odpovídání na otázky, pán by povídal snad další dě hodiny, ale naštěstí ho pořadatelé ze Skandinávského domu taktně přerušili.

Jako poslední bylo na programu promítání islnadských krátkometrážních filmů. Byly čtyři. První s názvem Lost my Head trval asi 8 minut. Hrála tam žena a muž, který měl zavázanou hlavu a jedno oko. Ten muž ležel na pohovce, měl svou hlavu položenou na ženině klíně a vedl s ní dialog. Pochopila jsem, že dřív ten muž nebyl úspěšný a byl něco jako "outsider", ta žena ho donutila k tomu, aby se stal bohatým a mocným. Jenže místo toho, aby si ho vzala.. začala ho mít ráda, se s ním chce nechat teď rozvést. A on to nedokáže pochopit. Říká, že ztratil hlavu, když se jí nechal přemluvit, aby se změnil. Pak spolu hrají na klavír a on v něm té ženě přibouchne ruce. A žena, místo aby se naštvala apod., ho začne vášnivě líbat. Její krvavé ruce mu obarví košili, ale jemu to nevadí.. Film končí. První dojem, který jsem dostala, bylo to, že je to nepochopitelné, ale postupně jsem trochu změnila náhled.

Slávek the Shit byl natočen ve spolupráci s Českou republikou, film byl v češtině. Taková bláznivina :-D Muž, který pracuje na pánských záchodkách touží po ženě. Když přijde nová "hajzlbába", zamiluje se do ní. I ona má slabost pro WC, v aquaparku se mu svěří, že už uklízela záchodky v Německu, Anglii.. po celém světě. Jejich společným nepřítelem jsou automatická WC, kde nemusí být obsluha. Společně tedy jdou večer po městě a všechny automaty se záchodky zalepí žvýkačkami, aby do nich lidi nemoli házet peníze. Policie je ale nachytá a Slávek říká :"Stay here, this is my job!" Ta žena je cizinka, takže mluví se Slávkem anlicky. Slávek se dává na útěk a poldové jedou za ním.
Nejvíc se mi tu líbila scéna na záchodě, kde si Slávek vysnil v každé kabince jednu "hajzlbábu", každá mu symbolicky předává štětku od záchoda :-D

Film Man on the Back byl taky pozoruhodný. Odehrával se v islandských horách a vyprávěl o muži(snad bezdomovci?), který využíval lidi k tomu, aby ho nesli na zádech. Vymlouval se na to, že je nemocný a že se nemůže hýbat. Jeden sportovec, kterého v horách potkal se s ním brodil přes řeku, přes hory až do vesnice. Muž byl čím dál tím hrubější na svého "nosiče", nabízel mu jen své bonbony a pořád říkal, že jestli ho neponese, že umře. Když se ve vesnici sportovec dozvěděl, že tam muž jít vlastně vůbec nechtěl, řekl, ať z něj sleze. Jenže on ne. A tak ho násilím setřásl. Za chvíli se od onoho bezdomovce nechal zlákat někdo jiný. Připadal mi ten člověk jako klíště a opruzovač. Zajímavá a trochu akrobatická scéna byla, když si bezdomovec oblékal ponožky na sportovcových zádech. Chudák.. to musela být tíha. Zajímalo by mě, jak tohle natáčeli.

Poslední film The Last Farm byl o těžce pracujícím starém pánovi, který žil někde v pustině na Islandu. Volal své dceři, která ho chtěla navštívit, ať přijede až po víkendu. Starý pán měl roztrhaný svetr a rozderané ruce, opracovával dřevo. Zdálo se, že žil sám. Jenže při scéně, kdy se ukládá do postele, divák mohl zjistit, že vedle něj ještě někdo leží. Byla to jeho stará žena..mrtvá! Následující den stařík dodělal rakev pro svou ženu, oblékl se do svátečního a sám se s ní v místnosti rozloučil. Zvonil telefon, ale on ho ignoroval. Pak rakev spustil do vykopané jámy, kterou připravil a sám si lehl vedle své ženy do hrobu. Do ruky uchopil provázek, který byl napojený na žebřiňák naložený hlínul. Muž chtěl zemřít vedle své ženy.. život pro něj ztratil smysl. Zatáhnul a nebe se nad ním zavřelo. V tu chvíli přjíždí na statek v autě jeho dcera....z toho mě mrazilo.

Z těchto filmů, ukázek a cestovatelských přednášek jsem si odnesla to, že sever je jiný. Je úplně odlišný od toho, co je tady u nás v Evropě. Myšlením počínaje, životním stylem a krajinou konče. Tento styl je mi dost cizí, ale myslím, že čím víc se o tyto oblasti budu zajímat, tím víc je asi pochopím. Ta hudba i filmy byly vesměs depresivní, smutné.. člověka napadá, proč je to tam na severu tak časté.. ta ponurá díla.. To se tam vůbec nesmějí? Je to díky težkým přírodním podmínkám a neustálému šeru či tmě, nebo je v tom ještě něco jiného? Asi bych na severu nechtěla žít, ale jen se tam někdy podívat.. to jo, to bych si přála.


Samotinká

8. října 2011 v 21:38 Kočka na každý den
Po dlouhé době dneska zapínám počítač a hned se zděsím první zprávy, kterou čtu. Roh býka projel tváří toreadora. Otřesné. Raději stránky opouštím.

Já jsem dnes měla klidný den, od dvou jsem seděla v městské knihovně a poslouchala zajímavé přednášky o severu. Jen škoda, že tam se mnou nikdo nebyl, takže jsem celých šest hodin byla ticho jak pěna. A přitom mám spoustu kamarádek -fanynek do Skandinávie. Nechápu, proč nešly. :(

Zítra se budu učit švédštinu a doufám, že se mi podaří dočíst Zimoděje. Můj čtenářský deník už taky pěkně zahálí. Rozárka mňoukala, a tak jsem jí naplnila misku. Ta si umí říct. Mám nějakou smutnou náladu.. ani nevím proč. Nebo vím, ale nechci si to připustit.


Kouzlo domova

7. října 2011 v 15:02 Kočka na každý den
Stáhla jsem si soundtrack z Máje a poslouchám ho stále dokola. Chtěla bych se naučit to kytarové sólo, které se ve filmu objevuje.. především, když se Vilém projíždí na koni. Máj jsem dnes viděla v autobuse cestou do Prahy, jeden z mála dobrých filmů, které mají v nabídce. Přála bych si, aby byl máj.. nebo spíš už červen, protože v květnu všechno kvete a alergie mě v tento měsíc trápí nejvíc.

Hudba ze všerejšího koncertu The Eclipse mě taky uchvátila. Když jsem zavřela oči, měla jsem pocit, že jsem na koncertě Apocalypticy. Kamarád to na violoncello se svou skupinou pěkně rozjel. Klobouk dolu! Potkávala jsem tam strašně moc známých lidí, ale neměla jsem čas se všem věnovat. Zůstala jsem u Martina K., kterého jsem neviděla už strašně dlouho. Snad se brzo setkáme, nestačili jsme si zdaleka vše říct. Koncert mě tak rozehřál, že jsem ani nepostřehla, že všichni kolem mě sedí v mikinách a bundách a já jen krátkém tričku. Až při potlesku jsem si uvědomila, jakou mám husí kůži. To ten koncert mě přenesl do úplně jiného světa .-)

Má milá rozmilá vrnící kráska mě vítala doma a když jsem šla do svého pokoje, usadila se mi u psacího stolu na parapetu. Kočka.. to je srdce domova. Rozárko, moc jsi mi chyběla.


Rozárka a na topení se suší má oblíbená sukně s palestinou :)

Objímání

6. října 2011 v 23:13 Verschiedene Sachen
Pro někoho je to samozřejmost, že obejme každého, s kým se zná.. třeba jen i od vidění, pro někoho je objímání spíš výjimečnou záležitostí. Abych pravdu řekla, patřím spíš k té druhé skupině. Dneska jsem se dostala mnohokrát do situace "obejmout-neobejmout". Potkala jsem spoustu známých lidí, ale zdaleka ne se se všemi si rozumím a znám je tak dobře. Pro mě je obejmoutí znamením velkého přátelství a blízkosti a abych pravdu řekla, jen občas jsem ten první, kdo začne s objímáním. Dnes jsem potkala asi čtyři své velmi dobré přátele, které znám rok a více, a tak mi přišlo přirozené je obejmout, jenže co ostatní lidi ve skupině? Není to vůči nim trochu nespravedlivé? Nechala jsem to tedy povětšinou na nich, jak oni budou reagovat. Při loučení jsem obejmula už většinu lidí, ale jen u těch čtyř jsem cítila důvěru a opravdové přátelství. Objímání mám ráda, ale ne s každým, koho znám.

A co vy? Máte nějaké podobné zkušenosti? A myslíte si, že by měl člověk objímat jen proto, že se to od něj očekává? Nebo by měl poslouchat své srdce?


obrázek z deviantart.com od Taroof

Wir waren in Berlin

6. října 2011 v 14:18 Moje cesty
Malý výběr fotek z Berlína :-) Není to ještě ani týden, co jsme tam byli. Pěkné město s originální architekturou, město, kde nenajdete žádné hlavní náměstí jako v Praze, ale kde během tří.. čtyř kilometrů projdete kolem spousty památek.. nejlépe doporučuji od Alexanderplatz, přes Nikolaikirche, Berliner Dom a Unter den Linden až k Brandeburger Tor. Můžete zajít až k Holocaust Denkmal.. zvláštní prostranství s různě vysokými kvádry. Berlíne, Berlíne, snad Tě zas brzo spatřím na vlastní oči.. a budu mít víc času Tě poznat :-)

Schloss Charlottenburg



Kolo pro vílu.. :)



Postdamerplatz s růžovými trubkami. Docela ošklivé náměstí..


Fernsehturm.. stáli jsme pod ní, ale nahoru jsme nešli.



U-Bahn.. modrá barva byla naše spása..(tedy jen někdy, když jsme nehledali zelenou, oranžovou, nebo nějakou další barvu..)



Vzpomněla jsem si na ty brněnské otáčecí hodiny, co jsou na Svoboďáku :-D Tyhle se mi líbí víc.



Tenhle kostel se mi moc líbil.. ale musím se doma podívat do průvodce, jak se jmenuje.. před ním kvetly červené růže



a tryskala voda z fontány.


Berliner Dom a kanál, kde teče řeka Spréva(Die Spree)


Humboldt- Universität



Holocaust Denkmal..



Můj stín v Tiergarten


Siegessäule zdálky, připomínal mi trochu Petřínskou rozhlednu, naštěstí schody, které vedou nahoru, nebyly průhledné..ale betonové. Nahoře byl hezký výhled, nad vámi bděl anděl..



A jako poslední Brandenburger Tor, nejznámější památka v Berlíně.. s reklamou na Coca- Colu :-D Měli jsme boužel smůlu, konal se tam za ní koncert u příležitosti sjednocení Německa, a tak tam stavěli pódium a stánky s reklamami.


To bylo pro dnešek všechno. O Berlínské zdi a berlínském metru napíšu samostatný článek. Bis bald!

Trochu si dáchnout

6. října 2011 v 13:11 Kočka na každý den
Konečně mám klid. Konečně mám tříhodinové sezení na zadku za sebou. Ne, že by mě to nebavilo, naopak.. Už se vás někdy učitel zeptal, jestli se cítíte jako auto? 8-) Ke konci mi už ale třeštila hlava a byla jsem ráda, když jsem v menze potkala kamarádku Silvu, která studuje historii. Němčinu bohužel vzdala, a tak se s ní už nevídám. Jen náhodou na sebe občas narazíme. A tak jsme si měli co vyprávět.

Sháním dárek pro mamku, ale nemůžu nic vhodného najít. Všechno mi připadá zbytečné, bude se na to prášit.. Čokoládu nemůžu, protože drží dietu, párky potěší spíš chlapa, nějaký pěkný šperk jsem taky nenašla.. ale ani Hugo mi nic lepšího neporadil. Napadlo mě vzít mamku v neděli do čajovny, jenže si myslím, že na to nebude mít čas a že zas bude muset někde lítat :( Máte vy nějaký nápad?

Na tanečáku to bylo docela fajn, akorát úplně jiné než loni..v jiné místnosti, s trochu jinými lidmi, bylo nás tam osm párů a skoro jsme se tam nevešli. E. jsem nakonec nepotkala, zachraňoval kámošku, ani Sojku jsem neviděla, snad příští týden. Věřím v to, že se všichni setkáme. Na nové prostory si budeme muset zvyknout, ale snad to bude stačit. Jen mě mrzí, že jsem musela brzo odejít, ale holt něco za něco. Na Kreatives teď vymýšlíme texty na téma Reisen(cestování).. a to bych si opravdu nechtěla nechat ujít.

Nyní pokračuju v četbě Pratchetta a večer se chystám na koncert skupiny The Eclipse , kde hraje můj kamarád na violoncello. Tahke skupina mi dost připomíná Apocalypticu.. tak se těším, co nám zahrají.

Jo a ještě jednu zajímavou akci, kterou pořádá Skandinávský dům v rámci Dny Severu 2011, bych chtěla navštívit..Severské ostrovy na vlnách Atlantiku. Škoda, že to taky neprobíjá v Brně, to bych stihla navštívit třeba i autorské čtení norského spisovatele, nebo švédské filmy Lukase Moodyssona. Pak sem určitě napíšu recenzi :-) Jen ještě sháním parťáka, který by se mnou šel.. nemáte někdo zájem?


Nechci konec léta

5. října 2011 v 14:20 Verschiedene Sachen
Už ze dvou zdrojů se dnes dovídám, že je poslední den babího léta. Je to opravdu tak? Uvidíme. Počasí je nepředvídatelné, ale já si přeju, aby se předpověď mýlila. Mám ráda tenhle čas, kdy si můžete vyjít jen tak v sukni a tričku a nemusíte řešit bundy, silonky a svetry. Martina mě strašila, že už o víkendu má na horách sněžit. To si ani nedokážu představit..! A taky mám naplánováno ještě pár nějakých akcí, nechci, aby mi na nich propršelo. S Příběháři máme jet na chatu, určitě bychom si s deštěm poradili, ale stejně je to veselejší, když člověk může být venku.. než zavřený v místnosti.

Čmeláka jsem vyfotila na zahradě v Kublově. Třeba nám přiláká ještě hezké počasí.






Kam půjdu..?

5. října 2011 v 14:11 Kočka na každý den
Tak jsem navštívila FSS, kde byl Česko-německý den, do rukou se mi dostala spousta letáčků, informovala jsem se o studiu i práci v zahraničí a zjistila jsem, že těch možností je hodně, jen je třeba se ptát. Uvidím, kam nakonec vyjedu. Přála bych si zkusit pobýt chvíli v zahraničí.

Teď ale musím nejprve řešit přítomnost, čeká mě úkol, nad kterým budu muset dlouho přemýšlet a vzpomínat.. Proč jsem si jen nepsala poznámky..? To mám za trest.

Swing, swing, jó ten mě baví.. Včera podruhé probíhala lekce a zase jsem si ji užila. Učili jsme se promenádu a pro mě neznámý prvek..kopání jednou nohou do strany s rukou vzhůru. Ve dvojici to vypadá dost dobře. Jeden kluk to pořád ne a ne pochopit, tak jsem se mu to snažila vysvětlit. Při výměně se mě nechtěl pustit, že jsem první, kdo mu to pomalu vysvětluje.. měl radost, že to konečně pochopil. To mě potěšilo. Tenhle den mě opět čeká tancování, ale tentokrát klasika a latina. Škoda, že budu muset kvůli škole odejít dřív.


Pohled do zelených očí

4. října 2011 v 19:10 Kočka na každý den
Když jsem šla ze školy na tramvaj (pro lidi z Brna šalinu..), uviděla jsem ji. Nejdřív jsem si ji nevšimla, ale pak mě přitáhla svou velikostí. V tak nezvyklé výšce tam na okně seděla kočka. Vlastně bych měla napsat spíš on, protože myslím, že to byl kocour, ale to je detail. Bílozrzavý.. s očima zelenýma jako tráva se tam na mě díval a dvakrát si mňouknul. Jako by mi říkal: "Nedotýkej se mě!" Trvalo to snad jen deset vteřin, pak jsem šla dál. I těch pár vteřin mi ale stačilo..

Den jako každý jiný, na švédských písních jsem si zas pročistila hlasivky a seznámila jsem se s Marikou, která studuje holandštinu. A teď hurá na swing!


z deviantart.com od GeorgiaPeaches

Králící z pod Velizu

4. října 2011 v 10:11 Verschiedene Sachen
Králice už má jméno. Je to Bróňa. Jak se vám líbí?

.

A tady je její kamarádka Máňa, která s ní obývá králíkárnu. Zatím tam jsou jen samy dvě, ale na jaře jich snad přibude víc.




Zweikatzensprechen

3. října 2011 v 20:54 Kočka na každý den
Tak jsme se tu sešli konečně všichni čtyři obyvatelé naše bytečku v Brně. Hned je tu větší ruch. Chybí mi tu jen Rozárka. Ani jsem ji včera večer moc neviděla, měla jsem toho tolik na práci. Trocha kočičí společnosti a přítulnosti mi tu teď chybí. I když si vzpomínám, že jsem tu minulý týden na sloupku protějšího domu jednu číču viděla. Měla jedno oko zalepené a seděla tam jak socha.

Myslím, že jsem toho dneska stihla dost. Při vyučování jsem se stihla trochu upect, to teplo je navíc takové mámivé, že jsem málem usnula. Probudil mě až rozhovor s M. Setkali jsme se podruhé a tentokrát byla na řadě konverzace v němčině. Mluvili jsme fakt bez přestávky takové dvě hodiny.... snad můj nejdelší dialog v cizím jazykce, který jsem kdy podnikla. Postupně jsme se dostávali k různým tématům.. jako je Berlín, studium v Německu, studium optometrie. M. říkal, že byl také na Ukrajině, a tak jsme našli další společné téma. Jsem ráda, že si tak rozumíme a že řeč vůbec nevázne. Když jsem si ale ke konci nemohla vzpomenout, jak se řekne stan, přešli jsme do češtiny. Už jsem byla tak müde.. Ale měla jsem z toho pěkný pocit.. dělám něco pro sebe.. abych se zlepšila v angličtině a němčině a ještě poznám zajímavého člověka :-)

Teď ještě musím psát několik řádků o stereotypech.. o Brňácích.. jak je vidí ostatní lidi, kteří jsou z jiných měst. I tohle téma jsme na konverzaci probírali, ale tentokrát jsme mluvili spíš o Ostravácích ;-)

Gute Nacht!


z deviantart.com od =teaphotography

Můj sen

2. října 2011 v 23:31 Kočka na každý den
Pozdě, ale přece. Na skok v Praze, ale přece. Tenhle víkend byl pěkně nabitý. Doufám, že zítra najdu víc času na psaní.

Berlín je nakažlivý a už první den mě uchvátil. Nejvíc se mi líbil Charlottenburg, Tiergarten, Berliner Dom a Berliner Mauer. Ty tři dny jsem toho stačila poznat hodně, ale bylo to málo. Přála bych si chvíli bloumat Berlínem, nebo se zastavit, lehnout si do trávy před Berliner Mauer a jen tak si snít. Zajít si do parku Tiergaten, půjčit si třeba kolo a udělat si vyjížďku.. Zajít na berlínské pívo..Projet všechny linky metra...... a že jich tam je ale požehnaně! Vyznat se v S-Bahnem a U-Bahnech je pro turisty těžký oříšek. Kdybych tam ale žila déle, určitě bych se ale začala orientovat. Metro v Helsinkách je oproti tomu berlínskému nic. Do Berlína bych se chtěla určitě brzo vrátit.. a třeba tam chvíli i žít. Když člověk cestuje ve dvou a více, musí dělat velké, či malé kompromisy.. Málokdy si s daným člověkem úplně sednete, tentokrát jsem to trochu víc pocítila, ale i to je dobré zapamatovat si pro své budoucí cesty. Mám ráda volnost, když můžu jít svým tempem, jít kam chci, na druhé straně i volnost je občas nebezpečná a když si nemá člověk dlouho s nikým povídat, je mu smutno. Takže vše má své pro i proti.

Teď si vzpomínám.. jednou jsem spala do rubriky Kam bych se chtěla podívat o Berlínu. Dnes jsem si tento svůj malý velký sen splnila :-)