Beseda s Arturem Radvanským a Michaelou Vidlářovou -2.část

4. října 2009 v 13:21 |  2. světová válka
Pro nováčky a pro ty zapomnětlivé:28.4(ano,je to už nějaký ten pátek.. :-)) jsem se zúčastnila besedy s panem Arthurem Radvanským a Michaelou Vidlářovou a už je to docela hodně dlouho,co jsem vám slíbila podělit se s vámi o tento zážitek.Tak tady je prosím 2.část.

Mnohem drastičtější a krutější je oproti paní Vidlákové příběh Arthura Radvanského.Vězňové,kteří prošli Terezínem a pak dalšími hrůzostrašnějšími tábory a přežili,říkají,že Terezín byl ještě ráj na zemi.
Pan Radvanský je ročník 1921,takže když začala válka,bylo mu 17 let.Arthur pomáhal dostávat se Němcům-antifašistům z Německa.Bohužel jeho činnost byla brzy prozrazena,byl zatčen i s otcem(ten měl za neplnoletého Arthura zodpovědnost).Byli oba vyslýcháni gestapem,chodili se také povinně procházet.A tam se to stalo.Otec Arthura zde poznal v jednom nacistovi svého kamaráda z vojny(z Ruska).Oba se divili,kde se to setkali.Otcův přítel slíbil,že jim sežene falešné doklady a že je v noci přijde zachránit.Opravdu přišel,nejdřív jeli zpět k rodině,aby se rozloučili a pak mířili do Polska.Chtěli se tam dostat stejnou cestou,jakou vodili antifašisty-přes doly.Polské a československé doly byly totiž někde v hloubce spojené.Utéci se jim ale bohužel nepodařilo.
Gestapo je oba chytilo a byli posláni do malého tábora,kde už čekali na odvoz do koncentračního tábora další političtí vězni.
Oba byli převezeni do koncentračního tábora Buchenwald.Zde dostal Arthur své první vězeňské číslo,které bylo vyšité na kabátku a kalhotách.Čísla se vytetovávala na ruku pouze v Osvětimi,jinak nikde jinde.
V Buchenwaldu byl nejdrříve Arthur s otcem a ostatními vezni odděleni od tábora,spali na speciálním místě ve stanu.Panovaly zde hrozné podmínky,jednou všichni nedostali za trest(jeden vězeň uprchl) několik dnů najíst.Arturovi se ale podařilo pomocí několika přátel proniknout do "normálního tábora" bez žádné separace.Byl vyměněn za těžce nemocného člověka,který už neměl žádnou šanci přežít.
A tak se z Artura stal úplně jiný vězeň.Byl zařazen do komanda,které z lomu vynášelo kamenné bloky.V lomu byli vězni těžce biti,jídla bylo také velmi málo.Když ale pořád pracoval,měl větší jistotu,že si ho v táboře nechají.Bůh ví,co udělají nacisti se zbývajícími lidmi ze stanu(tam byl i jeho otec).O jídlo byla taková bída,že když ožralý kápo převrhnul polívku na zem,hladoví vězni se vrhli na zem a jedli zbytky přímo ze země.Za těchto hygienických podmínek vypukla v táboře úplavice.Bohužel se nemoc dostala i do stanového tábora.Arturův otec nemoci podlehl.Byl příšerně vyhublý,Artur sám viděl,jak mu otec umírá před očima.To byl pro všechny posluchače i pro vyprávějící velmi smutný moment.Artur mohl jen svému otci zatlačit oči.
Pan Radvanský říkal,že zrovna v tu dobu se mu naskytla příležitost propašovat do tábora asi kilo cukru.Přišlo mi,že si pan Radvanský vyčítal,že část z toho pokladu nedal otci.Ale nemyslím si,že by ho tím zachránil.Artur si řekl,že musí pomoci své mamince vychovat bratry,kteří byli hluchoněmí.Otci to slíbil.Dodalo mu to vnitřní sílu a on si řekl,že to peklo musí přežít.Byl zařazen do stavebního komanda,stal se kvalifikovanou pracovní silou.Byl mladý a zdatný.A to mu dávalo šanci na přežití.
Pak byl přeřazen do Ravensbrücku,kde měl stavět nové budovy.V tomto táboře vládly o trochu lepší podmínky než v Buchenwaldu.Bylo zde možné "zorganizovat" si tu nějaké jídlo.Vězni něříkali ukrást,ale zorganizovat.Dostávali k jídlu např.nať-jídlo pro králíky,byli za to rádi.
Arthur vyprávěl,že jednou,když opravoval barák,viděl tábor žen.(Ravensbrück byl hlavně ženský tábor).Jedné se nenápadně zeptal,jestli nezná jeho matku.Řekla,že ne,ale že jestli jí příště přinese kbelík,tak že mu něco dá..A opravdu!Artur byl velmi rád,že se našel nějaký obětavý člověk.Riskovala tím,že mu posílala na špagátu kýbl se zbytky z kuchyně,život.
Později byl přeložen Artur do koncentračního tábora Sachsenhausen,kde byl zařazen do komanda,které testovalo vojenskou obuv,která byla dodávána německé armádě.To muselo být hrozné jen tak bez účelu celý den s velkým náhladem šlapat.Když někdo upadl,esesáci ho začali mlátit a někdy člověka i utloukli.
V říjnu 1942 se Artur dostal do dalšího transportu.Vlak s vězni směřoval na východ, do Auschwitzu.Artur měl "štěstí",že byl vedený jako politický vězeň,že se dostal do hlavního lágru bývalých dělostřeleckých kasáren.V pobočném táboře Birkenau to bylo totiž mnohem horší.Z Birkenau chodili lidé z rampy rovnou do plynu.V Osvetimi I. byla šance na přežití o něco větší.
Při příjezdu třídili esesáci spolu s doktorem Mengelem lidi -na smrt a na práci.Artur stál před Mengelem úplně nahatý a ten se ho ptal:"Co děláš?"A on odpověděl samozřejmě a jistě:"Studuji medicínu."Což vůbec nebyla pravda.Ale Němci mu sedli na špek.Zachránilo mu to život.Byl zařazen na nemocniční blok,pracoval zde jako saniťák.Ocelovým perem a inkoustem mu ale napřed jako každému vězni vytetovali číslo 70 315,které je viditelné dodnes.Artur měl štěstí na hodné lidi.Ujal se ho židovský lékař,který ho naučil,co by měl takový student medicíny umět.Práce mu docela šla.
Jednou se v táboře objevila epidemie tyfu.Artur jako osvědčený ošetřovatel,byl vybrán do lazaretu pro příslušníky SS.Někdy za Radvanským chodil i Mengele,aby mu připravil koupel a nebo mu namasíroval záda.Mengele se choval k Arturovi slušně,vždy mu poděkoval a říkal prosím.Se stejným klidem posílal lidi do plynu.U žen měl ale prý Mengele úspěch.Ukazovali nám jeho fotku,mohlo mu být tak 20,Artur se zeptal ženského poblika,jestli se jim líbí.Mně nepřipadal tak ošklivý,docela hezký muž,ale zdání může klamat.Nechápu,jak mohl být taková krysa.A nejhrorší na tom všem bylo,že nám pan Radvanský řekl,že Mengele zemřel teprve nedavno,že nebyl za svoje zrůdnosti vůbec potrestán!Prý se utopil v moři v Brazílii.(našla jsem,že to bylo v roce 1979)
Dále nám vyprávěl o tom,jak se z kuchyně pašovalo vězňům jídlo zabalené do špinavých pokálených hadrů,ty prý se štítili esesáci kontrolovat.Jídlo bylo vždy uvnitř zabalené v jedné čisté vrstvě.Dále nám říkal,jak nesl nějakému vězni salám,nachytal ho při tom esesák a ptal se ho,co to nese.A on odpověděl pohotově,že to nese pro vrchního kápa z kuchyně,že mu to bylo nařízeno.A esesák mu uvěřil,salám si sice vzal,ale Artur přežil a mohl si jít po svých..
Pak mě zaujalo vypravování o tom,že se Artur s jedním esesákem,u kterého pracoval,sblížil.Poslouchali spolu britský rozhlas.Esesák seděl u rádia,Artur střežil.Když se blížilo nebezpečí-cizí člověk,zametající Artur dal znamení koštětem nebo smluvenou frází,aby ho varoval.
Jednou z hrůzostrašných vzpomínek je pochod smrti,který Artur absolvoval na počátku roku 1945.V zimě bez jídla a bez pití pochodovali tři dni,v noc spali na sněhu.Často se museli střídat,protože ti,co spali na kraji,umírali zimou.Kdo nemohl dál,toho esesáci zatřelili,při pochodu zemřelo strašně moc lidí.
Arturovi pomáhala na jeho cestě hlavně chuť žít a touha postarat se o maminku.V hlavní roli tu hrálo také štěstí.Co by se třeba stalo,kdyby mu a jeho otci nepomohl známý,který je dostal z vězení?Velkou pomoc také poskytla Arturovi vrchní sestra ve špitále SS,byla to Němka,která pomáhala "organizovat" jídlo a léky.Proč zrovna napadadlo Artura říci student medicíny?Jak to,že mu kápo uvěřil,když Artur přenášel salám svému kamarádovi?Všechny ty náhody ale také pohotovst pomohly Arturovi přežít.
V diskusi,která byla na konci besedy padla i jedna zajímavá otázka.Dokázali byste němcům odpustit?Překvapilo mě,že Artur odpověděl,že kdyby mu nějaký esesák řekl,že toho lituje,tak by mu svou ruku podal.Oproti němu paní Michaela Vidláková řekla,že by Němcům nikdy neodpustila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama