Beseda s Aturem Radvanským a Michaelou Vidlářovou("A přesto jsem přežil") -1.část

2. června 2009 v 21:35 |  2. světová válka
Už dlouho jsem slibovala,že sem napíšu své zážitky z besedy.Tak tady je první část.

Přednáška se konala 28.4. v 18.30.Dorazila jsem asi deset minut před a zdálo se,že tam bude málo lidí.Kolem půl se to ale najednou tak sešlo,že jsem ani nestačila zírat.Úplně nakonec přišel sám Artur Radvanský.Pomáhal si při chůzi sportovními holemi na nordic walking,bylo vidět,že je už pro něj docela těžké chodit,ale zvládl to.Atrur je střední postavy,vlasů nemá moc,ale má je stále ještě černé.Je vidět,co si musel v koncentrácích zažít,má vrásčité ruce,také vrásčitou tvář,která je ale přívětivá.A na to,že se narodil v roce 1921 a čím vším si prošel, vypadá velmi dobře.
Úvodní slovo pronesl jeden pán středního věku. Docela hezky mluvil o tom,že za dvacet let a později si toho budeme cenit, že jsme mohli potkat někoho, kdo je přímým účastníkem holocaustu.Za několik let totiž všichni,co to zažili,umřou a lidé se budou moci dozvědět informace jen zprostředkovaně(třeba přes naši generaci).Pak dal slovo paní,která seděla na židli vedle Artura.To byla Michaela Vidláková.Nejdříve nám ona vyprávěla,co zažila v Terezíně,a pak se dostal na řadu Artur. Oba dva měli ke svému povídání připravenou prezentaci na notebooku.
Paní Vidláková nám říkala,že jí byly dva roky,když začala druhá světová válka.Takže si toho zas až tak moc nepamatuje.Jen to,jak ji protižidovské zákazy ovlivnily život(např.do dokumentů dostali označení J(jako Jude),nesměla si hrát s nežidovskými dětmi,nesměla do parku,a tak si hrála na židovském hřbitově. Chodili nakupovat jen odpoledne,kdy bylo všechno zboží vyprodané...)Její maminka byla učitelka v židovské škole, nějaký čas na začátku války ji nechali učit.P.Vidláková nám přinesla fotku,na které je její máma se svojí třídou.Šipkou ukázala na dvě starší dívky.Ty prý se jediné dočkaly konce války.Ostatní zemřeli na následky holocaustu.
Otec Míšy byl truhlář,což jim(a celé rodině) zachránilo život.O tom ještě neměli ani tušení.Postupně všichni příbuzní odcházeli do transportů a Míša se cítila opuštěná; nakonec ale i její rodinu povolali,aby si sbalili saky paky a odjeli do Terezína.Terezín byl většinou pro mnoho lidí přestupní stanicí.Z jejich transportu se mělo vybrat pár lidí,kteří by v Terezíně zůstali na práci a ostatní by jeli vlakem dál-do neznáma.
Při výběru těchto lidí se vždycky esesáci ptali:"Co děláš?"Míšin otec řekl,že je truhlář."A máš výuční list?"Ten on neměl.Ale místo listiny ukázal esesákům dřevěného pejska,kterého daroval Míše k pátým narozeninám.Vyráběl ho sám.Pejsek se zalíbil,a tak zůstala celá rodina v Terezíně.V té době totiž hledali dřevaře,kteří by stavěli nové domy.Otec tedy pracoval v místní dílně.
Míša bydlela v terezínském dětském domově.Neměla se ani tak nejhůř,měla tu zase kamarády.Dokonce dostávali k obědu dva chody,to v jiných táborech nebylo.Ale Míše se zdálo hrozné utrpení,když viděla při čekání na jídlo spoustu starých lidí,kteří se každého v řadě ptali:"Budute si dnes brát polévku?"Staří lidé to totiž v Terezíně měli nejtěžší,o co dávali mladým lidem větší porce,o to menší dostali staří.Míša někdy svou polévku někomu věnovala,ale bylo pro ni těžké se rozhodnout,komu ji dát.Těch lidí bylo spousta a všichni měli tak smutné oči...Myslila na svou babičku s dědečkem,jestlipak jim tam někde také někdo pomůže...
Míša prodělala v Terezíně nejrůznější nemoce(žloutenku,tyfus...) a je div,že se z toho dostala.Spousta lidí tu umírala právě z nákazy a nebo pro to,že byli staří a nemocní a nikdo je neošetřil.V Terezíně byly oproti jiným táborům relativně dobré podmínky pro přežití,ale přesto tu umíralo procentuelně stejně vězňů jako v Buchenwaldu.
Míša se svým tátou a maminkou zůstali v Terezíně až do konce války,což je dost vzácné.Ke konci byla většina lidí přesunuta do jiných táborů.Nicméně rodina měla být původně také rozdělena.Zase tomu přispělo štěstí,že všichni zůstali pohromadě.
Míšin otec byl povolán do transportu,nevěděl,kam pojede,ale nastoupit musel.Ženy se k mužům mohly hlásit dobrovolně,maminka se chtěla přihlásit,ale táta jí to zakázal.Výjimečně ho poslechla.Tu noc před tím,než měli jít na cestu na vlak,spali muži připraveni k transportu v kasárnách.Foukal silný vítr,vichřice.Ta strhla střechu z jednoho domu,kde měli Němci nějaké důležité stroje.Druhý den chtěli střechu okamžitě spravit,aby dovnitř nenapršelo.V táboře ale zůstal už jen jeden schopný dělník,který řekl,že sám to nedokáže.Dovolili mu tedy ,aby si k sobě vzal tři muže,kteří byli připraveni k transportu..Míšin táta se přihlásil dobrovolně.Všichni se mu divili,že je prý blázen,blíží se zima a on jde na práci...Střechu opravovali asi dva dny.Když se tatínek se dvěma muži vrátil pak do kasáren,zjistili,že všichni už odjeli pryč.A tak zůstali v Terezíně.Vichřice jim zachránila život.Transport,kterým všichni ostatní muži odjeli,byl posledním transportem do Osvětimi.Všichni šli rovnou do plynových komor..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mwqvja mwqvja | E-mail | Web | 4. června 2009 v 14:06 | Reagovat

1nVRiG  <a href="http://zztqumnkwiwn.com/">zztqumnkwiwn</a>, [url=http://twaqymauacdz.com/]twaqymauacdz[/url], [link=http://hqwivobybfcn.com/]hqwivobybfcn[/link], http://chtocabfjjca.com/

2 Terka Terka | 4. června 2009 v 19:31 | Reagovat

hezky sepsané...tato beseda musela být velká zkušenost!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama