Předvánoční přání

29. listopadu 2018 v 21:07 |  Pohledy
Dnes mi přišel pohled a přání od Kathariny z Německa. Kdo by si byl pomyslel, že mi kamarádka pošle toto:


Krtek musí být v Německu opravdu populární. :) On je populární vlastně po celém světě. Pohled je zároveň adventní kalendář. Ne, že bych se těšila na Vánoce, ale nápad udělat malý kalendářík přímo součástí přání je to zajímavý.
Kde jsou ty časy, co jsem holdovala psaní dopisů a pohledů. Tenkrát to bylo takový osobnější. E-mailová komunikace je taková odtažitá.. a hlavně daleko snáz komukoliv nabouratelná. Z minulosti mi už zbyli dopisoví lidi jen tři.

Danke schön, liebe Katharina. Ich muss dir bald antworten.
 

Razantní změna

22. listopadu 2018 v 22:28 |  Verschiedene Sachen
Chcete říct vtip? Ještě před týdnem jsme se koupali v moři. A teď sněží. To je úterní hláška mýho kamaráda na facebooku a bohužel je pravdivá. Ano, koupali jsme se v Mrtvém moři. Zima je ale tu.. aspoň v České republice.. a s ní i spousta starostí a problémů a taky depresí. Když je světlo, všechno bývá přeci jen o trochu pozitivnější. Radost z prvního sněhu rozhodně už nemívám. Nejraději bych se uložila k zimnímu spánku a probudila se v dubnu, kdy pomalu začíná jaro. Aspoň jednu pozitivní věc mám..už jsem dostala v práci Multisportku, takže zas mohu sportovat dle libosti. Jen se teď donutit. Za ty čtyři měsíce, co jsem neměla Multisportku, jsem nabrala určitě spoustu kilo. Sportovat mě totiž nic nenutilo. Dokonce i plavání jsem dost flákala. Hned v úterý jsem zašla do solné jeskyně.. jenže místo aby se pán, který se o jeskyni stará, radoval, měl smutnou náladu..umřela mu kočička..takovou jsem měla ten den z karty radost a takhle ten den divně skončil.. Aspoň včera jsem si moc dobře pošprechtila. A po devíti pracovních hodinách, kdy mluvím německy, jsem se divila, že ještě neztrácím koncentraci. Ono se taky asi mluví příjemněji o běžných věcech s kamarády než když řešíte něco pracovního. S A. jsme zašli do restaurace Dutch pub. Škoda, že jsme nezašli do čajovny, tam už jsem taky dlouhou dobu nebyla.. jen v té jordánské. Ta měla své kouzlo. Tak sem z ní dám aspoň střípek- tuhle lampu.


Čaj(ování)

18. listopadu 2018 v 20:04 |  Verschiedene Sachen
Jsem trochu ujetá na čaje. Ráda ochutnávám především sypané čaje z různých zemí.Po celym blbym víkendu jsem si udělala radost třemi sklenicemi na čaj. Všechny čaje jsem si vyrovnala v polici a jen já vím, v které plechovce je jaký čaj.
Vezmu to zprava: černý čaj se šalvějí z Jordánska, černý čaj s kardamonem z Jordánska, černý čaj z Gruzie, černý čaj koupený v Česku, ovocný čaj z DMka, zelený čaj z Gruzie, zelený čaj z Číny (ano, ještě mi zbyl z mého výletu po Číně!) a v krabičce s kočičkama je bylinkový čaj ze Slovenska. Dnes jsem si ještě koupila Ajurvédský čaj kašmír v Oxalisu. Mám moc ráda tento čaj. Mamce ho jednou před x lety dal někdo z dětí ve škole a mně strašně zachutnal..


detail nových sklenic :-)

 


Dyngyjéke ty-dy-sá

17. listopadu 2018 v 19:06 |  Moje cesty
Nemůžu si pomoct, ale musím sem dát tuhle písničku. Ve 2 hodiny ráno ji vysílali v televizi a "někdo" se na ni náhodou zrovna díval a bavil se. Pak ji ukázal příští den ostatním a už jsme se jí nemohli zbavit. Stala se hymnou celé výpravy a zároveň budíčkem. :-)
Proč zrovna kurdské televizní pořady pro děti vysílají v Jordánsku v tuto noční hodinu nám navždy zůstane asi záhadou.
Prý zpívají o lepším světě..



Mňau po arabsku (jordánsku)

14. listopadu 2018 v 22:40 |  Moje cesty
Tak jsem doma. Ještě mírně mimo, nezvyklá na český režim, ale žel již fyzicky úplně v naší zemi. Hlavně tři dny v poušti mě hodně poznamenaly. Západ slunce v 16:30, tma v 17:00, večeře v 18:00, pak večerní posezení u ohně a šíši. Vím, že to je strašně otřepaná fráze, ale strašně rychle to uteklo. Na druhou stranu mi připadá, že ten týden se nafoukl tak minimálně do tří neděl. Tolik zážitků a tak intenzivní program jsem už dlouho neměla. Ještě včera jsem se koupala v Mrtvém moři a dnes už musím řešit problémy se softwary a féhlermeldungy. Nemohu se soustředit na práci. Snad to brzy pomine. I když Jordánsko bych si chtěla nechat ve vzpomínkách napořád.

Nebýt mé bývalé práce a mých bláznivých již bývalých kolegů, asi by mě nenapadlo jet do Jordánska. Jenže jeden z nás je do této zemi nadšenec a má tam známého mezi místními. Stačilo trošku nalákat ostatní a z našeho DE týmu se stali Účastníci zájezdu. :-)
Muslimskou zemi jsem navštívila úplně poprvé. Spousta lidí mě varovala. Ale nedala jsem se. Mezi námi byla zkušená osoba, která má Jordánsko procestované křížem krážem a ráda se tam vrací, takže to mě uklidnilo. Jordánsko, na jednu stranu země nehostinné pouště a pusté krajiny plné štěrku a písku, bohužel až příliš často pokrytá odpadky.. na druhou stranu země s úžasně přátelskými a vstřícnými lidmi, výtečnou kuchyní, dvěma moři, tisíci mešit, nekonečnou hvězdnou oblohou a 98 procent bezalkoholových míst. Ne, že bych tu někdy chtěla žít, místní život mi tu připadá hodně specifický a asi bych se něčemu takovému nedokázala nikdy přizpůsobit. Na druhou stranu chápu, že pro lidi, kteří se tu narodili, jsou věci, nad kterými jsme se my podivovali, úplně běžné.

Asi bych nechtěla být jordánskou řidičkou, protože řízení je tu spíš bráno jako sport- silnější vyhrává.
Asi bych nechtěla být jordánskou ženou, skrytou hidžábem, nebo nikábem. Nemůže ukázat svůj účes, šperky, ozdoby a svoji krásu na veřejnosti. Na druhou stranu chápu i jistý smysl ochrany, který to ženám přináší.
Asi bych nechtěla vést kemp ve Wádí Rum, starat se každý den o chod celého zařízení, pečovat o hosty a stát na nohou od brzkého rána až do pozdního večera.
Možná bych i chtěla být v Jordánsku turistickým průvodcem, provádět třeba v poušti, nebo po Petře.. ale spíš v té poušti, protože přeci jen tam si člověk najde mnohem snadněji místo, kde být sám.
Asi bych nechtěla být v Jordánsku rostlinou, protože bych s největší pravděpodobností byla nějakým zakrslým šedým keříkem, na který by pařilo celý den slunce. Když už, tak bych si přála být borovicí s jemnými bodlinami na hoře Nebo.
Možná bych chtěla být v Jordánsku kočkou, protože jsem zjistila, že Jordánci mají docela rádi kočky. Ano, najdou se tu i chudinky kočky hubené bezdomovkyně u popelnic, ale na druhé straně jsou místa, kde jsou kočky vyloženě hýčkány. Např. opět na hoře Nebo. :-)



Tento kocourek je ale z Petry. :-)
Snad stihnul včas utéci před povodněmi jako my.

Další pokračování a více informací bude v mém cestovním deníčku.

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

28. října 2018 v 21:28 |  Verschiedene Sachen
Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky..zajímavé téma týdne. Za tento víkend jsme takových maličkostí viděli spoustu. Nejsou to nejen věci, ale i činnosti, které mám zakořeněné v sobě od malička. Úplně jako první mě napadá naplnění hrnku kávou, nebo čajem až po okraj. Někdo nechává trochu místa, aby se hrnek dobře přenášel, aby se tekutina nevylila. Ale vím, že u nás v rodině se vždycky zaléval hrneček až po okraj. A pak bylo umění hrneček donést na místo bez rozlití.
Když už jsem u té kávy, napadá mě, že naším zvykem bylo vždycky dávat si odpoledne pauzu, nebo-li kafe. Říkali to dospělí, ale i děti. Neznamenalo to, že děti si dávaly také kávu, ale třeba kakao, nebo mléko. "Dát si kafe" to byl takový obecný pojem pro všechny. Dát si něco dobrého- čokoládu, koláč.. sednout si chvíli společně a povykládat. Bohužel něco takového se teď děje jen výjimečně. Je ale fakt, že dnes jsme si ono "kafe" dali. To když venku pršelo a nedalo se nic dělat, než zalézt do tepla a zahřívat se. Já si dala čaj a můj milý se svou mamkou si dali kávu. Načala jsem sušenky, sedli jsme si na gauč a poslouchali, jak dřevo praská v kamnech.
Když jsme u toho dřeva, tak dřevo samo o sobě ve mně vyvolává vzpomínky na dětství, na chalupu, na to, když děda zatápěl. Právě tím samým dřevem, které používal na zátop, my topíme u nás doma. Jako zázrakem se ono dřevo ocitlo tady. On to takový zázrak nebyl, spíš dřina, ale ten pocit, že dřevo z naší již bývalé chalupy nám hoří v našem novém domově úplně jinde..
Jenže dřevo není jediné, které mi připomíná staré časy. Je to porcelánový set, který jsem si sem přivezla, jsou to hrníčky, jsou to staré příbory..mimo jiné můj milý zjistil, že třeba jeden nůž má prasklinu, ale já tu prasklinu moc dobře znám. Byla tam odjakživa. Vím, že ten nůž držel nesčetněkrát můj děda, brácha, mamka i já.. a že držel a prasklina nemá na jeho funkčnost žádný vliv. Stejně tak vojenská lžíce mi připomíná naše rozepře s bráchou, když jsme se hádali, kdo bude jíst polévku právě touto specielní lžící. Teď mám obě dvě specielní lžíce u sebe v šuplíku- tu opravdu vojenskou i tu "jako" vojenskou. Další velkou vzpomínkou je pro mě veliká porcelánová kočka, do které jsme vždycky schovávali klíče a která vždycky byla celá černá od mouru a sazí, když se v místnosti topilo. Teď sedí vyleštěná na poličce a diví se, kam se to po těch desítkách let přestěhovala. Vzpomínky ve mně vyvolávají i barevné deky, kterými jsme se teď přikrývali, když nám byla zima. Pruhované lehátko, které jsme si vždycky rozložili na dvorku a které nám teď stojí složené v chodbě. Je to fakt ujeté, ale i hrábě, kterými jsem minulý týden hrabala listí, ve mně vyvolaly sentimentální vzpomínky. Těch věcí je ještě daleko víc a já jen můžu napsat, že skrz ně a i skrz ony drobné všední zvyklosti tu naši předci zůstávají stále s námi.

Maminka Hopsalky konečně odhalena

Mňau, dobrý den.
Chtěla jsem vám představit maminku naší Hopsalky. Naší.. rozumějte, skoro naší. Hospalka je totiž sousedovic, ale je u nás pečená vařená. Chodí k nám na snídani a na večeři a někdy se staví i během dne. To třeba když kopeme dlaždice, nebo betonujem.
Zato maminku Hospalky jen tak někdo nezahlédlne. Ta je hodně plachá. Zatím jsem ji viděla jenom já. Porpvé, když jsem seděla na zahradě u stolku a četla si. Myslela jsem, že to poblíž sedí Hopsalka, ale jakmile jsem zvedla ruku, kočička se lekla a odběhla dál odě mě. Podívala jsem se na ni a zjistila jsem, že to není naše malá Hopsalka, ale kočka o hodně větší a chlupatější. Tou dobou měla nemocnou zadní tlapku a kulhala.. Podruhé jsem viděla maminku Hopsalky minulou sobotu. To jsem zrovna vyšla z domu a ona si to kráčela po naší zahradě. Tentokrát už byla zvídavější a taky zdravá. Sice pořád plachá, ale nechala se zlákat, aby šla ke mně blíž. A tak jsem měla možnost ji i i zvěčnit pro ostatní. Hopsalce jako by z oka vypadla.. jen je daleko větší a chlupatější a v očích už má takový dospělý výraz..






Další články


Kam dál