Proč nenávidím život v Praze

Každý den, kdy se tu probudím a musím se zvednout z postele a přemluvit se k tomu, abych vyšla ven, v duchu doufám, že se dožiju okamžiku, kdy řeknu Praze sbohem. Praha je pro mě vězení, ze kterého není teď úniku. Aspoň si tu připadám jak lapená kuna v kleci, která čeká na dědu, až ráno přijde a hodí ji do pytle a odveze někam hóóódně daleko.
Jenže kdy nastane to ráno, kdy mě přijde děda vysvobodit? Vím, že existuje daleko víc podobných měst a podobných mentalit, ale pořád si říkám, že v takovémhle místě jako je Praha je prokletí skončit. Že si to nepřeju. Jenže kdo má ohledy na to, co si přeju? Nikdo. Když se sama nerozhodnu, když nevezmu, věci do vlastních rukou, nikdo mi nic už dnes nesplní. Marně tu hledám klid, pohodu, uvolnění, snažím se aspoň zavrtat se do své postele pod peřinu, zavřít oči a pevně věřit, že sem na mě nikdo nemůže. Jenže pak se jednoho rána člověk probudí a zjistí, že mu za okny jeho milovaného domova postavili tohle:



Kam se poděl lidský rozum, to nevím. Jediné, co vím, je to, že musím pryč z téhle klece. Co nejdřív. Tak jako kočka domácí, která touží zoufale ulovit opravdovou živou myš. Uteče svým páníčkům do přírody, učí se se zpožděním lovit a přežít. Většinou nemá dlouhý život, ale může umřít s vědomím, že zemřela jako šelma. Ne jako kanárek v kleci.
 

Stačí krok a ...

9. září 2017 v 20:22 |  Moje cesty
Ten sen se mi zdál už několikrát. Poprvé to bylo tu noc, kdy jsem vylezla na Trolltungu.
Pokaždé to začíná trochu jinak. Sedím na špičce jazyka, dívám se dolů a krajina za mnou mi připadá tak nereálná. Chci si na ni šáhnout. Zjistit, jestli je to realita. A tak se nakloním a přepadnu dolů a letím. Padám dolů, krev mi v těle šokem mrzne, a pak je konec. Nebo trochu jiný scénář. Jdu blíž a blíž, blížím se k okraji, pořád mám pocit, že jsem dost daleko, až najednou udělám krok do vzduchu a přepadnu. Chvíli se převracím v letu ve vzduchu, až se najednou roztříštím o skály. Nebo jiný případ. Ležím na okraji jazyka na břiše, ruce se dotýkají okraje skály. Hlavu mám pořád nízko na skále, ale pořád se sunu blíž, abych viděla dolů. Přitáhnu se rukama a dívám se dolů do té propasti. Ne, to není pravda, jsem přeci v bezpečí, vše vypadá jako namalované, chci se přesvědčit, a tak se plazím dál a dál, až břichem přepadnu dolů a letím. Představím si, že cítím nehorázný mráz a děs pár vteřin před smrtí, než moje tělo dopadne a roztříští se dole. Stačí krok a můžete se dostat do náruče smrti - stačí si vybrat.



V zákrytu

17. srpna 2017 v 21:53 |  Kočka na každý den
Nesmím se těšit, nesmím se těšit, prostě se vůbec netěším. Dva dny bez práce jsou fuč, strach z návštěvy zubaře je taky fuč, jen velký kráter mi zůstal v puse a nic víc. Nezbývá než škrtat a přetrpět osm dní v práci. Tabulka už je z víc jak z poloviny zaplněná. Asi budu muset přidělat další A4, protože půlka září nebude na stopro stačit. Ale osm dní, těch blbejch osmí dní se ještě musíme trápit.
Poslední dva dny v Brně byly jak ve snu. Úžasné jídlo, koupání na přehradě, letní vedro, nákup ve zlevněnce a následné testování delikates na nejbližší lavičce v Lužánkách. Nejbližší proto, že dál už jsem tu tašku nemohla odtáhnout. Není nic lepšího než těsně po nákupu otevřít pár potravin a udělat si přímo na ulici zkoušecí dýchánek. Radost z nákupu je obrovská nejen proto, že máme zásoby na svou dalekou cestu na sever, ale i proto že se nám podařilo objevit pár neznámých i známých potravin. Tak proč čekat a proč si jich pár hned neotevřít a neužít?

Kočka v zárkytu se vůbec netěší, jen vyčkává, jestli jí náhodou něco neproletí pod nosem. Problém je, že my dva jsme obrovští smolaři, takže bychom se taky nemuseli ničeho nikdy dočkat.


 


Zrzek z Krumlova

13. srpna 2017 v 22:06 |  Kočka na každý den
Nesnáším návraty a nesnáším, když musím přijet domů. Když se mi chce zůstat tam, kde jsem, kde se mi líbí. Co doma, když vás tam nikdo nečeká? Nikdo se nezeptá, jak jste se měli a co jste zažili. S nikým si nemůžu už vyprávět o tom, jaký ten výlet byl. Prostě nic. Prázdno. Ty tam jsou večery, kdy jsem se koupala ve vaně a nadšeně vyprávěla o svých cestách. Teď to nikoho nezajímá. Proto si přeju tam někde jinde napořád zůstat. Nadšení cestou domů opadává a když zaklapnou dveře bytu, přeju si nebýt, raději neexistovat.

Tento kocourek pochází z Českého Krumlova. Potkali jsme ho na cestě k zámecké zahradě. Ten se má, že bydlí na tak krásném místě.



Koťátko zpoza plotu

Koťátko z Lipnice, které vyrazilo na průzkum zpoza plotu. Mňoukavé, nebojácné a tulící se, které jsme bez ohledu na to, že nás sledovala majitelka, hned opusinkovali.


Je tak maličké, teprve objevuje svět. Kéž mu štěstí přeje.


Mňau haf!

20. července 2017 v 10:57 |  Co mě kdy zaujalo
Milovníci koček by mě asi prokleli, že dávám na kočičí blog psa. Ale je to tak, poslední dobou přicházím na chuť i psům. Aspoň některým rasám. Tento psík nás doporvázel celou cestu z parkoviště na rozhlednu Veselý vrch. Jako kdyby k nám patřil. Byl celej špinavej a v jednu chvíli ze položil na zem a začal se drbat. Chlupy jen lítaly a člověk nevěděl, kde má ten pes v té záplavě srsti vlastně čumák a tlapy. Po schůdcích na rozhlednu dál za námi už nešel. Asi měl závratě.




Busny

16. července 2017 v 11:44 |  Co mě kdy zaujalo
Včera mi můj milý ukázal hustý video. Spousta lidí natáčí klipy ze svých cest,ne že bych je sledovala, ale tento pár se mi fakt zalíbil. Už jsem shlédla několik částí. Něco takového bych taky chtěla podniknout, třeba se mi poštěstí aspoň v příštím životě.
Bohužel sem nemůžu video ze streamu přímo nahrát, a tak sem dávám aspoň odkaz.



Podyjí

3. července 2017 v 20:54 |  Moje cesty
Vím, že těšit se dopředu se nemá, ale přesto se těším. Až vypadnu, až zmizím někde v zelni, až budu v lese, mimo civilizaci a všechny ty lidi. Počítam minuty každého dne a přeju si, aby to rychle uteklo.
I tento prodloužený víkend se snad konečně zas nadechnu. Tentokrát nepojedeme do Podyjí, které je na těchto dvou fotkách. Ta cesta byla bláznivá, když si na ni zpětně vzpomenu, ale zároveň měla své kouzlo. Můj první cyklo výlet. Snad mi napotřetí vyjde návštěva Kroměříže a Hostýnských vrchů. Tentokrát bez kola. Naposledy jsem tam byla v dubnu a to jsem se bořila do sněhu. Zámek v Kroměříži měl tehdy zavřeno. Stejně se ale nejvíc ze všeho těším do toho lesa a do divočiny.




Jediná důvěrnice

28. června 2017 v 13:38 |  Kočka na každý den
Jen jediný tvor mi nenadává, že zlobím, nevyčítá mi nic, neříká, že mám debilní přání, sny a nápady.
Dokáže mě vyslechnout a neargumentuje hned proti. Je potichu a přitom pořád vedle mě. Vnímá mě. Vrní mi do ucha a je při mě, když se probudím. Poslední týden sis prožila tři traumata a přesto ke mně chodíš. Řekla bych že i víc než kdy dřív. Mám tě ráda, Rozárko.


Poslední samuraj

Připadám si jak poslední samuraj. A to téměř každý den.
Brácha to řekl dobře, jsme dva poslední samurajové, co tu zbyli.
A tak mě napadlo zajet dnes do supermarketu a koupit úplně všechno, na co mám chuť. Všechno, co mě praští do očí a po čem zatoužím. K čemu se pořád peskovat a kupovat nejlevnější věci, když po vás stejně vesměs všechno schramstne stát. I Rozárce jsem dopřála a koupila jí třikrát balení kapsiček po dvanácti s nejrůznějšími příchutěmi, různé kočičí mňamky a paštiky. Zaslouží si to, chudinka. Včera podstoupila návštěvu veterináře a myslím, že na ni dlouho nezapomene. A tak jí ten stres musím vykompenzovat. Sobě jsem si koupila několik druhů džusů, ledových čajů, Lambrusco, mléko, kefír, šlehačku, lovečák, spoustu druhů zeleniny, chléb, celozrné rohlíky a mnoho dalšího.
Úplně nakonec jsem zajela na myčku. Ještě nikdy jsem nebyla na myčce, kde auto čistí kartáče a kde člověk vůbec nevylejzá z auta. A tak jsem nejdřív se zmrzkou v ruce sledovala, jak do ní auta vjíždí a vyjíždí. A jdeme na to, Fábinko. Pánovi na začátku myčky jsem řekla, že jsem ještě nikdy na takovéto myčce nebyla. Všechno mi pořádně vysvětlil a Fábinka vyjela ven pěkně nablýskaná. Určitě má radost, že jsme ji dali po dlouhé době do pucu a že se o ni staráme.


Další články


Kam dál