Mňau po španělsku

Když se někdo má, tak už fakt pořádně. Koček pozorovatelek jsme na Mallorce viděli víc.
Vždyť na ulici se toho tolik zajímavého děje.. a tolik vůní všude.
Tento kocourek na nás jukal, když jsme šli na procházku v Palmě ke katedrále. Květiny, dřevěné okenice, kocour a závěs, pohoda a klid, všechno do sebe tu perfektně zapadá.






A jak se vlastně řekne španělsky mňoukat?
Našla jsem, že by to mělo být maullar.
 

Pečení

13. dubna 2018 v 19:12 |  Verschiedene Sachen
Když má člověk čas, to se to peče. Něco vypadá spíš jak jed, ale zdání klame. Pomerančový džus už se sem bohužel nevešel. Strávila jsem víc jak hodinu loupáním pomerančů. Je to akorát, za pár dní by všechny shnily, což by byla obrovská škoda. Inu když rozdávají pomeranče, no neber je! To zelené je opravdu pitelné a moc dobré. A ta hnědá kaše je kupodivu hodně zdravá..zkoušela jsem podle receptu z netu poprvé. Banány už přezrávají, a tak se jich snažím co nejvíc spotřebovat. Na banánové buchtě, kterou jsem pekla na začátku týdne, si všichni pošmákli.



Z deníčku

12. dubna 2018 v 19:16 |  Co mě kdy zaujalo
Ohřívaná večeře
Matka se ptala syna vojína, který právě přijel na "dovolenou": copak máte hochu v neděly k večeři na vojně?
Syn: Večer se přitlačíme břichem na kamna a ohříváme to, co jsme měli k obědu.

Láska

Jaká je láska zlá
když miluji jednu dvá
jeden ji miluje druhý ji podvede
a pak ji nechají oba dvá

Otazká!!

Proč jsi tak smuten příteli,
když vůkol vše plesá,
my všichni jsme tak veselí
proč v oku tvém je rosa.

Nechte mě být kamarádi,
neb žal můj tím více vzniká
měl jsem jít na rande
a mám kasárníka.

Sepsáno v Kozinových kasárnách



Některé poklady leží desítky let neobjeveny nikým... čekajíc, až nastane ten správný okamžik.

Tak jako deníček z vojny, jehož první stránka byla popsána v roce 1927.
Tak si říkám, kdo asi po mně bude číst moje zápisky? Taky je někdo někdy znovuobjeví? Nebo skončí v kamnech, či na skládce?



 


Moje první neschopenka

11. dubna 2018 v 19:05 |  Kočka na každý den
Věděla jsem, že to přijde. Po každodenním plahočení, nošení a tahání jsem ulehla. A jsem vlastně ráda, mám aspoň čas udělat si pořádek ve věcech, mám větší čas na domlouvání, přijímání hovorů, protože mi pořád vždycky něco jinak uniká. Možná budu mít i čas na čtení, protože tomu jsem teď moc nedala. A taky třeba něco uklidím, i když ono není teď ani kam uklízet. Snad se spánek tentokrát brzy dostaví.. a nejenom u mě. Pořád myslím na ty, co tu byli před náma. Co tomu asi všemu tam nahoře, nebo tam dole říkají? Nejspíš by nás zabili za to, co děláme. Ale na druhé straně... je nějaká jiná možnost? Pomůže nám někdo? Zůstali jsme na to úplně sami, a tak se s tím musíme poprat sami. Naštěstí máme omezený čas, takže nad tím nemůžeme tolik přemýšlet. Což je moc dobře. Stačí, když se mi o tom každou noc zdá ve snu..
A vlastně tu doma nejsem tak sama. Sice mi nemůže uvařit čaj, ale pořád tu pobíhá kolem- moje máma, vlastně Rozárka.


Hardnuss aneb takhle to určitě není německy

28. března 2018 v 23:08 |  Verschiedene Sachen
Stěhování z bodu A do bodu B je makačka. Řešit k tomu ještě stěhování z bodu C do bodu D a taky do bodu B je oříšek. Když k tomu přibude ještě bod E, který se musí přesunout do bodu F a zároveň i do bodu B, to je už hardnuss.
I tak jsem ráda, že se mi podařilo v mezidobí udělat dlouho plánované tiramisu.
Trochu se uleží a snad bude dobré. Už se na něj moc těšíme. Neříkala jsem, že budu držet ode dneška dietu? No dobře, tak se to zas o pár dní posune..


Zlořád

11. března 2018 v 22:29 |  Verschiedene Sachen
Ďáblovo osidlo. Tak mu říkám, protože je to jak silně nakažlivá nemoc, která nezná slitování. Napadá jak dospělé, tak i malé děti již od útlého věku. Já si moc přeju, abych se s ním v budoucnu dostala jen do minimálního kontaktu a kdybych náhodou měla někdy děti, doufám, že bych nesklouzla k tomu, abych jim dala do ruky právě tento neřád. To je radši pošlu stavět sněhuláky.


Chci trávit víc času venku a víc času fyzickou prací a míň času sezením na zadku.

P.S. Tenhle sněhulák je nejspíš poslední sněhulák této zimy, kterého jsem viděla. Ve vzduchu je jaro, sníh taje a voda teče.

Kals am Großglockner/ Matrei in Osttirol

1. března 2018 v 17:47 |  Moje cesty
Přesně před týdnem mi začínala dovolená. Respektive jsem měla za sebou první den lyžování. První den sněžení, druhý den mlha a třetí den sluníčko s odpoledním mlhavým přízrakem. Tam nahoře na vrcholcích krásně, zatímco dole bílo, až se člověku z toho točí hlava. Mám ráda lyžování z prostého důvodu: při lyžování nelze myslet na nic jiného než na lyžování. A to v normálním světě jaksi nejde. Hm, bratránek říkal, že medituje doma v posteli, ale meditace mi připadá naprosto pošukovský slovo (stejně jako slovo "klient") a myslím, že mě nikdo nepřemluví, abych se něčeho podobného někdy účastnila. Jó, odreagování se lyžováním, to jo, ale sledovat videa s tím, že mi nějaká ženská říká, kdy se mám nadechnout a vydechnout? Tak na to fakt nejsem.
Jó, hory, ještě by ten sníh mohl tak dva týdny vydržet, a pak by mohl začít pomalu mizet.. Ha, překvapil mě bratr s tím, že je moc velká zima na to, aby šel člověk plavat. Jako by těch pár stupňů do mínusu nějak bylo znát. Je to divný, ale přeju si aby bylo jaro, ale zároveň bych nepohrdla dalšími Vánocemi. Ne, že bych si dala znovu ty minulé, to ani ne. Ale jsem zvědavá, móc zvědavá, na ty budoucí.






Další články


Kam dál