K moři?

Neděle v 17:58 |  Kočka na každý den
Možná je to tím, že jedna moje známá teď pracuje jako animátorka na Krétě, možná jsem si připomněla Řecko nekonečnými Anrufy v práci. Částečně s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem si na Krétě taky psala blog, takže až bude hotový Magdeburg, pustím se do Švédska. A až bude hotové Švédsko, pustím se do Kréty. Možná je fajn, že už další větší cestu v nejbližší době nepodniknu, jinak nevím, kdy bych to všechno zpětně dopisovala. Zatoužila jsem teď podívat se k moři. Ne, netoužím opět zažít práci delegátky. Ne teď, v hlavní sezoně. Stačí mi, když na mě teď celý víkend řvali lidi na telefonu a ze mě se stalo splachovadlo, které všechny nadávky pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Inu poslední dva výživné víkendy, to nejlepší na konec. Na telefonu má člověk tu výhodu, že hovor může ukončit, když už to přestává být únosné. Při osobním střetu je mnohdy náročnější z prekérní situace nějak vybruslit.
Jen bych se prostě chtěla vyvalit pár dní na pláži a zacachtat si ve vodě, projet se na lodi, zalovit si mušličky, prostě takové ty běžné věci, co u moře normální dovolenkáři dělají. Nezbývá než přečíst si časopis Lidé a země a nasát aspoň inspiraci do budoucna.
Tak na zdraví a na to, aby ty poslední výživné dny rychle utekly! Jinak by se ze mě asi stal alkoholik, dělat ještě tuhle práci pár měsíců. ,-)



 

První

8. července 2018 v 22:24 |  Kočka na každý den
Náš první víkend v novém domě. A naše první návštěva, která zpočátku velmi otálela, jestli má vejít dovnitř, či nikoliv. Nakonec se osmělila, ale jen na pár chvil. Pak zas cupitala zpátky ven za dveře a jen zvídavě nakukovala přes práh.
Je to jen pěkný sen, ze kterého se zítra probudím? Stále se musím štípat do ruky, abych uvěřila, že to je realita. A kočička? Ta se k nám nejspíš bude chodit schovávat před psy, kteří mají ve vesnici převahu. Lehne si do stínu pod tuji a užívá si klidu a bezpečí. A v době naší nepřítomnosti nám bude střežit naši zahradu. :-)



Dnes

6. července 2018 v 11:02 |  Kočka na každý den
Dnes by bylo dědovi přesně 89 let. Pamatuju, jak jsme společně jeho narozeniny slavili na chalupě. Většinou dohromady i s bráchou, protože ten slaví narozky 29. června. Ty tam jsou naše společné oslavy. Čiperka seděla vždycky dědovi na klíně. Fuč je i barák. Ten pocit, když odstrojuju poslední závěsy a záclony z úplně vyklizených pokojů, že už sem nepatřím a že to tu nebude naše.. Nešlo to hladce, protože záclony byly uvězněné v háčcích a mně se v té výšce tak zakloněné točila hlava. Dům, kam jsem jezdila od svého narození a kde jsem udělala své první krůčky. Nerada ho opouštím, ale má to smysl dívat se na to, jak chátrá? Spoustu věcí noví majitelé změní a já doufám, že až kolem něj někdy projedu, budu mít radost, že bude vzkvétat.


Trňácké kočky nažhavené na krmení.
 


Mňam koláče

2. července 2018 v 9:28 |  Verschiedene Sachen
K létu patří angrešt, rybíz, ostružiny, jahody, borúvky a maliny, a tak jsem se rozhodlva včera upéct koláče z čerstvě natrhaného rybízu. Pravda, rybíz nepochízí ještě z naší zahrádky, tam žádný zatím nemáme, ale není nad to natrénovat si sklízení i jinde. :-) Pamatuju si, že nás jako malé děti nutili na chalupách trhat angrešt a rybíz a mě to vůbec nebavilo. Teď to beru jako velký relax.
Domácí koláč, za který byste v trapnoidní hipsterské čtvrti zaplatili majlant, kdežto doma mě vyšel na pár korun a navíc je ho velká kopa. Protože jde rychle na odbyt, upekla jsem rovnou dva. =)



nejdřív na těsto poklademe rybíz


Ještě žmolenku..


po vytáhnutí z trouby


Dnes je to marný

28. června 2018 v 15:57 |  Kočka na každý den

Pracovat devět dní v jednom kuse za sebou je k zbláznění. Už mi ani nepřipadá, že existují i jiné dny než ty strávené v práci.

Těším se, až dneska zabouchnu dveře a 3 dny se neobjevím v oblasti Karlína. Až se nebudu muset chvíli vracet domů ve 23:00.

Počítám dny jako vždycky, ale tentokrát počítam i dny do konce července. Už se nemůžu dočkat té změny. Kolegyně z Německa mi říkala, že jen u nás v ČR je dlouhá dvouměsíční výpovědní doba. V zahraničí je to jiné.

Těším se na zítřejší oslavu, pro bráchu chystám překvapení, tak snad to vyjde. J I na sobotní oslavu se těším. Sobota bude důležitý den.

Včera jsem byla poprvé ve Válci. Konečně jsem přišla na to, co je ten záhadný Válec, o kterým jsem rok a půl v našem týmu slýchávala. Doufám, že jsem tam nebyla naposledy.

Snad od srpna budu stíhat i swing.. dnes je to marný.



Gruzie a jiné vzpomínky z cest

21. června 2018 v 22:55 |  Kočka na každý den
Dala jsem si za úkol roztřídit pořádně fotky z Gruzie, což je hrozná piplačka, když jsme fotili dvěma foťáky. Ke všemu se mi každou chvíli vypíná počítač, takže to jde fakt pomalu..pořád všechno znovu otevírat a zas odpojovat a zapojovat.
Nakonec mažu jen fotky, které se pořídily ve více kopiích, případně ty, které jsou rozmazané. Jinak ještě udělám někdy finální výběr do alba, které nechám vyvolat. Tentokrát asi vyvoláme jednotlivé fotografie, protože jsme slíbili pár lidem, které jsme v Gruzii potkali, že jim fotky pošleme poštou. Ne každý tam totiž ví, co je e-mail.
Dále jsem si dala za cíl sepsat z Gruzie deníček, aspoň stručný.. abych nezapomněla, co se každý den událo. Bude to těžké, protože to už budu psát zpětně.. během cesty na to žel nebyl čas. Jsem teď u prvního dne.. :/
A aby těch cest nebylo málo, rozhodla jsem se archivovat svůj blog z Magdeburgu. Chtěla bych ho postupně zálohovat, udělat korektury a nechat vytisknout.. Deadline? Raději nechci říkat..snad do konce tohoto roku. A nebo do konce letních prázdnin? Budiž mi inspirací Miroslav Zikmund, o němž teď čtu knížku, kterou jsem dostala k Vánocům.

Tuto kočičku jsme potkali v Tbilisi první noc v našem ubytování. Měla tři malá koťátka a kolem pobíhal i jejich tatínek. Pavlač byla prostě jejich ráj. :-)


Nevzdáme se! Nikdy! Výročí boje parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje

19. června 2018 v 21:48 |  Co mě kdy zaujalo
Navazuji na poslední článek, na pozvánku, kterou jsem sem naposledy přidávala. Jako zázrakem se mi splnilo přání zúčastnit se jak nedělního programu, tak i pondělního večera s promítáním.

Dosud jsem nikdy na žádné vzpomínkové akci podobného typu nebyla, a tak to pro mě byl nový zážitek. V neděli jsme odpoledne s Petrem zašli na představení, které probíhalo u chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Je nám trochu záhadou, co to bylo za herce, zda se jednalo pouze o nějakou amatérskou skupinu. Jedna paní z řad účinkujících následující den uváděla i večerní program. Nejspíš se jednalo o lidi z Národního památníku hrdinů heydrichiády. Představení mělo několik částí a program se každou hodinu opakoval. Šlo o to lidem přiblížit poslední dny hrdinů před tím, než byli všichni dopadeni.

Působilo to na mě hodně autenticky a depresivně. Četly se úryvky z dopisů, rozsudků smrti a výslechů. Herci měli na sobě krásné dobové oblečení. Přesunuli jsme se z terasy do kostela, kde probíhala rozmluva Gabčíka, Kubiše a Opálky. Jejich návrh jít se dobrovolně přiznat Adolf Opálka razantně zamítnul. Měla jsem trochu strach, že začne přestřelka, protože si parašutisti pořád hrálu v rukách s pistolemi.. Naštěstí ale nikdo nevystřelil. Nakonec jsme se přesunuli do krypty, kde jsme vyslechli při svíčkách rozhovor parašutistů, kteří se dozvěděli, že příští den budou odvezeni v rakvích pryč. Jenže tento moment ve skutečnosti nikdy nenastal..

Jediné, co nám trošku na představeních vadilo bylo to, že jsme nikdy netušili, kdy je konec. Herci někam vždycky zalezli, nebo zhasli a my jsme čekali, co přijde dál.

Pondělí pro mě bylo ve znamení nejen atentátu, ale i kamarádčiny inženýrské promoce. Připomněla jsem si tak i s svá studenstká léta. Promoce na Zemědělské univerzitě probíhala jinak než u nás na MU, mohla jsem tak hodně věcí srovnávat. Zároveň jsem si uvědomila, jak je to strašně dávno, kdy mě předali vysokoškolský diplom a co se všechno za tu dobu stalo. Právě na konci gymplu a na začátku studia na vysoké škole jsem byla nejvíc zažraná do tématu Heydrich a atentát. To se ale tolik akcí k výročí snad ani tehdá nepořádalo. V pondělí večer jsme šli do kina na promítání filmu Atentát z roku 1964. Po filmu následovala diskuse s paní z Národního památníku hrdinů heydrichiády. Dozvěděla jsem se několik nových informací.. např o zbrani, kterou Gabčík chtěl vystřelit na Heydricha.. o tom, že správně by se měla nabíjet jen 27 náboji a ne 29, protože pak se první náboj většinou zasekne. Bohužel tuto informaci už nestihli předat z Anglie parašutistům do Protektorátu. Taky mě napadlo se zeptat, proc řidič Klein začal pronásledovat atentátníka a nestaral se raději o raněného Heydricha.. Je spousta teorií a pravd, některé jsou pravděpodobnější, jiné zas tolik ne.

Po diskusi jsme šli k chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v tichosti jsme vstoupili do krypty a zapalili svíčku na místě, kde parašutisté zemřeli. Je to úplně jiný pocit, když tam jdete pár minut poté, co jste zhlédli film, ve kterém přesně před 76 lety ve stejném kostele bojovalo 7 mužů o život. Když je tma a vy vyjdete ven a před vámi se rozsvítí les svíček a věnců.. ležící u okénka, kterým se snažili Němci muže vytopit.






Další články


Kam dál