Dědečkův deník: Libuše Koubská

5. listopadu 2017 v 11:27 |  Dóóóst dobrý knížky
Báječná kniha, která mě při prvních stránkách oslovila. Nejen kvůli Svojanovu, který znám, ale také pohnutému osudu autorčiny česko-německé rodiny. Začátek dvacáteho století, první světová válka, druhá světová válka, období komunismu, to vše se na Josefovi podepsalo. Dechberoucí příběh který končí..jak jinak než smutně a tragicky.



Pochybnosti

31. října 2017 v 23:47 |  Kočka na každý den
O jé, ty tam jsou roky, kdy jsem nemusela řešit žádné složitosti. Pořád je mi s podivem, že musím řešit věci, které normálně mají ba programu lidi po čtyřicítce, po padesátce, či v pozdním stáří. Bohužel je to ale třeba. Jak se rozhodnout? Čemu dát šanci? Všechno je risk. A pak je tady ten dům, na který musíme pořád myslet. Realita nás nadchla ještě víc než fotky z internetu, ale pořádně taky zamotala hlavu. Pořád na něj musíme myslet. Jenže víme, že je to daleko nedostižný sen, s největší pravděpodobností jen inspirace, ale i neopakovatelná šance. Co dodat..třeba v příštím životě. Až se narodíme pod šťastnější hvězdou. A stejně na něj myslím.


 


Amajda vs. lumpice

23. října 2017 v 23:27 |  Kočka na každý den
Hledala jsem na internetu rady, jak smířit dvě kočky a jak to udělat, aby si na sebe zvykly. Nejvíc mi pomohl tento článek, ale pořád s tím bojujeme. Každou kočku držíme v jiné místnosti a párkrát se nám stalo, že Amíček otevřel dveře do obýváku a Rozárka zbystřila. Již několikrát se upřeně pozorovali - někdy bez sebemenší zábrany, někdy jen přes sklo okna na balkon. Rozárka vždycky začne vrčet, nebo přinejmenším prskat. Nenechá si nikoho připustit k tělu. Teď už aspoň ví, že v obýváku má svoje útočiště a že tam by Amíček neměl co dělat. Rozárka mi teď připadá na jednu stranu mazlivá a mám radost, že jí a kaká a čurá, ale na druhou stranu její nenávistné pohledy, když spatří Amíčka, nám dávají jasně najevo, že si tu druhou kočku nepřeje. Taky nám ale připadá divné, že se kočky vzájemně někdy dlouho pozorují, aniž by jedna z nich třeba zdrhla. Obě jsou totiž zvědavé a rádi zkoumají nové věci i tvory. Přesto bych si už ráda přála, abychom měli doma už jen naši malou lumpici, aby se aspoň počet postelí, které střídám, snížil ze tří aspoň na dvě. Bydlet v bytě tři plus jedna a měnit každou noc jinou místnost a postel je náročné, ale mně je Rozárky tak moc líto, že je pořád sama, tak se nad ní ob den od dva smiluju a noc strávím s ní. Beztak vím, že je to převtělená mamka a strávit noc s Rozárkou, to je skoro jako strávit noc v teplém pelíšku spolu s maminkou. :-)

Rozárka


Amíček


Poslední koncert Ennia Morriconeho

17. října 2017 v 20:32 |  Co mě kdy zaujalo
Poslední koncert byl ten nejlepší. Zažila jsem tři, ale tento včerejší mě nějvíc oslovil. Možná proto, že jsem skladby už znala skoro zpaměti, možná to bylo tím výběrem jejich posloupnosti. Čtyři přídavky jsem ještě nezažila.
Tyto dvě skladby mám nejradši. Plus ještě harmoniku z Tenkrát na Západě. Ale samozřejmě je to nesrovnatelně lepší slyšet vše naživo. Jen promluvit aspoň mohl. Ani jednou z těch koncertů, na kterých jsem byla, jsem ho neslyšela říci slovo do mikrofonu..




Orlí hnízdo / Berghof/ Königsee / Salzburg

5. října 2017 v 18:29 |  Moje cesty
Krásné video s mejma děsnejma kecama. Proč já tu pusu nezavřu.
Made by Petr.



Proč nenávidím život v Praze

Každý den, kdy se tu probudím a musím se zvednout z postele a přemluvit se k tomu, abych vyšla ven, v duchu doufám, že se dožiju okamžiku, kdy řeknu Praze sbohem. Praha je pro mě vězení, ze kterého není teď úniku. Aspoň si tu připadám jak lapená kuna v kleci, která čeká na dědu, až ráno přijde a hodí ji do pytle a odveze někam hóóódně daleko.
Jenže kdy nastane to ráno, kdy mě přijde děda vysvobodit? Vím, že existuje daleko víc podobných měst a podobných mentalit, ale pořád si říkám, že v takovémhle místě jako je Praha je prokletí skončit. Že si to nepřeju. Jenže kdo má ohledy na to, co si přeju? Nikdo. Když se sama nerozhodnu, když nevezmu, věci do vlastních rukou, nikdo mi nic už dnes nesplní. Marně tu hledám klid, pohodu, uvolnění, snažím se aspoň zavrtat se do své postele pod peřinu, zavřít oči a pevně věřit, že sem na mě nikdo nemůže. Jenže pak se jednoho rána člověk probudí a zjistí, že mu za okny jeho milovaného domova postavili tohle:



Kam se poděl lidský rozum, to nevím. Jediné, co vím, je to, že musím pryč z téhle klece. Co nejdřív. Tak jako kočka domácí, která touží zoufale ulovit opravdovou živou myš. Uteče svým páníčkům do přírody, učí se se zpožděním lovit a přežít. Většinou nemá dlouhý život, ale může umřít s vědomím, že zemřela jako šelma. Ne jako kanárek v kleci.

Stačí krok a ...

9. září 2017 v 20:22 |  Moje cesty
Ten sen se mi zdál už několikrát. Poprvé to bylo tu noc, kdy jsem vylezla na Trolltungu.
Pokaždé to začíná trochu jinak. Sedím na špičce jazyka, dívám se dolů a krajina za mnou mi připadá tak nereálná. Chci si na ni šáhnout. Zjistit, jestli je to realita. A tak se nakloním a přepadnu dolů a letím. Padám dolů, krev mi v těle šokem mrzne, a pak je konec. Nebo trochu jiný scénář. Jdu blíž a blíž, blížím se k okraji, pořád mám pocit, že jsem dost daleko, až najednou udělám krok do vzduchu a přepadnu. Chvíli se převracím v letu ve vzduchu, až se najednou roztříštím o skály. Nebo jiný případ. Ležím na okraji jazyka na břiše, ruce se dotýkají okraje skály. Hlavu mám pořád nízko na skále, ale pořád se sunu blíž, abych viděla dolů. Přitáhnu se rukama a dívám se dolů do té propasti. Ne, to není pravda, jsem přeci v bezpečí, vše vypadá jako namalované, chci se přesvědčit, a tak se plazím dál a dál, až břichem přepadnu dolů a letím. Představím si, že cítím nehorázný mráz a děs pár vteřin před smrtí, než moje tělo dopadne a roztříští se dole. Stačí krok a můžete se dostat do náruče smrti - stačí si vybrat.



V zákrytu

17. srpna 2017 v 21:53 |  Kočka na každý den
Nesmím se těšit, nesmím se těšit, prostě se vůbec netěším. Dva dny bez práce jsou fuč, strach z návštěvy zubaře je taky fuč, jen velký kráter mi zůstal v puse a nic víc. Nezbývá než škrtat a přetrpět osm dní v práci. Tabulka už je z víc jak z poloviny zaplněná. Asi budu muset přidělat další A4, protože půlka září nebude na stopro stačit. Ale osm dní, těch blbejch osmí dní se ještě musíme trápit.
Poslední dva dny v Brně byly jak ve snu. Úžasné jídlo, koupání na přehradě, letní vedro, nákup ve zlevněnce a následné testování delikates na nejbližší lavičce v Lužánkách. Nejbližší proto, že dál už jsem tu tašku nemohla odtáhnout. Není nic lepšího než těsně po nákupu otevřít pár potravin a udělat si přímo na ulici zkoušecí dýchánek. Radost z nákupu je obrovská nejen proto, že máme zásoby na svou dalekou cestu na sever, ale i proto že se nám podařilo objevit pár neznámých i známých potravin. Tak proč čekat a proč si jich pár hned neotevřít a neužít?

Kočka v zárkytu se vůbec netěší, jen vyčkává, jestli jí náhodou něco neproletí pod nosem. Problém je, že my dva jsme obrovští smolaři, takže bychom se taky nemuseli ničeho nikdy dočkat.



Další články


Kam dál