Mňau po arabsku (jordánsku)

Včera v 22:40 |  Moje cesty
Tak jsem doma. Ještě mírně mimo, nezvyklá na český režim, ale žel již fyzicky úplně v naší zemi. Hlavně tři dny v poušti mě hodně poznamenaly. Západ slunce v 16:30, tma v 17:00, večeře v 18:00, pak večerní posezení u ohně a šíši. Vím, že to je strašně otřepaná fráze, ale strašně rychle to uteklo. Na druhou stranu mi připadá, že ten týden se nafoukl tak minimálně do tří neděl. Tolik zážitků a tak intenzivní program jsem už dlouho neměla. Ještě včera jsem se koupala v Mrtvém moři a dnes už musím řešit problémy se softwary a féhlermeldungy. Nemohu se soustředit na práci. Snad to brzy pomine. I když Jordánsko bych si chtěla nechat ve vzpomínkách napořád.

Nebýt mé bývalé práce a mých bláznivých již bývalých kolegů, asi by mě nenapadlo jet do Jordánska. Jenže jeden z nás je do této zemi nadšenec a má tam známého mezi místními. Stačilo trošku nalákat ostatní a z našeho DE týmu se stali Účastníci zájezdu. :-)
Muslimskou zemi jsem navštívila úplně poprvé. Spousta lidí mě varovala. Ale nedala jsem se. Mezi námi byla zkušená osoba, která má Jordánsko procestované křížem krážem a ráda se tam vrací, takže to mě uklidnilo. Jordánsko, na jednu stranu země nehostinné pouště a pusté krajiny plné štěrku a písku, bohužel až příliš často pokrytá odpadky.. na druhou stranu země s úžasně přátelskými a vstřícnými lidmi, výtečnou kuchyní, dvěma moři, tisíci mešit, nekonečnou hvězdnou oblohou a 98 procent bezalkoholových míst. Ne, že bych tu někdy chtěla žít, místní život mi tu připadá hodně specifický a asi bych se něčemu takovému nedokázala nikdy přizpůsobit. Na druhou stranu chápu, že pro lidi, kteří se tu narodili, jsou věci, nad kterými jsme se my podivovali, úplně běžné.

Asi bych nechtěla být jordánskou řidičkou, protože řízení je tu spíš bráno jako sport- silnější vyhrává.
Asi bych nechtěla být jordánskou ženou, skrytou hidžábem, nebo nikábem. Nemůže ukázat svůj účes, šperky, ozdoby a svoji krásu na veřejnosti. Na druhou stranu chápu i jistý smysl ochrany, který to ženám přináší.
Asi bych nechtěla vést kemp ve Wádí Rum, starat se každý den o chod celého zařízení, pečovat o hosty a stát na nohou od brzkého rána až do pozdního večera.
Možná bych i chtěla být v Jordánsku turistickým průvodcem, provádět třeba v poušti, nebo po Petře.. ale spíš v té poušti, protože přeci jen tam si člověk najde mnohem snadněji místo, kde být sám.
Asi bych nechtěla být v Jordánsku rostlinou, protože bych s největší pravděpodobností byla nějakým zakrslým šedým keříkem, na který by pařilo celý den slunce. Když už, tak bych si přála být borovicí s jemnými bodlinami na hoře Nebo.
Možná bych chtěla být v Jordánsku kočkou, protože jsem zjistila, že Jordánci mají docela rádi kočky. Ano, najdou se tu i chudinky kočky hubené bezdomovkyně u popelnic, ale na druhé straně jsou místa, kde jsou kočky vyloženě hýčkány. Např. opět na hoře Nebo. :-)



Tento kocourek je ale z Petry. :-)
Snad stihnul včas utéci před povodněmi jako my.

Další pokračování a více informací bude v mém cestovním deníčku.
 

Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky

28. října 2018 v 21:28 |  Verschiedene Sachen
Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky..zajímavé téma týdne. Za tento víkend jsme takových maličkostí viděli spoustu. Nejsou to nejen věci, ale i činnosti, které mám zakořeněné v sobě od malička. Úplně jako první mě napadá naplnění hrnku kávou, nebo čajem až po okraj. Někdo nechává trochu místa, aby se hrnek dobře přenášel, aby se tekutina nevylila. Ale vím, že u nás v rodině se vždycky zaléval hrneček až po okraj. A pak bylo umění hrneček donést na místo bez rozlití.
Když už jsem u té kávy, napadá mě, že naším zvykem bylo vždycky dávat si odpoledne pauzu, nebo-li kafe. Říkali to dospělí, ale i děti. Neznamenalo to, že děti si dávaly také kávu, ale třeba kakao, nebo mléko. "Dát si kafe" to byl takový obecný pojem pro všechny. Dát si něco dobrého- čokoládu, koláč.. sednout si chvíli společně a povykládat. Bohužel něco takového se teď děje jen výjimečně. Je ale fakt, že dnes jsme si ono "kafe" dali. To když venku pršelo a nedalo se nic dělat, než zalézt do tepla a zahřívat se. Já si dala čaj a můj milý se svou mamkou si dali kávu. Načala jsem sušenky, sedli jsme si na gauč a poslouchali, jak dřevo praská v kamnech.
Když jsme u toho dřeva, tak dřevo samo o sobě ve mně vyvolává vzpomínky na dětství, na chalupu, na to, když děda zatápěl. Právě tím samým dřevem, které používal na zátop, my topíme u nás doma. Jako zázrakem se ono dřevo ocitlo tady. On to takový zázrak nebyl, spíš dřina, ale ten pocit, že dřevo z naší již bývalé chalupy nám hoří v našem novém domově úplně jinde..
Jenže dřevo není jediné, které mi připomíná staré časy. Je to porcelánový set, který jsem si sem přivezla, jsou to hrníčky, jsou to staré příbory..mimo jiné můj milý zjistil, že třeba jeden nůž má prasklinu, ale já tu prasklinu moc dobře znám. Byla tam odjakživa. Vím, že ten nůž držel nesčetněkrát můj děda, brácha, mamka i já.. a že držel a prasklina nemá na jeho funkčnost žádný vliv. Stejně tak vojenská lžíce mi připomíná naše rozepře s bráchou, když jsme se hádali, kdo bude jíst polévku právě touto specielní lžící. Teď mám obě dvě specielní lžíce u sebe v šuplíku- tu opravdu vojenskou i tu "jako" vojenskou. Další velkou vzpomínkou je pro mě veliká porcelánová kočka, do které jsme vždycky schovávali klíče a která vždycky byla celá černá od mouru a sazí, když se v místnosti topilo. Teď sedí vyleštěná na poličce a diví se, kam se to po těch desítkách let přestěhovala. Vzpomínky ve mně vyvolávají i barevné deky, kterými jsme se teď přikrývali, když nám byla zima. Pruhované lehátko, které jsme si vždycky rozložili na dvorku a které nám teď stojí složené v chodbě. Je to fakt ujeté, ale i hrábě, kterými jsem minulý týden hrabala listí, ve mně vyvolaly sentimentální vzpomínky. Těch věcí je ještě daleko víc a já jen můžu napsat, že skrz ně a i skrz ony drobné všední zvyklosti tu naši předci zůstávají stále s námi.

Maminka Hopsalky konečně odhalena

Mňau, dobrý den.
Chtěla jsem vám představit maminku naší Hopsalky. Naší.. rozumějte, skoro naší. Hospalka je totiž sousedovic, ale je u nás pečená vařená. Chodí k nám na snídani a na večeři a někdy se staví i během dne. To třeba když kopeme dlaždice, nebo betonujem.
Zato maminku Hospalky jen tak někdo nezahlédlne. Ta je hodně plachá. Zatím jsem ji viděla jenom já. Porpvé, když jsem seděla na zahradě u stolku a četla si. Myslela jsem, že to poblíž sedí Hopsalka, ale jakmile jsem zvedla ruku, kočička se lekla a odběhla dál odě mě. Podívala jsem se na ni a zjistila jsem, že to není naše malá Hopsalka, ale kočka o hodně větší a chlupatější. Tou dobou měla nemocnou zadní tlapku a kulhala.. Podruhé jsem viděla maminku Hopsalky minulou sobotu. To jsem zrovna vyšla z domu a ona si to kráčela po naší zahradě. Tentokrát už byla zvídavější a taky zdravá. Sice pořád plachá, ale nechala se zlákat, aby šla ke mně blíž. A tak jsem měla možnost ji i i zvěčnit pro ostatní. Hopsalce jako by z oka vypadla.. jen je daleko větší a chlupatější a v očích už má takový dospělý výraz..





 


Je to za námi!

8. října 2018 v 20:44 |  Kočka na každý den
Tak jsem opět doma. Unavená, ale zatím celá. Největší strach je za námi. Strach z toho, aby se nikomu nic nestalo. Strach z řízení 3,5 metru dlouhé dodávky. Naštěstí jsme to zvládli bez újmy. Teda můj milý málem přišel o malíček, ale naštěstí i ten zůstal zachován. A delšího řízení dodávky se zhostil můj kamarád Honza, takže jsem si oddechla. Teda jen částečně, neb na mně bylo transit vyzvednout v půjčovně a převézt ji na nějaké volné parkoviště. A dnes jsem musela absolvovat vrácení, takže několik set metrů bylo řízení taky na mně. :-( Nechápu, jak může Honza tvrdit, že v transitu má člověk přehled. Hrozně moc mi chybělo zrcátko uprostřed. Neviděla jsem za sebe. Ale ufff, vše klaplo. Nic jsem neprovedla. Můžeme se posunout dál. Topení jsou u nás v garáži a už s ním nikdo nikdy nepohne asi. Měla jsem i trému z řízení normálního auta, přeci jen čtyři lidi jsem ve své Fábince ještě nikdy nevezla. A hned dvakrát jsem musela vyrazit přímo do centra Prahy. Fuj! Už si dám zas na dlouho voraz!
Díky všem za pomoc! Vím, že si to asi nikdo zúčastněný nepřečte, ale i tak vám moc děkuju. Těší nás, že jsme nakonec našli pět ochotných lidí, kteří nám pomohli.
A teď hurá do hajan. Zítra vstávám ve 4:30 do práce. Musím si napracovat zameškané hodiny z dnešního dne, které jsme strávili vrácením dodávky.

Výsledek obrázku pro kocka v aute

obrázek je z těchto stránek

Rýmička

4. října 2018 v 21:24 |  Kočka na každý den
Co mě fascinuje je to, jak muži reagují odlišně od žen na svoje choroby. Jakmile dostanou rýmičku, hned se pro ně obrátí svět naruby. Lehnou si do postele a dělají na smrt nemocného a ničeho neshopného lazara. Na druhou stranu ženy jsou schopné svou nemoc ze začátku potlačit, či úplně ignorovat. Padnou, až když mají horečku a neudrží se na nohách. Přitom je známo, že ženy se i tak dožívají delšího věku než muži. Čím to? Možná si jsou muži vědomi toho, že jsou "ohrožená skupina", a proto hned ulehnout.. aby zbytečně neriskovali svou již pošramocenou imunitu.
Hned bych si přála být mužem. Nikdo by se na mě nedíval skrz prsty, kdybych zalehla do postele a odmítla fungovat. Společnost toleruje mužskou indispozici a nikdo se nad tím nepozastaví. Naopak žena musí jet až do konce svých sil a když náhodou projeví slabost, většinou se jí dostane odpovědi: Vždyť ti vlastně vůbec nic není. Svět kolem by bez ní přestal fungovat. Nejedna pak na to doplatí. Znám minimálně jednu. Bohužel mi připadá, že jdu tak trochu v jejích kolejích.. Jenže vlak ne a ne zastavit.

Výsledek obrázku pro cat sick

foto je odtud

Mňau, napiš něco...

3. října 2018 v 19:22 |  Kočka na každý den
Mňáááuu. Mňáuuuuu. Rozárka právě na mě mňouká, abych napsala článek na blog, ale mě zrovna nic nenapadá, o čem bych psala. Ale musím, když u toho mám kočku. 8-) Dneska mi nová kolegyně nastavila v práci na pozadí kočičku. Prý ona vždycky musela mít všechny fotky na ploše, aby se cítila dobře. Jelikož byl v Německu dnes státní svátek, měli jsme minimálně hovorů. Jenže i tak jsem měla co dělat, neb jsem zaučovala. Ano, já, nováček, co je tam něco málo přes dva měsíce, jsem zaučovala novou kolegyni. Aneb kdo neumí, ten učí. Naštěstí máme moc fajn prostředí, takže když neví něco kolegyně a ani já, můžeme se zeptat dalších. :) Škoda, že takových kldiných dní není víc. A škoda, že nemáme aspoň na německé svátky volno. Na české státní svátky musíme do práce taky, takže si člověk užije opravdu jen těch 25 dní dovolené ročně. Dívala jsem se a mně jich dali 10,5, když jsem nastoupila v srpnu. Už mám 7,5 dní vybráno..Stále ale ještě nevím, jak to chodí a zda se dá dovolená přenést i do dalšího roku.. Všechno je tak trochu pokus omyl.
Ráda bych vařila a pekla, ale jsem uanvená, že jen trochu uklízím a čistím a ležím. Nachlazení se ne a ne zbavit..V neděli bude veliká akce. Mám strach, protože nejspíš budu muset, sice jen několik set metrů doufam, ale i tak.. budu prostě muset řídit transit. Nikdy jsem nic takového neřídila, tak se budu modlit, aby se nic nestalo. Naštěstí většina řízení je na mém kamarádovi.
Nemám ráda tento čas, protože mi připadá, že je podzim hrozně nestabilní. Přijde ještě něco jako babí léto? Nebo se ho už letos nedočkáme? Mrzí mě to.. Naštěstí v listopadu mě čeká výlet do Jordánska, tak snad se tam trochu oteplím ještě. :-)

Cat by colorful-child

kočička je z deviantart.com, kontrkétně odtud

Tuna a půl

30. září 2018 v 22:03 |  Kočka na každý den
Hek, štěk. Skříp, vrz, kašel, mňauk. Z našich pokojů se ozývají podivné zvuky. Nadáváme a vzájemně si říkáme, co by kdo potřeboval narovnat, nebo zmáčknout. A to prosím máme neděli večer. Víkend? Ten někam zdrhnul a nechal nás tu na holičkách. Ale aspoň si můžeme říct, že jsme se fakt nenudili. Nechápeme, jak se může někdy nudit.. v rádiu, které teď často posloucháme, říká každou chvíli někdo, že se nudí. Hned bychom tam zavolali zpátky a řekli mu, aby nám přišel pomoci.
Jsem ráda, že se nám konečně podařilo pohnout s hrobem. Že se změní náhrobní deska a že konečně všechny uložíme. Snad ještě letos..Taky jsem ráda, že jsme stihli zajet do Ikey a máme konečně v našem domě polštáře, na kterých se báječně spí. Taky přihrádky do poliček jsme koupili, už jich měli jen pár na doprodej. V Hornbachu jsme zjistili, jaký kamínkový koberec je nejlepší, ale zatím ještě nákup odkládáme na jindy. Auto jsme měli tak jako tak plný parket a nic se tam skoro nevešlo.
Dnes jsme přeložili s mým milým ve dvou tunu a půl uhlí. Ano tunu a půl!! Zdá se to neskutečný, ale je to tak. Tisíckrát díky za rudl, který nám hodně pomohl. Ale i tak to byla nesmírná dřina. Hlavně odsypávat a nandavat barely do sklepa. Teď, když jsem chtěla v Praze sundat prádlo ze šňůry, jsem neměla ani sílu natáhnout ruce nahoru nad hlavu, jak mě bolely. Oba dva jsme ke všemu tomu ještě nachcípaní, takže mně celou dobu kapalo z nosu- jak do uhlí, tak na záhonek, který se mi podařilo ještě okopat. Aspoň bude dobře zavlažený.
Na druhou stranu nám při všem asistovala Hopsalka, bez které by nám práce tak nešla. A taky se na nás přišel podívat Herr Fasan, nebo-li bažant, který se dal do řeči s Hopsy. Divíme se, že z něj nebyl nakonec nadívaný bažant na másle, neb se na něj Hopsalka tak zvláštně dívala.. :-)
Ještě příští víkend nějak zvládnout topení a snad už bude s těžkými věcmi pokoj. Už se těším, až se budem moci pustit do kamínkového koberce. Jen mám pořád strach z toho topení. Pořád ne a ne sehnat dost lidí na pomoc. To je těžké tak moc, že na to my dva sami bohužel nestačíme. Je na to potřeba minimálně 5-6 lidí. Asi začnu oslovovat lidi na ulici. :-D Nechcete nám někdo pomoct?
Z noci na dnešek se mi náramně spalo, i přes tu hroznou rýmu..dokonce jsme se vzbudili skoro v 10 hodin. Inu jedna báseň. To tady v Praze stojí spaní za starou bačkoru. I když nemusím, budím se V 6:00, jsem naučená do práce..


Další články


Kam dál